První dobrovolnický výlet

31. října 2011 v 12:06
Kdyby se po dobu dvou měsíců váš životní prostor rozkládal na jednom čtverečním půl kilometru ohraničeném betonovou zdí, a jedinou možnost úniku by představoval občasný výlet do pět set metrů vzdáleného supermarketu, asi byste se brzy začali cítit poněkud klaustrofobicky. Stejně jako my dobrovolníci koncem minulého týdne. Bylo na čase z City of Hope aspoň na chvíli vypadnout.
Naší první volbou se stalo Lake Kariba, jezero na půli cesty mezi Lusakou a Viktoriiny vodopády, kam cesta může trvat tři hodiny, ale taky půl dne - záleží na tom, jaké štěstí máte na autobusové spoje. Naše dilema, jestli má takový výlet na jeden víkend vůbec smysl, vyřešila sestra Marie-Claire, která nás v pátek neuvolnila ze školy. A bylo po problému. Druhá volba padla na kemp Eureka. V tomto případě jsme museli řešit úplně opačné dilema: totiž jestli si nebudeme připadat jako naprostí idioti, když si na celý víkend pronajmeme chatu v kempu vzdáleném asi půl hodiny chůze od City of Hope. Nakonec naším hlavním cílem bylo aspoň na chvíli někam vypadnout - kamkoliv - a tak v pátek odpoledne jsme ve složení Janin-Juliane-Christoph (Německo), Jan (Belgie) a já, kráčeli podél nám už důvěrně známé čtyřproudové Great North Road, s igelitkami v rukou, za úžasným africkým dobrodružstvím.
To začalo už při příchodu do kempu, kdy nám recepční oznámil, že chata, kterou jsme si den před tím rezervovali, je obsazená. Už jsme tady v Zambii nějaký ten pátek, takže nám to zas až tak velký šok nezpůsobilo. Chvíli to sice vypadalo, že se budeme muset otočit a odkráčet zpět do City of Hope, nakonec se ale řešení našlo a dostali jsme k dispozici dvě menší chatky. A když jsme pak složili tašky, koupili v baru pivo a posadili se venku na trávu, zaplavila nás vlna euforie srovnatelná snad jedině s pocitem, co musí zažívat člověk, který po několikatýdenním domácím vězení dostal za dobré chování dva dny vycházek (trochu mě trápí, že jsem právě přirovnala City of Hope k vězení, což je dost přehnaný příměr - ovšem ten pocit náhle nabyté svobody se výstižněji opravdu popsat nedá...)
Sobotní odpoledne (neboť dopoledne se vůbec nekonalo) jsme strávili na místě zvaném Sandy´s creation, což je úplně jiná Afrika, než na jakou narazíte na lusackém předměstí. Úhledný, čistý park s úhlednou, čistou restaurací a úhlednými, čistými dětičkami všech ras na evidentně drahé narozeninové párty.
Společnou večeři jsme pak připravili v kuchyni v kempu. Samotná příprava se stala svým způsobem společenskou událostí. Místní lidé jsou velmi komunikativní a otevření (už jen způsob, jakým se zdraví, o něčem vypovídá. Nespokojí se s pouhým "Hello" či "Good afternoon", vždy pak ještě dodají "How are you?". Je to tak automatické, že odpověď "Fine, thank you", uslyšíte i v případě, že otázku "How are you?" vůbec nevyslovíte, což mi připadá docela komické). A tak i v sobotu večer se na nás sesypala hromada otázek, včetně té, odkud jsme přijeli. Oznámila jsem, že pocházím z České republiky a jako obvykle se chystala jedním dechem upřesnit, že Česká republika se nachází v Evropě, vedle Německa (párkrát jsem to zkusila bez upřesnění, na což tázající zareagoval nejprve výrazem totálního zmatení a vzápětí pak chápavým přikyvováním, které se dalo snadno přeložit jako "nemám nejmenší tušení co to je a kde to je"). Můj nový známý mě ovšem zaskočil tím, že výraz zmatení úplně vynechal, s úsměvem od ucha k uchu po mně Czech republic zopakoval a pak několikrát vyslovil slovo "Seč". No nevím, jestli byste z toho byli vy dvakrát moudří. Já jsem až poté, co padlo slovo goalkeeper, konečně pochopila, že je řeč o Petru Čechovi. Fotbal je nesmírně populární v celé Africe. (Živě mi to připomnělo mé první zkušenosti s Francouzi, co mi ve snaze blýsknout se znalostí české politické scény stále vnucovali kohosi jménem Vaklavavel. Já jen nechápavě kroutila hlavou a musela být za naprostého ignoranta, když ani neznám našeho prvního polistopadového prezidenta).
Nedělní ráno jsme si všichni trochu přivstali s tím, že vyrazíme do přilehlého lesa pozorovat zvířata. (Všichni až na Jana, který je v Zambii už rok, a své opovržení naší dětinskou posedlostí africkou faunou dal najevo tím, že dopoledne raději strávil v posteli.) Zeber, které se v kempu volně pásly mezi stany, jsme viděli už dost a doufali jsme, že nám les poskytne i jinou podívanou. Velice brzy jsme pak narazili na početná stáda antilop a jedno asi desetičlenné stádo žiraf, což nás příjemně překvapilo - ani v nejmenším jsme nečekali, že bychom na tak velká zvířata mohli narazit v podstatě na předměstí Lusaky.
A tak jsme i dva kilometry od City od Hope zažili velice příjemné miniprázdniny a aspoň už teď víme kam se vypravit, až zas budeme potřebovat na den či dva vydechnout.

Zleva: Juliane, já, Janin, Jan. Christoph

První setkání s africkou faunou:

Zebry se v kempu cítily jako doma:

FREEEEEEDOM!!!!


Den poté:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama