Září 2011

Volby a jiné pohromy

30. září 2011 v 18:25
Na přelomu září a října tady v Zambii jaro pomalu přechází v léto. Po třech slunečných týdnech, které jsem tady zažila, se včera večer na obloze objevily první blesky a spadlo i pár těžkých dešťových kapek. Období dešťů je tu co nevidět. Konečně se to tady trochu zazelená, ale musím počítat taky s tím, že se odevšad vynoří spousta nové havěti. Už jsem si zvykla, že večer musím dávat pozor, abych nerozšlápla nějakou tu žábu (bůhví, kde se tady v tom suchu berou), ještěrky v kuchyni už považuji za samozřejmost a naučila jsem se sdílet pokoj (někdy i sprchu) dokonce i s pavouky velkými jako moje dlaň, které kdybych objevila u sebe doma v Přerově, rovnou bych si hledala nový byt.
Zambie zažívá v posledních dnech změny různého charakteru. Minulý týden proběhly prezidentské volby, a nedá se říct, že zrovna v klidu. V některých větších městech byly provázeny bitkami, kolem silnic hořely ohně a několik lidí tenhle historický okamžik nepřežilo. Škola nebyla, protože v těch několika dnech se vůbec nedoporučovalo vycházet do města. Z devíti prezidentských kandidátů měli skutečnou šanci na zvolení pouze dva, v té době stávající prezident Rupiah Banda a opoziční kandidát Michael Sata. Asi největším problémem téhle země (stejně jako mnoha dalších afrických zemí) je všudypřítomná korupce. Zvolení Michaela Saty tak vyvolalo v celé zemi lavinu nadšení; Zambijci prostě věří, že jakákoliv změna může být jedině k lepšímu. To se samozřejmě ukáže až časem. Hned po vyhlášení volebních výsledků ale bylo jasné, že tahle změna bude mít dopad na bělošskou zambijskou menšinu - ať už půjde o bělochy přistěhovalé, nebo bílé rodilé Zambijce. No a tento předpoklad se akorát potvrdil včera, kdy zambijský bílý viceprezident rezignoval na svůj post. (Zambijci si svého prezidenta volí přímou volbou. Když jsem holkám z grade 10 řekla, že já osobně si svého prezidenta zvolit nemůžu, byly v těžkém šoku, a teď už asi navždy budou žít v představě, že v České republice panuje diktatura. )
No já naštěstí nejsem viceprezident, a svůj post dobrovolníka si tu do července snad bez větších problémů udržím. I když náplň mé práce se zatím stále teprve rýsuje. V sobotu jsem dokončila týdenní intenzívní práci na výzdobě dobrovolnických domků a teď jsem se znovu ocitla v bodě nula, kdy čekám, co se mnou bude dál. Moje německé spoludobrovolnice Janin a Juliane jsou na tom o něco lépe, mají už svůj rozvrh hodin. Kromě angličtiny a matematiky v pátých a šestých třídách budou vyučovat také CTS - creative and technology sciences, což může být za jistých okolností poměrně užitečný předmět, ovšem v těchto podmínkách představuje doslova trestuhodné mrhání časem. Tato škola bohužel trpí katastrofálním nedostatkem materiálu, a tak jsem sama zvědavá, jak se Janin a Juliane bude dařit učit děti šít bez jehel, kreslit bez tužek a plavat bez vody. (A to si prosím nedělám srandu, v osnovách CTS je skutečně zahrnut i sport, a plavání v našich cihlových zaprášených třídách vyučují i učitelé, kteří v životě neudělali dvě tempa).
Samotné vyučování je však pouhým zlomkem skutečné učitelovy pracovní náplně. Naplánování a vyhodnocení jediné vyučovací hodiny totiž provází taková byrokracie, za kterou by se nemusel stydět ani tvůrce Školského vzdělávacího programu. Jak by byl učitel bezradný, kdyby nemohl před začátkem hodiny nahlédnout do své dvoustránkové přípravy, aby si v kolonce "potřebné pomůcky" ověřil, že skutečně bude potřebovat tabuli a křídu! Podobný proces následuje i po ukončení vyučovací hodiny, kdy musí být sepsáno závěrečné vyhodnocení. Celé tohle papírování je o to absurdnější, když pak člověk na vlastní oči vidí, jak taková hodina probíhá. Verdikt "cíle byly splněny, hodina proběhla úspěšně, žáci byli aktivní" je možno přeložit jako "vypočítali jsme jeden příklad, vypočítali jsme ho blbě, děcka dělaly bordel (jako vždycky)".
Já plně pracovně vytížená zatím ještě nejsem, ale učím už pár hodin francouzštiny, každé odpoledne matematiku (když jsem zjistila, že ještě dokážu vynásobit dva zlomky a vypočítat objem kvádru, vzala jsem si na starost sedmou třídu) a večer pak následuje study time. Každý dobrovolník dohlíží od sedmi do půl deváté na jednu studijní skupinu, pomáhá holkám s domácími úkoly a různými problémy, na které holky při studiu narazí - samozřejmě v rámci svých znalostí. Zjistila jsem, že rámec mých znalostí bohužel tak zcela nepokrývá obsah učiva sedmého ročníku, a když jsem včera večer nedokázala Joyce říct, ve kterém africkém státě se nachází pohoří Rwenzori, vysloužila jsem si pohrdavou reakci, že "Brian, co tady byl před rokem, by to věděl, protože Brian věděl úplně všechno."
No jo, bohužel nejsem Brian a úplně všechno nevím, tak mi nezbývá než obrnit se pořádnou dávkou trpělivosti a učit se, učit se, učit se.
(Mimochodem, teď už vím, že Rwenzori mountains se nachází na hranicích Ugandy a Konga Usmívající se )




Volili byste tohoto pána?

Domov pro holky

24. září 2011 v 12:37

Hi!

How are you by this lovely moment?

Tímto způsobem byste pravděpodobně zahájili dopis příteli, kdybyste byli Zambijec. Naposledy jsem podobné psaní obdržela asi před třemi dny od Victorie. Hned na následujícím řádku, tudíž v ten samý lovely moment, mi oznámila, že hodlá spáchat sebevraždu. A pět minut poté, co mi tenhle dopis vtiskla do ruky, jsem ji už viděla, jak se s veselým vřískotem honí po dvoře s naší německou dobrovolnicí Juliane.

Dostalo se mi té cti být Victoriinou současnou nejlepší kamarádkou a důvěrnicí. Aspoň do té doby, než ji přestanu bavit. Victoria je jako neřízená střela, nálady se u ní mění jako na houpačce. V jednu chvíli je ochotná svěřit se vám s celou tragédií svého patnáct let trvajícího života a o pět minut později vás bude naprosto arogantně ignorovat. Jako všechny holky tady má za sebou docela smutný příběh - vychovávaná babičkou a tetou, které si už nikdy v životě nepřeje spatřit (i podle jizev na rukou se dá odhadnout proč asi), teprve nedávno zjistila, že její matka je naživu. Vídá ji teď jednou do roka na Vánoce, ráda by u ní žila natrvalo, ale maminka má o svém životě evidentně jinou představu. Jinak by už Victoria v City of Hope zřejmě nebyla. I když je někdy na facku, člověk se na ni zlobit prostě nemůže. A nemusím být zrovna psycholog na to, abych poznala, že tyhle dopisy jsou jen zoufalou snahou upoutat moji pozornost. (I když teď zrovna je Victoria ve fázi, kdy se se mnou nebaví.)


Podobný příběh by vám mohla povyprávět asi každá holka z City of Hope. Jak se sem která z nich dostala, to ví pravděpodobně jen naše "vrchní" sestra Ryszarda a možná ještě jedna nebo dvě další. A to, co se dozvěděly, vnímají svým způsobem jako zpovědní tajemství. My ostatní získáme představu jen na základě toho, s čím se nám rozhodnou svěřit holky samy. Všechny bez výjimky se tu ale ocitly na základě nějakého problému v rodině. Buď jsou to úplní sirotci, nebo poloviční, přičemž zbývající rodič není schopen (nebo ochoten) se o ně postarat. Jiné byly v rodině zneužívané nebo jinak týrané. Ale (na rozdíl od jiných salesiánských domů, kam děti přicházejí dobrovolně a zůstávají, dokud dodržují určitá pravidla), tady jsou všechny holky z rozhodnutí úřadů. Sestry se snaží, aby holky pochopily, že City of Hope pro ně není jen nějakou přestupnou stanicí, ale opravdovým (a jediným) domovem. Což ovšem neznamená, že se odsud nevede cesta. Rodinné poměry se mohou zlepšit, dá se najít pěstounská rodina - v tomhle se City of Hope od našich dětských domovů neliší. Minimálně tři roky si tu ale pobude každá.


Ne každý den si tu člověk užije kopec srandy, a tak i dnešní příspěvek byl laděn trochu závažněji. To ale patří k životu, a zejména pak k tomuhle místu a k holkám, které tu našly domov. Přes to všechno ale tady v City of Hope uslyšíte mnohem častěji smích, než pláč. A tak se i dnes těším, jaké lovely moments mi přichystá zítřek.




(Rozhodla jsem se, že nebudu používat pravá jména holek. Ne z obavy, že by někdo chtěl pátrat po jejich identitě, ale tak nějak ze slušnosti. Nežádala jsem je o dovolení zveřejňovat jejich příběhy na internetu.)

Lusakou po silnici

18. září 2011 v 18:49
A je to, mám za sebou první zkušenost s chaosem afrického velkoměsta. Na plánu směna dolarů na kwachy, návštěva internetové kavárny, oběd a nákup. Ráno jsem vstala už o půl sedmé. Čekala jsem na telefonát od Moniky, která tou dobou měla přiletět do Lusaky, aby tu natočila pár záběrů pro svůj dokument o českých dobrovolnících v Africe, a aby pak pokračovala dále na sever do nějaké vesnice, kde se plánuje výstavba nové školy. Trpělivost mi došla zhruba o půl desáté. V jedenáct už jsem seděla v internetové kavárně, kam mi taky došla od Moniky zpráva z Johannesburgu v Jihoafrické republice. Není nad dobrou domluvu!
City Of Hope se nachází na samém okraji Lusaky, do centra to trvá dobrou půlhodinu autem. Dá se říct, že hlavní město Zambie se rozprostírá kolem jediné hlavní silnice, Great East Road, jakési tepny Lusaky. Samotná cesta do města je zážitek. Pro řidiče ze starého kontinentu může problém představovat fakt, že se v Zambii, bývalé anglické kolonii, řídí na levé straně vozovky. Je to docela nepříjemné i pro chodce, který je zvyklý podívat se nejprve doleva, když přechází silnici. Což je, mimochodem, doslova sebevražedná záležitost. Přechodů pro chodce totiž v Lusace moc nenajdete (vlastně si neuvědomuju, že bych tam za celý den viděla jeden jediný...). Takže pokud chcete přejít čtyř, místi šestiproudovou silnici, musíte prostě vytipovat ten správný okamžik, kdy zrovna nic nejede (a to moc často nebývá). V tom lepším případě máte uprostřed ostrůvek, na kterém můžete spočinout, většinou však zůstanete trčet uprostřed silnice na plné čáře. Zambijci už mají v tomhle sportu pochopitelně praxi, takže ve chvíli, kdy vy trčíte jako blbec už čtvrtou minutou bezradně na jedné straně vozovky a marně sbíráte odvahu vběhnout do toho vteřinového intervalu, který dělí dvě za sebou jedoucí auta, každé průměrně rychlé zambijské dítě by bylo na druhé straně už třikrát.
Asi úplně nejbezpečnější způsob, jak překonat vozovku, je na světelné křižovatce, kdy auta stojí. Tohle je obecně dost příznivý moment. Kromě chodců ho totiž využívají také pouliční prodavači (když stáhnete okýnko, můžete si koupit noviny, náušnice, nebo třeba růženec), žebrající děti (ty šťastnější mají nějakou tu slepou babičku nebo dědečka, kteří pomohou zvýšit tržbu) i političtí agitátoři (zejména touto dobou, dva dny před prezidentskými volbami).
Jak funguje městská hromadná doprava asi není potřeba nějak podrobněji popisovat. Stejně jako ve většině ostatních afrických zemí jízdní řády neexistují - autobus jede, až je plný. Pozor! pod slovem PLNÝ si nelze představit to, že jsou všechna sedadla obsazená. PLNÝ znamená narvaný tak, že už se do něj nikdo další nevejde.
Pokud nemáte vlastní auto ani nechcete jet městskou hromadnou dopravou, můžete si vzít taxík (na výběr máte mezi provozci autorizovanými a těmi, co svou živnost provozují na černo). O ceně se pochopitelně smlouvá a co se kapacity vozidla týká, platí to samé co o autobusech. Náš taxikář nás do svého auta zkušeně naskládal pět i s týdenním nákupem a na otázku, jestli je to vůbec povoleno, odpověděl s odzbrojující logikou: "You have to get home somehow, don´t you?" A provezl nás smogem a prachem Lusaky ve svém taxíku, jehož zpětná zrcátka byla beze zbytku polepená fotkami a volebními slogany jednoho z prezidentských kandidátů.
A jak to dopadlo s Monikou? Do Lusaky přiletěla v devět večer. Jela jsem ji vyzvednout na letiště s naším řidičem Danielem, který mi po cestě stačil vyznat lásku a požádat mě o ruku. Při cestování zambijsou metropolí se vám prostě může přihodit úplně cokoliv Usmívající se

škola v City of Hope

13. září 2011 v 18:14
13.9.2011
Tak jsem tu čtvrtý den a stále se rozkoukávám. To ale budu dělat ještě několik následujících týdnů.
V pondělí začala škola. Spolu s asi čtyřiceti děvčaty, která bydlí přímo v City of Hope, sem dochází ještě další holky a kluci z města, takže dohromady tu studuje něco kolem čtyř set dětí. Tříd je tu celkem třináct, jsou smíšené, a každá sídlí ve vlastní budově. Ty jsou všechny stejné, mají kruhový půdorys, v průměru měří asi sedm metrů, a dokud nevejdete dovnitř, neuvěříte, že se do ní může narvat třicet až čtyřicet dětí.
O nějakém vybavení nemůže být ani řeč. Lavice zřejmě pamatují počátky kolonizace a na židlích děcka často sedávají po dvou. Tabulí je ale vybavená každá učebna a na stěnách visí kromě rozvrhu také povzbudivé plakáty typu "Prevent cholera in your school". Některé děti mají i aktovku, ale většinou si věci nosí třeba v igelitce. Tužky si ořezávají žiletkami.
Já jako dobrovolník trávím dny zatím tím, že chodím do vyučování a všechno pozoruju. Učí tu řádové sestry, bratři (buď místní, nebo nejčastěji z Malawi, Keni, ale i Polska), i "civilisté". Pochopitelně jsem sem nepřijela s představou, že se tady bude učit v podmínkách srovnatelných s těmi evropskými, takže mě žádný velký šok nečekal. Vše se tu odehrává v souladu s tím, jak místní vnímají čas. Nikdo nikam nespěchá, nikdo přesně neví, kdy se začíná, kdy se končí, ani kolik je vlastně hodin. Takže učitelé přicházejí do hodin, až si vzpomenou, že na ně někdo čeká, pak vyučování protáhnou o čtvrt hodiny (na dvoře je sice zvon, který ohlašuje začátky a konce hodin, ale bůhví, kdo ho má na starost…) a ve výsledku toho stejně nestihnou moc probrat. Za prvé každý učitel začne hodinu proslovem o tom, že "teď se nacházíme v budově školy, nikoliv na hřišti, proto se budeme co? Učit. A nebudeme si co? Hrát. A komu se to nelíbí, může jít rovnou domů, čímž uškodí sám sobě, protože vzdělání je základ úspěšného života, atd. atd." Tohle se pak opakuje několikrát za hodinu bez ohledu na to, jestli děcka zrovna dělají binec nebo ne (ale většinou ano J ). Za druhé učebnice jsou tu přepychem, který si City of Hope (o dětech ani nemluvě) nemůže dovolit, takže učitel musí vše přepisovat na tabuli, dokonce i testy a všechna cvičení. To pochopitelně zabere spoustu času.
Na některých vyučujících je vidět, že si přišli hodinu vyloženě přetrpět. Ani se jim nemůžu moc divit - menší děcka dokážou být někdy docela v klidu, ale většinou ve třídách panuje kázeň srovnatelná s tou, kterou jsem vloni (ne)dokázala vynutit ve svých hodinách výtvarné výchovy (kdo ví, pochopí…). Spíš mě zaráží dost neosobní přístup - učitelé si jména dětí, které učí, většinou nepamatují. Spokojí se s oslovením "you".
Vyučují se základní předměty - angličtina, matematika, zeměpis, vědy, historie. Ale je mezi nimi i jeden, skrývající se pod zkratkou S.D.S., jehož smysl a náplň se nám s holkama zatím ještě nepodařilo přesně určit. V jediném testu z tohoto předmětu se vás učitel zeptá, jaké jsou "enviromental factors influencing the agriculture", pak vás zmate tím, že vás nechá vynásobit dva zlomky, a nakonec vás totálně dostane do kolen otázkou: "The best way to honour your parents by: a) praying for them b) obeying them c) giving them presents c) reading the Bible with them."
Pak mám ještě jeden problém, který se snad ale časem srovná, a to je problém se zambijskou angličtinou. S nejmenšími dětmi se domluvím opravdu jen těžko, protože ty mluví jazykem Cinyanja (čte se sinjanža) a anglicky jen minimálně. S dospělými je to už lepší, ale záleží zas případ od případu. V hodině jedné paní učitelky mi trvalo asi třicet minut, než se mi výrazy MEŽA, PEPA a ZIZIS podařilo správně interpretovat jako MESURE, PAPER a THIS IS.
Děti jsou tu přesně takové, jaké jsem je očekávala. Moc toho nemají, ale na radosti ze života jim to neubírá. Skoro mám chuť napsat - čím chudší, tím veselejší. Jako bělošky tu samozřejmě budíme velký zájem (i když tady v City of Hope jsou na bílé dobrovolníky zvyklí). Stačí se projít mezi učebnami a už na sobě máme chumel dětí, je téměř otázkou prestiže, do které třídy zrovna zavítáme. Každé z těch čtyř set dětí chce být naším nejlepším kamarádem, a když zjistí, že jsme si na poprvé nezapamatovaly jeho jméno, je zklamané (když je to Mary, John, Mike nebo Margaret, ještě to jde. Pak jsou poměrně častá jména jako Precious, Charity nebo Gift, a pak jsou domorodá, pro mě naprosto nezapamatovatelná). Nesmělé děti tady asi neexistují, každé z nich je v jakoukoliv chvíli připravené skočit vám s řevem za krk a vlepit vám pusu. Dokážou si vyhrát s čímkoliv - s kamínky, které posbírají na cestě, se zátkami od PET lahví, s gumičkami do vlasů. Taky toho k dispozici o moc víc nemají.
Po těch čtyřech dnech už se tu začínám trochu orientovat, některé děti poznám už i jménem a cítím se trochu uvolněněji. Zvláštní je, že ten předpokládaný "kulturní šok" se nějak nechce dostavit…nejsem sice zvyklá spát pod moskytiérou, chodit bosky do školy, ani vyhánět ještěrky z kuchyně, ale žádný psychický otřes mi to zatím nezpůsobilo J. Takže buď mě Salesiáni tak dokonale připravili, anebo jsem naopak v takovém šoku, že ani nejsem schopná zdejší realitu vnímat. Hlavně, že ve výsledku to vyjde nastejno!

Přílet

10. září 2011 v 11:02
10.9.2011
První den v Lusace
Tak vás zdravím po únavné, ale jinak bezproblémové cestě (když nepočítám, že v letu z Londýna do Lusaky na mě připadlo místo vedle asi stopadesátikilového černocha, který se na své vlastní sedadlo tak úplně nevešel, a že jsem se nějakou náhodou zřejmě ocitla v letu, který přepravoval do vlasti největší lusacké jesle).
Nejvíc jsem se bála toho, že na letišti při příletu budu mít problém získat vízum. Od sester z City of Hope jsem dostala zcela jasné instrukce, že za ŽÁDNOU CENU nesmím říct, že přijíždím pracovat na rok, jinak turistické vízum určitě nedostanu ("it is not lying, it´s facilitating the process" J). Tak jsem se už v Česku vybavila dvěma formuláři staženými ze stránek zambijské ambasády v Berlíně, zbrusu novými pasovými fotkami, přeloženým a ověřeným výpisem z trestního rejstříku, letenkou s termínem návratu za tři týdny, dokonce i výpisem z mého českého účtu. A polovinu desetihodinového letu z Londýna do Lusaky jsem strávila spřádáním co nejpropracovanější a nejvěrohodnější lži o účelu svého pobytu v Zambii. Když jsem pak přistála na letišti v Lusace (letiště hlavního zambijského města je mimochodem velké asi jako tři školní tělocvičny a zavazadla od letadel do budovy přepravuje vozík tažený traktorem), vyplnila jsem jednu kartičku se svými osobními údaji a účelu cesty, odevzdala ji na přepážce VIP and diplomats, byly mi sejmuty otisky prstů, zaplatila jsem 50 dolarů a po této asi minutové proceduře jsem dostala razítko do pasu.
Na letišti mě už čekala sestra Ana, se kterou jsem po celou dobu příprav před odjezdem komunikovala. Věděla jsem o ní pouze to, jak se jmenuje a pochopitelně jsem na ni byla zvědavá. Okamžitě se mi zalíbila, pochází ze San Salvadoru v jižní Americe a v Zambii žije už jedenáct let. A hlavně její angličtině rozumím, na rozdíl od angličtiny ostatních místních sester. Asi mi bude trvat, než si na jejich přízvuk zvyknu. Sestra Ana okamžitě pověřila dvě místní holky, aby mě po City of Hope provedly. Bydlí tu asi 40 holek (i když kapacita je 80), ale byla sobota ráno a moc to tu nežilo. Moje průvodkyně mi ukázaly, jak bydlí, kde se stravují, kde se učí, co pěstují na zahradě a na závěr mě zahnaly do chlívku, aby se přesvědčily, že se nebojím koz a kachen.
Teď ležím ve svém provizorním pokoji, za pár dní se i s ostatními dobrovolníky budeme stěhovat do společného domu. Zatím jsme tři - já a dvě holky z Německa. Ty přijely minulý týden a jsou tady na rok. V nejbližších dnech by měl dorazit ještě jeden Němec. Asi abych se začala učit německy…