Domov pro holky

24. září 2011 v 12:37

Hi!

How are you by this lovely moment?

Tímto způsobem byste pravděpodobně zahájili dopis příteli, kdybyste byli Zambijec. Naposledy jsem podobné psaní obdržela asi před třemi dny od Victorie. Hned na následujícím řádku, tudíž v ten samý lovely moment, mi oznámila, že hodlá spáchat sebevraždu. A pět minut poté, co mi tenhle dopis vtiskla do ruky, jsem ji už viděla, jak se s veselým vřískotem honí po dvoře s naší německou dobrovolnicí Juliane.

Dostalo se mi té cti být Victoriinou současnou nejlepší kamarádkou a důvěrnicí. Aspoň do té doby, než ji přestanu bavit. Victoria je jako neřízená střela, nálady se u ní mění jako na houpačce. V jednu chvíli je ochotná svěřit se vám s celou tragédií svého patnáct let trvajícího života a o pět minut později vás bude naprosto arogantně ignorovat. Jako všechny holky tady má za sebou docela smutný příběh - vychovávaná babičkou a tetou, které si už nikdy v životě nepřeje spatřit (i podle jizev na rukou se dá odhadnout proč asi), teprve nedávno zjistila, že její matka je naživu. Vídá ji teď jednou do roka na Vánoce, ráda by u ní žila natrvalo, ale maminka má o svém životě evidentně jinou představu. Jinak by už Victoria v City of Hope zřejmě nebyla. I když je někdy na facku, člověk se na ni zlobit prostě nemůže. A nemusím být zrovna psycholog na to, abych poznala, že tyhle dopisy jsou jen zoufalou snahou upoutat moji pozornost. (I když teď zrovna je Victoria ve fázi, kdy se se mnou nebaví.)


Podobný příběh by vám mohla povyprávět asi každá holka z City of Hope. Jak se sem která z nich dostala, to ví pravděpodobně jen naše "vrchní" sestra Ryszarda a možná ještě jedna nebo dvě další. A to, co se dozvěděly, vnímají svým způsobem jako zpovědní tajemství. My ostatní získáme představu jen na základě toho, s čím se nám rozhodnou svěřit holky samy. Všechny bez výjimky se tu ale ocitly na základě nějakého problému v rodině. Buď jsou to úplní sirotci, nebo poloviční, přičemž zbývající rodič není schopen (nebo ochoten) se o ně postarat. Jiné byly v rodině zneužívané nebo jinak týrané. Ale (na rozdíl od jiných salesiánských domů, kam děti přicházejí dobrovolně a zůstávají, dokud dodržují určitá pravidla), tady jsou všechny holky z rozhodnutí úřadů. Sestry se snaží, aby holky pochopily, že City of Hope pro ně není jen nějakou přestupnou stanicí, ale opravdovým (a jediným) domovem. Což ovšem neznamená, že se odsud nevede cesta. Rodinné poměry se mohou zlepšit, dá se najít pěstounská rodina - v tomhle se City of Hope od našich dětských domovů neliší. Minimálně tři roky si tu ale pobude každá.


Ne každý den si tu člověk užije kopec srandy, a tak i dnešní příspěvek byl laděn trochu závažněji. To ale patří k životu, a zejména pak k tomuhle místu a k holkám, které tu našly domov. Přes to všechno ale tady v City of Hope uslyšíte mnohem častěji smích, než pláč. A tak se i dnes těším, jaké lovely moments mi přichystá zítřek.




(Rozhodla jsem se, že nebudu používat pravá jména holek. Ne z obavy, že by někdo chtěl pátrat po jejich identitě, ale tak nějak ze slušnosti. Nežádala jsem je o dovolení zveřejňovat jejich příběhy na internetu.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Terez Terez | 24. září 2011 v 22:24 | Reagovat

Nojo, někdy je to neveselé, že... Držím palce do dalších dní!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama