Dobrovolníkův den

23. října 2011 v 19:51
Jak vypadá takový tvůj normální den?" To je otázka, kterou musel zodpovědět asi každý z našich dobrovolníků. Teď, po půldruhém měsíci v Lusace, už i já dokážu popsat takový NORMÁLNÍ den.
Nic vzrušujícího nečekejte. Obvykle vstávám mezi šestou a sedmou (kdy mi pod oknem začnou ječet holky) a můj ranní a dopolední program se mění v závislosti na tom, jaký je zrovna den, nebo na tom, jestli není zrovna potřeba akutně vytvořit a nainstalovat výzdobu na Teachers day, Thanksgiving day, Independence day nebo nějaký jiný day. Už se pomalu stává pravidlem, že s úkoly tohoto typu chodí sestry a členové našeho pedagogického sboru za mnou, obvykle tak den až dva před plánovanou akcí.
Pokud se zrovna nic neslaví, snažím se naše holky naučit, jak z šité krajky vyrobit šperky, které by pak mohly v sobotu prodávat na trhu a začít si tak shromažďovat určitý skromný majetek do začátku, až City of Hope opustí. Několik dlouhých týdnů stál tento projekt na zcela triviálním, ale naprosto neřešitelném problému - absenci jehel. Když mi došla trpělivost, vypravila jsem se pro jehly do města sama. Dopadlo to tak, jak často končívají možná i vaše vlastní výpravy za akutně potřebným zbožím: vrátila jsem se bez jehel, zato s novými botami. Jehly nakonec někde (bůhví kde, snad někde na černém trhu...) obstarala sestra Florence, tak jsem se konečně mohla pustit do práce.
Dvakrát týdně pak učím francouzštinu naše studenty cateringu (kromě základní školy tu sestry provozují i něco jako střední odbornou). Profesnímu vyhoření jsem se přiblížila už minulý týden, kdy jsem třicet minut vysvětlovala použití francouzského určitého a neurčitého členu (article), abych po jejich uplynutí zjistila, že moji studenti celou tu dobu žijí v představě, že mluvím o nějakém novinovém článku.
Obědy pak bývají doslova babylonské - my dobrovolníci jíme pohromadě, a protože jsme složeni z exemplářů šesti národů, u stolu uslyšíte němčinu, polštinu, angličtinu, italštinu a francouzštinu (akorát tu češtinu ne, samomluvou zatím ještě netrpím. V této souvislosti mě napadá, že je docela zábavné pozorovat, jakým způsobem se tu obohacuje moje anglická slovní zásoba - dost to totiž vypovídá o prostředí, v jakém se pohybuji a o práci, kterou tu dělám. Tak například jak se řekne "čitatel", "smlouvat" nebo "pokání" jsem před dvěma měsíci opravdu netušila ).
Po obědě se často musím vydat na nákup do nedalekého supermarketu. Kromě adrenalinového zážitku, který představuje překonání čtyřproudové silnice, musím po cestě čelit i dalším nástrahám. Rozhovor s každým mužem, na kterého po cestě narazím, je jak přes kopírák: "Jak se máš - jak se jmenuješ - dáš mi svoje telefonní číslo - máš přítele?" (jen to pořadí se může občas měnit). Nejjednodušší způsob, jak se neodbytného nápadníka zbavit, je prostě (v mém případě) zalhat: Ano, mám přítele (snoubence), v červenci se budeme brát. Ovšem ani to pokaždé nezabere, tak si asi na další cesty do supermarketu budu muset od sester vypůjčit nějaký ten slušivý řeholní hábit.
Odpoledne pak následuje doučování matematiky. Zní to sice jako dost špatný vtip, ale toho se účastním i já (a to jako doučující, ne doučovaný, aby nedošlo k nějakému nedorozumění). Vzhledem k tomu, že pro holky je to aktivita zcela dobrovolná, asi si dovedete představit, jak takové doučování vypadá. Můj study group je jednoznačně nejiniciativnější - každý den se mi dostavuje jedna studentka, Mabel. (Občas se k ní přidá Lusele - viz Study or not to study).
Po matematice následuje Rosary - růženec. Této seance se neúčastním vždy; když se mě pak holky totiž vyptávají, proč se nekřižuju a proč se s nimi nahlas nemodlím, těžko se mi hledá odpověď a nechci je kontaminovat svým ateismem.
Mezi šestou a sedmou se pak my všichni dobrovolníci nahrneme k internetu, rozešleme e-maily vám všem, co na nás myslíte a máte nás rádi, a pak znechuceni odcházíme na evening study time (viz opět Study or not to study).
O půl deváté zakončíme den Good night talk - jakýmsi slůvkem na dobrou noc. Nějakým příjemným příběhem, prezentací, zamyšlením. Pro mě tímto den skutečně končí: i kdybych měla tisíc chutí se po této večerce ještě zvrhnout, příležitost není - v devět totiž náš noční hlídač Boniface vypouští do areálu City of Hope zlé psy, takže ven (a hlavně dovnitř, což bude asi ta prvotní myšlenka) se už pak nikdo neodváží.
Samozřejmě ne každý den je tu úplně stejný jako ten předešlý, ale do určitého stereotypu člověk nakonec zajede vždy, zejména pokud pracuje na takovém místě, jako je City of Hope, kde je potřeba dodržovat určitý režim. A protože za chvíli Boniface vypustí své vzteklé domácí mazlíčky, raději se s vámi pro tentokrát rozloučím.

Když je potřeba narychlo vytvořit dekoraci, může to dopadnou takto.....

...takto...

...anebo takto:


mezinárodní oběd:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Sokol Marosko Jana Sokol Marosko | 24. října 2011 v 22:21 | Reagovat

Kvištěnko, moc dobře se to čte, good luck :-)

2 zu zu | 26. října 2011 v 16:40 | Reagovat

Na dotaz, jestli jsi vdana, doporucuju zkusit odpoved "Ano! (doplneno ukazanim patricneho "snubniho" prstenu - uzitecna pomucka na cestach) A muj manzel je desne zarlivy a nebezpecne nasilny."  :-D

3 Zbyněk Zbyněk | 30. října 2011 v 6:42 | Reagovat

čtu pravidelně a vždy se těším na další

http://www.csfd.cz/film/298297-pod-sluncem-tma/

4 Barbora Botková Barbora Botková | 30. října 2011 v 10:00 | Reagovat

Kviš, já se vždycky tak pobavíííííím :-) Těším se na další příspěvek a hlavně až to uvidím na vlastní oči :-))

5 rokvzambii rokvzambii | 1. listopadu 2011 v 17:34 | Reagovat

už to máš odzkoušené? :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama