škola v City of Hope

13. září 2011 v 18:14
13.9.2011
Tak jsem tu čtvrtý den a stále se rozkoukávám. To ale budu dělat ještě několik následujících týdnů.
V pondělí začala škola. Spolu s asi čtyřiceti děvčaty, která bydlí přímo v City of Hope, sem dochází ještě další holky a kluci z města, takže dohromady tu studuje něco kolem čtyř set dětí. Tříd je tu celkem třináct, jsou smíšené, a každá sídlí ve vlastní budově. Ty jsou všechny stejné, mají kruhový půdorys, v průměru měří asi sedm metrů, a dokud nevejdete dovnitř, neuvěříte, že se do ní může narvat třicet až čtyřicet dětí.
O nějakém vybavení nemůže být ani řeč. Lavice zřejmě pamatují počátky kolonizace a na židlích děcka často sedávají po dvou. Tabulí je ale vybavená každá učebna a na stěnách visí kromě rozvrhu také povzbudivé plakáty typu "Prevent cholera in your school". Některé děti mají i aktovku, ale většinou si věci nosí třeba v igelitce. Tužky si ořezávají žiletkami.
Já jako dobrovolník trávím dny zatím tím, že chodím do vyučování a všechno pozoruju. Učí tu řádové sestry, bratři (buď místní, nebo nejčastěji z Malawi, Keni, ale i Polska), i "civilisté". Pochopitelně jsem sem nepřijela s představou, že se tady bude učit v podmínkách srovnatelných s těmi evropskými, takže mě žádný velký šok nečekal. Vše se tu odehrává v souladu s tím, jak místní vnímají čas. Nikdo nikam nespěchá, nikdo přesně neví, kdy se začíná, kdy se končí, ani kolik je vlastně hodin. Takže učitelé přicházejí do hodin, až si vzpomenou, že na ně někdo čeká, pak vyučování protáhnou o čtvrt hodiny (na dvoře je sice zvon, který ohlašuje začátky a konce hodin, ale bůhví, kdo ho má na starost…) a ve výsledku toho stejně nestihnou moc probrat. Za prvé každý učitel začne hodinu proslovem o tom, že "teď se nacházíme v budově školy, nikoliv na hřišti, proto se budeme co? Učit. A nebudeme si co? Hrát. A komu se to nelíbí, může jít rovnou domů, čímž uškodí sám sobě, protože vzdělání je základ úspěšného života, atd. atd." Tohle se pak opakuje několikrát za hodinu bez ohledu na to, jestli děcka zrovna dělají binec nebo ne (ale většinou ano J ). Za druhé učebnice jsou tu přepychem, který si City of Hope (o dětech ani nemluvě) nemůže dovolit, takže učitel musí vše přepisovat na tabuli, dokonce i testy a všechna cvičení. To pochopitelně zabere spoustu času.
Na některých vyučujících je vidět, že si přišli hodinu vyloženě přetrpět. Ani se jim nemůžu moc divit - menší děcka dokážou být někdy docela v klidu, ale většinou ve třídách panuje kázeň srovnatelná s tou, kterou jsem vloni (ne)dokázala vynutit ve svých hodinách výtvarné výchovy (kdo ví, pochopí…). Spíš mě zaráží dost neosobní přístup - učitelé si jména dětí, které učí, většinou nepamatují. Spokojí se s oslovením "you".
Vyučují se základní předměty - angličtina, matematika, zeměpis, vědy, historie. Ale je mezi nimi i jeden, skrývající se pod zkratkou S.D.S., jehož smysl a náplň se nám s holkama zatím ještě nepodařilo přesně určit. V jediném testu z tohoto předmětu se vás učitel zeptá, jaké jsou "enviromental factors influencing the agriculture", pak vás zmate tím, že vás nechá vynásobit dva zlomky, a nakonec vás totálně dostane do kolen otázkou: "The best way to honour your parents by: a) praying for them b) obeying them c) giving them presents c) reading the Bible with them."
Pak mám ještě jeden problém, který se snad ale časem srovná, a to je problém se zambijskou angličtinou. S nejmenšími dětmi se domluvím opravdu jen těžko, protože ty mluví jazykem Cinyanja (čte se sinjanža) a anglicky jen minimálně. S dospělými je to už lepší, ale záleží zas případ od případu. V hodině jedné paní učitelky mi trvalo asi třicet minut, než se mi výrazy MEŽA, PEPA a ZIZIS podařilo správně interpretovat jako MESURE, PAPER a THIS IS.
Děti jsou tu přesně takové, jaké jsem je očekávala. Moc toho nemají, ale na radosti ze života jim to neubírá. Skoro mám chuť napsat - čím chudší, tím veselejší. Jako bělošky tu samozřejmě budíme velký zájem (i když tady v City of Hope jsou na bílé dobrovolníky zvyklí). Stačí se projít mezi učebnami a už na sobě máme chumel dětí, je téměř otázkou prestiže, do které třídy zrovna zavítáme. Každé z těch čtyř set dětí chce být naším nejlepším kamarádem, a když zjistí, že jsme si na poprvé nezapamatovaly jeho jméno, je zklamané (když je to Mary, John, Mike nebo Margaret, ještě to jde. Pak jsou poměrně častá jména jako Precious, Charity nebo Gift, a pak jsou domorodá, pro mě naprosto nezapamatovatelná). Nesmělé děti tady asi neexistují, každé z nich je v jakoukoliv chvíli připravené skočit vám s řevem za krk a vlepit vám pusu. Dokážou si vyhrát s čímkoliv - s kamínky, které posbírají na cestě, se zátkami od PET lahví, s gumičkami do vlasů. Taky toho k dispozici o moc víc nemají.
Po těch čtyřech dnech už se tu začínám trochu orientovat, některé děti poznám už i jménem a cítím se trochu uvolněněji. Zvláštní je, že ten předpokládaný "kulturní šok" se nějak nechce dostavit…nejsem sice zvyklá spát pod moskytiérou, chodit bosky do školy, ani vyhánět ještěrky z kuchyně, ale žádný psychický otřes mi to zatím nezpůsobilo J. Takže buď mě Salesiáni tak dokonale připravili, anebo jsem naopak v takovém šoku, že ani nejsem schopná zdejší realitu vnímat. Hlavně, že ve výsledku to vyjde nastejno!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Barbora Botková Barbora Botková | 15. září 2011 v 19:09 | Reagovat

Meža, Pepa, Zizis - já bych řekla, že jsou to nějaký sinjanžský jména :-)

2 Jana Mašlár Jana Mašlár | 16. září 2011 v 16:32 | Reagovat

Já bych řekla, že to jsou nějaký přerovský jména z Husovy nebo Škodovy ulice :-). Buhví, jestli ty´s vůbec odjela až do Afriky :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama