Přílet

10. září 2011 v 11:02
10.9.2011
První den v Lusace
Tak vás zdravím po únavné, ale jinak bezproblémové cestě (když nepočítám, že v letu z Londýna do Lusaky na mě připadlo místo vedle asi stopadesátikilového černocha, který se na své vlastní sedadlo tak úplně nevešel, a že jsem se nějakou náhodou zřejmě ocitla v letu, který přepravoval do vlasti největší lusacké jesle).
Nejvíc jsem se bála toho, že na letišti při příletu budu mít problém získat vízum. Od sester z City of Hope jsem dostala zcela jasné instrukce, že za ŽÁDNOU CENU nesmím říct, že přijíždím pracovat na rok, jinak turistické vízum určitě nedostanu ("it is not lying, it´s facilitating the process" J). Tak jsem se už v Česku vybavila dvěma formuláři staženými ze stránek zambijské ambasády v Berlíně, zbrusu novými pasovými fotkami, přeloženým a ověřeným výpisem z trestního rejstříku, letenkou s termínem návratu za tři týdny, dokonce i výpisem z mého českého účtu. A polovinu desetihodinového letu z Londýna do Lusaky jsem strávila spřádáním co nejpropracovanější a nejvěrohodnější lži o účelu svého pobytu v Zambii. Když jsem pak přistála na letišti v Lusace (letiště hlavního zambijského města je mimochodem velké asi jako tři školní tělocvičny a zavazadla od letadel do budovy přepravuje vozík tažený traktorem), vyplnila jsem jednu kartičku se svými osobními údaji a účelu cesty, odevzdala ji na přepážce VIP and diplomats, byly mi sejmuty otisky prstů, zaplatila jsem 50 dolarů a po této asi minutové proceduře jsem dostala razítko do pasu.
Na letišti mě už čekala sestra Ana, se kterou jsem po celou dobu příprav před odjezdem komunikovala. Věděla jsem o ní pouze to, jak se jmenuje a pochopitelně jsem na ni byla zvědavá. Okamžitě se mi zalíbila, pochází ze San Salvadoru v jižní Americe a v Zambii žije už jedenáct let. A hlavně její angličtině rozumím, na rozdíl od angličtiny ostatních místních sester. Asi mi bude trvat, než si na jejich přízvuk zvyknu. Sestra Ana okamžitě pověřila dvě místní holky, aby mě po City of Hope provedly. Bydlí tu asi 40 holek (i když kapacita je 80), ale byla sobota ráno a moc to tu nežilo. Moje průvodkyně mi ukázaly, jak bydlí, kde se stravují, kde se učí, co pěstují na zahradě a na závěr mě zahnaly do chlívku, aby se přesvědčily, že se nebojím koz a kachen.
Teď ležím ve svém provizorním pokoji, za pár dní se i s ostatními dobrovolníky budeme stěhovat do společného domu. Zatím jsme tři - já a dvě holky z Německa. Ty přijely minulý týden a jsou tady na rok. V nejbližších dnech by měl dorazit ještě jeden Němec. Asi abych se začala učit německy…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pavel Háček Pavel Háček | 12. září 2011 v 15:43 | Reagovat

Ahoj!To je skvělý, užívej si culture shock a drž se! :)

2 rokvzambii rokvzambii | 12. září 2011 v 18:21 | Reagovat

No právě že culture shock se jaksi nedostavuje, tak nevím, co je v nepořádku :-) [1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama