Říjen 2011

První dobrovolnický výlet

31. října 2011 v 12:06
Kdyby se po dobu dvou měsíců váš životní prostor rozkládal na jednom čtverečním půl kilometru ohraničeném betonovou zdí, a jedinou možnost úniku by představoval občasný výlet do pět set metrů vzdáleného supermarketu, asi byste se brzy začali cítit poněkud klaustrofobicky. Stejně jako my dobrovolníci koncem minulého týdne. Bylo na čase z City of Hope aspoň na chvíli vypadnout.
Naší první volbou se stalo Lake Kariba, jezero na půli cesty mezi Lusakou a Viktoriiny vodopády, kam cesta může trvat tři hodiny, ale taky půl dne - záleží na tom, jaké štěstí máte na autobusové spoje. Naše dilema, jestli má takový výlet na jeden víkend vůbec smysl, vyřešila sestra Marie-Claire, která nás v pátek neuvolnila ze školy. A bylo po problému. Druhá volba padla na kemp Eureka. V tomto případě jsme museli řešit úplně opačné dilema: totiž jestli si nebudeme připadat jako naprostí idioti, když si na celý víkend pronajmeme chatu v kempu vzdáleném asi půl hodiny chůze od City of Hope. Nakonec naším hlavním cílem bylo aspoň na chvíli někam vypadnout - kamkoliv - a tak v pátek odpoledne jsme ve složení Janin-Juliane-Christoph (Německo), Jan (Belgie) a já, kráčeli podél nám už důvěrně známé čtyřproudové Great North Road, s igelitkami v rukou, za úžasným africkým dobrodružstvím.
To začalo už při příchodu do kempu, kdy nám recepční oznámil, že chata, kterou jsme si den před tím rezervovali, je obsazená. Už jsme tady v Zambii nějaký ten pátek, takže nám to zas až tak velký šok nezpůsobilo. Chvíli to sice vypadalo, že se budeme muset otočit a odkráčet zpět do City of Hope, nakonec se ale řešení našlo a dostali jsme k dispozici dvě menší chatky. A když jsme pak složili tašky, koupili v baru pivo a posadili se venku na trávu, zaplavila nás vlna euforie srovnatelná snad jedině s pocitem, co musí zažívat člověk, který po několikatýdenním domácím vězení dostal za dobré chování dva dny vycházek (trochu mě trápí, že jsem právě přirovnala City of Hope k vězení, což je dost přehnaný příměr - ovšem ten pocit náhle nabyté svobody se výstižněji opravdu popsat nedá...)
Sobotní odpoledne (neboť dopoledne se vůbec nekonalo) jsme strávili na místě zvaném Sandy´s creation, což je úplně jiná Afrika, než na jakou narazíte na lusackém předměstí. Úhledný, čistý park s úhlednou, čistou restaurací a úhlednými, čistými dětičkami všech ras na evidentně drahé narozeninové párty.
Společnou večeři jsme pak připravili v kuchyni v kempu. Samotná příprava se stala svým způsobem společenskou událostí. Místní lidé jsou velmi komunikativní a otevření (už jen způsob, jakým se zdraví, o něčem vypovídá. Nespokojí se s pouhým "Hello" či "Good afternoon", vždy pak ještě dodají "How are you?". Je to tak automatické, že odpověď "Fine, thank you", uslyšíte i v případě, že otázku "How are you?" vůbec nevyslovíte, což mi připadá docela komické). A tak i v sobotu večer se na nás sesypala hromada otázek, včetně té, odkud jsme přijeli. Oznámila jsem, že pocházím z České republiky a jako obvykle se chystala jedním dechem upřesnit, že Česká republika se nachází v Evropě, vedle Německa (párkrát jsem to zkusila bez upřesnění, na což tázající zareagoval nejprve výrazem totálního zmatení a vzápětí pak chápavým přikyvováním, které se dalo snadno přeložit jako "nemám nejmenší tušení co to je a kde to je"). Můj nový známý mě ovšem zaskočil tím, že výraz zmatení úplně vynechal, s úsměvem od ucha k uchu po mně Czech republic zopakoval a pak několikrát vyslovil slovo "Seč". No nevím, jestli byste z toho byli vy dvakrát moudří. Já jsem až poté, co padlo slovo goalkeeper, konečně pochopila, že je řeč o Petru Čechovi. Fotbal je nesmírně populární v celé Africe. (Živě mi to připomnělo mé první zkušenosti s Francouzi, co mi ve snaze blýsknout se znalostí české politické scény stále vnucovali kohosi jménem Vaklavavel. Já jen nechápavě kroutila hlavou a musela být za naprostého ignoranta, když ani neznám našeho prvního polistopadového prezidenta).
Nedělní ráno jsme si všichni trochu přivstali s tím, že vyrazíme do přilehlého lesa pozorovat zvířata. (Všichni až na Jana, který je v Zambii už rok, a své opovržení naší dětinskou posedlostí africkou faunou dal najevo tím, že dopoledne raději strávil v posteli.) Zeber, které se v kempu volně pásly mezi stany, jsme viděli už dost a doufali jsme, že nám les poskytne i jinou podívanou. Velice brzy jsme pak narazili na početná stáda antilop a jedno asi desetičlenné stádo žiraf, což nás příjemně překvapilo - ani v nejmenším jsme nečekali, že bychom na tak velká zvířata mohli narazit v podstatě na předměstí Lusaky.
A tak jsme i dva kilometry od City od Hope zažili velice příjemné miniprázdniny a aspoň už teď víme kam se vypravit, až zas budeme potřebovat na den či dva vydechnout.

Zleva: Juliane, já, Janin, Jan. Christoph

První setkání s africkou faunou:

Zebry se v kempu cítily jako doma:

FREEEEEEDOM!!!!


Den poté:

Dobrovolníkův den

23. října 2011 v 19:51
Jak vypadá takový tvůj normální den?" To je otázka, kterou musel zodpovědět asi každý z našich dobrovolníků. Teď, po půldruhém měsíci v Lusace, už i já dokážu popsat takový NORMÁLNÍ den.
Nic vzrušujícího nečekejte. Obvykle vstávám mezi šestou a sedmou (kdy mi pod oknem začnou ječet holky) a můj ranní a dopolední program se mění v závislosti na tom, jaký je zrovna den, nebo na tom, jestli není zrovna potřeba akutně vytvořit a nainstalovat výzdobu na Teachers day, Thanksgiving day, Independence day nebo nějaký jiný day. Už se pomalu stává pravidlem, že s úkoly tohoto typu chodí sestry a členové našeho pedagogického sboru za mnou, obvykle tak den až dva před plánovanou akcí.
Pokud se zrovna nic neslaví, snažím se naše holky naučit, jak z šité krajky vyrobit šperky, které by pak mohly v sobotu prodávat na trhu a začít si tak shromažďovat určitý skromný majetek do začátku, až City of Hope opustí. Několik dlouhých týdnů stál tento projekt na zcela triviálním, ale naprosto neřešitelném problému - absenci jehel. Když mi došla trpělivost, vypravila jsem se pro jehly do města sama. Dopadlo to tak, jak často končívají možná i vaše vlastní výpravy za akutně potřebným zbožím: vrátila jsem se bez jehel, zato s novými botami. Jehly nakonec někde (bůhví kde, snad někde na černém trhu...) obstarala sestra Florence, tak jsem se konečně mohla pustit do práce.
Dvakrát týdně pak učím francouzštinu naše studenty cateringu (kromě základní školy tu sestry provozují i něco jako střední odbornou). Profesnímu vyhoření jsem se přiblížila už minulý týden, kdy jsem třicet minut vysvětlovala použití francouzského určitého a neurčitého členu (article), abych po jejich uplynutí zjistila, že moji studenti celou tu dobu žijí v představě, že mluvím o nějakém novinovém článku.
Obědy pak bývají doslova babylonské - my dobrovolníci jíme pohromadě, a protože jsme složeni z exemplářů šesti národů, u stolu uslyšíte němčinu, polštinu, angličtinu, italštinu a francouzštinu (akorát tu češtinu ne, samomluvou zatím ještě netrpím. V této souvislosti mě napadá, že je docela zábavné pozorovat, jakým způsobem se tu obohacuje moje anglická slovní zásoba - dost to totiž vypovídá o prostředí, v jakém se pohybuji a o práci, kterou tu dělám. Tak například jak se řekne "čitatel", "smlouvat" nebo "pokání" jsem před dvěma měsíci opravdu netušila ).
Po obědě se často musím vydat na nákup do nedalekého supermarketu. Kromě adrenalinového zážitku, který představuje překonání čtyřproudové silnice, musím po cestě čelit i dalším nástrahám. Rozhovor s každým mužem, na kterého po cestě narazím, je jak přes kopírák: "Jak se máš - jak se jmenuješ - dáš mi svoje telefonní číslo - máš přítele?" (jen to pořadí se může občas měnit). Nejjednodušší způsob, jak se neodbytného nápadníka zbavit, je prostě (v mém případě) zalhat: Ano, mám přítele (snoubence), v červenci se budeme brát. Ovšem ani to pokaždé nezabere, tak si asi na další cesty do supermarketu budu muset od sester vypůjčit nějaký ten slušivý řeholní hábit.
Odpoledne pak následuje doučování matematiky. Zní to sice jako dost špatný vtip, ale toho se účastním i já (a to jako doučující, ne doučovaný, aby nedošlo k nějakému nedorozumění). Vzhledem k tomu, že pro holky je to aktivita zcela dobrovolná, asi si dovedete představit, jak takové doučování vypadá. Můj study group je jednoznačně nejiniciativnější - každý den se mi dostavuje jedna studentka, Mabel. (Občas se k ní přidá Lusele - viz Study or not to study).
Po matematice následuje Rosary - růženec. Této seance se neúčastním vždy; když se mě pak holky totiž vyptávají, proč se nekřižuju a proč se s nimi nahlas nemodlím, těžko se mi hledá odpověď a nechci je kontaminovat svým ateismem.
Mezi šestou a sedmou se pak my všichni dobrovolníci nahrneme k internetu, rozešleme e-maily vám všem, co na nás myslíte a máte nás rádi, a pak znechuceni odcházíme na evening study time (viz opět Study or not to study).
O půl deváté zakončíme den Good night talk - jakýmsi slůvkem na dobrou noc. Nějakým příjemným příběhem, prezentací, zamyšlením. Pro mě tímto den skutečně končí: i kdybych měla tisíc chutí se po této večerce ještě zvrhnout, příležitost není - v devět totiž náš noční hlídač Boniface vypouští do areálu City of Hope zlé psy, takže ven (a hlavně dovnitř, což bude asi ta prvotní myšlenka) se už pak nikdo neodváží.
Samozřejmě ne každý den je tu úplně stejný jako ten předešlý, ale do určitého stereotypu člověk nakonec zajede vždy, zejména pokud pracuje na takovém místě, jako je City of Hope, kde je potřeba dodržovat určitý režim. A protože za chvíli Boniface vypustí své vzteklé domácí mazlíčky, raději se s vámi pro tentokrát rozloučím.

Když je potřeba narychlo vytvořit dekoraci, může to dopadnou takto.....

...takto...

...anebo takto:


mezinárodní oběd:

Study or not to study

16. října 2011 v 11:37

Další týden uplynul jako voda. V sobotu jsme ve velkém stylu oslavili Gratitude Day, naše "šéfová" sestra Ryszarda přijala a rozdala dary, a od zítřka nás čeká návrat do stereotypu všedních dnů. Pro mě to znamená ráno ruční práce (popřípadě výuka francouzštiny), odpoledne matematika a večer study time.

Večerní study time, co si budeme nalhávat, je tady mezi dobrovolníky nejméně populární část dne. Asi taky jediná, kdy se všichni svorně modlíme za výpadek proudu (a za takové rouhání pak proud často vypadne mezi šestou a sedmou, což je jediná hodina, kdy máme přístup na internet). Problém večerního study time je v jeho efektivitě - tou dobou už jsou holky příliš unavené na to, aby se na práci dokázaly soustředit. Některé se sice k práci dokážou přimět, většinou však study time vnímají jako společenskou záležitost, kdy se s kámoškama sejdou k potlachu (převážně v Nyanja, takže já z toho nic nemám...) a některé si tam přijdou prostě zdřímnout.

O svém study group jsem se zmínila už dřív. Skládá se z osmi asi patnáctiletých holek. Theresa se na večerním study time objevuje jen zřídkakdy. Zřejmě ten čas tráví mnohem účelněji spřádáním plánů, jak co nejrychleji uhnat jednoho z našich dvou dobrovolníků mužského pohlaví (jedno kterého), který by se s ní oženil a odvezl ji s sebou do Evropy. Z Juliet - asi nejproblémovějšího článku - se poté, co jsem ji přistihla při krádeži mého mobil, stala ta nejvzornější žačka. Byla jsem příjemně překvapená, jak pozitivní efekt může takový incident vyvolat. (Až ji to pokání unaví, budu muset Juliet vystavit nějakému novému pokušení.) Jane vypadá jako jedna z dětských obětí hladomoru, ale disponuje chraplákem kuřáka, který od útlého dětství hulí tři krabičky Startek denně. Lusele se ke mně vždycky přižene jako první, vyžádá si nějaký příklad z matematiky, a když jí v sešitě škrtnu špatný výsledek, urazí se, přestane se se mnou bavit a nakonec demonstrativně usne. Joyce je sestra Victorie (viz článek Domov pro holky). Jak moc se své sestře podobá fyzicky, tak moc se od ní liší povahou. Kdyby se o některé holce z City of Hope dalo říct, že je studijní typ, byla by to asi právě Joyce. A Mabel. Mabel mě přesvědčila o něčem, čemu bych před měsícem vůbec nebyla ochotná věřit - že i tady se najdou holky, které hodinu a půl dokážou ukázněně sedět na místě a SKUTEČNĚ pracovat. To Margret a Mary sice vydrží hodinu sedět před vlastnoručně nakreslenou mapou světa, ale nečekejte od nich, že vám pak na ní dokážou ukázat Afriku. Rozdíl mezi Margret a Mary je v tom, že ta první se ani nepokusí si tuto informaci zapamatovat, kdežto ta druhá se o to bude upřímně snažit.

Study time ale občas poskytne i příležitost k různým nečekaným objevům. Jak z mé strany, tak ze strany holek. Tak například když jsem se holky naposledy snažila zaměstnat nějakým cvičením z angličtiny, chtěla jsem po nich, aby mi našly opak různých slov. Největší problém vznikl při hledání opaku slova summer. Bylo mou chybou, že jsem si neuvědomila, že v Zambii se roční období dělí na období sucha a období dešťů.

Ve čtvrtek večer jsem zas mezi svými žačkami vyvolala pozdvižení, když jsem se poškrábala na paži. Po nehtech mi na kůži zůstaly na pár vteřin červené rýhy a holky z toho byly úplně u vytržení. Následujících pět minut pak drápaly střídavě sebe a mě, až jsem měla ruce v jednom ohni, a nemohly se na ten zázrak vynadívat.

V úterý se nám do učebny dostala asi deseticentimetrová ještěrka (což tady není vůbec nic neobvyklého - sama neustále vyháním ještěrky ze svého pokoje, z kuchyně, i ze sprchy). Reakce holek mě úplně ohromila: polovina vyskočila na židle, druhá se s jekotem vyřítila ven z učebny, asi jako když v nějakém kresleném večerníčku uvidí rozmazlená princezna myš. Nedokážu pochopit, jak někdo může žít v této zemi a bát se ještěrek. Ještěrku jsem ze třídy nakonec musela vyhnat já a moje autorita okamžitě vzrostla o sto procent.

Tak prosím vypadá moje studijní skupina. Některé věci jsou tu pro mě samozřejmě nové a nezvyklé. A některé jsou prostě asi stejné všude na světě. Na takovou Margret, Mabel a Mary můžete totiž narazit na kterékoliv škole v České republice.

Zambian time

9. října 2011 v 15:06
A mám za sebou první měsíc, přežila jsem ho bez újmy na fyzickém i duševním zdraví. Pro úřední povolení k dalšímu měsíčnímu pobytu jsem si v pátek musela udělat výlet na imigrační. Zcela bez nadsázky se dá říct, že po technické stránce je lépe než imigrační úřad vybaven každý lusacký obchod se suvenýry. Ve čtyřposchoďové budově nenajdete jediný počítač. Úředník, který přijímal mou žádost o prodloužení platnosti víza, si do velké usmolené knihy zapsal datum, mé jméno, adresu a z nějakého důvodu, který zůstane už navždy znám pouze jemu, mi přisoudil britskou národnost. Když jsem ho upozornila na chybu, naštvaně přeškrtal své úhledné BRITISH a napsal místo něj CHECK. Raději jsem to už nechala bez komentáře, aby mě ještě nevyhostil ze země. Ale dostala jsem své razítko do pasu a raději si nepředstavovala, co by si na imigračním počali, kdyby se jim tahle kniha někde ztratila.
V Lusace najdete místa, kde si budete připadat jako v kterémkoliv evropském velkoměstě. Velká nákupní centra s luxusním zbožím a drahými restauracemi a kavárnami. Tady taky nejčastěji narazíte na bělochy, kterých je v Lusace poměrně hodně. Když se od centra budete vzdalovat směrem k předměstím, ulice začnou být špinavější, restaurace zanedbanější, a obchodníci se budou postupně přesouvat z budov na ulici. Na oficiálních i improvizovaných tržištích (ta, která vyrůstají hlavně kolem hlavní silnice) dostanete koupit ovoce, látky, boty, ryby, mobily, peněženky i alkohol. Bělochy už tady potkáte spíš vzácně, a tak pokud sem zavítáte, připravte se na to, že na vás trhovci budou pokřikovat "muzungu! muzungu!" (bělochu! bělochu!). Je až zarážející, jak brzy vám to připadne úplně samozřejmé; přitom zkuste si v Praze na tržišti pronajmout stánek a řvát na každého kolemjdoucího černocha "Negro! Negro!" Moc velký úspěch s tím asi slavit nebudete.
Do města se obvykle vydávám tak jednou týdně - častěji bych na to asi neměla nervy. V City of Hope zažíváme mnohem méně vzrušení, pomalu zajíždíme do určitého stereotypu. Období dešťů se už ujalo vlády v plné síle. V pondělí se přihnala ta nejnáhlejší a nejprudší průtrž mračen, jakou jsem kdy zažila. A to pochopitelně v tom nejpříhodnějším momentě, kdy jsem zrovna venku pod otevřenou oblohou dokončovala několikahodinovou práci na asi dvoumetrovém transparentu pro náš pedagogický sbor (na středu připadl den učitelů). Hromy, blesky, kroupy, z transparentu hadr na podlahu. Bouřky taky mají na svědomí občasné výpadky proudu, ale i na ty už jsem si zvykla.
Měsíc uběhl neuvěřitelně rychle. Říkám si, jestli takhle letí čas i doma v Česku, nebo jestli je to jen jiný projev toho, čemu se tu říká zambian time (obecně by se dal pojmenovat jako african time). Každému, kdo v Africe strávil nějaký čas, musí být tento pojem důvěrně známý. Až budete už druhou hodinou čekat na příchod člověka, se kterým jste si domluvili schůzku, až budete na autobusovém nádraží marně hledat jízdní řády, až budete hodinu před zavírací dobou bušit na zamčené dveře pošty, pochopíte. Možná zambian time způsobil, že mám pocit, jako bych vystoupila z letadla na lusackém letišti teprve včera.