Zambian time

9. října 2011 v 15:06
A mám za sebou první měsíc, přežila jsem ho bez újmy na fyzickém i duševním zdraví. Pro úřední povolení k dalšímu měsíčnímu pobytu jsem si v pátek musela udělat výlet na imigrační. Zcela bez nadsázky se dá říct, že po technické stránce je lépe než imigrační úřad vybaven každý lusacký obchod se suvenýry. Ve čtyřposchoďové budově nenajdete jediný počítač. Úředník, který přijímal mou žádost o prodloužení platnosti víza, si do velké usmolené knihy zapsal datum, mé jméno, adresu a z nějakého důvodu, který zůstane už navždy znám pouze jemu, mi přisoudil britskou národnost. Když jsem ho upozornila na chybu, naštvaně přeškrtal své úhledné BRITISH a napsal místo něj CHECK. Raději jsem to už nechala bez komentáře, aby mě ještě nevyhostil ze země. Ale dostala jsem své razítko do pasu a raději si nepředstavovala, co by si na imigračním počali, kdyby se jim tahle kniha někde ztratila.
V Lusace najdete místa, kde si budete připadat jako v kterémkoliv evropském velkoměstě. Velká nákupní centra s luxusním zbožím a drahými restauracemi a kavárnami. Tady taky nejčastěji narazíte na bělochy, kterých je v Lusace poměrně hodně. Když se od centra budete vzdalovat směrem k předměstím, ulice začnou být špinavější, restaurace zanedbanější, a obchodníci se budou postupně přesouvat z budov na ulici. Na oficiálních i improvizovaných tržištích (ta, která vyrůstají hlavně kolem hlavní silnice) dostanete koupit ovoce, látky, boty, ryby, mobily, peněženky i alkohol. Bělochy už tady potkáte spíš vzácně, a tak pokud sem zavítáte, připravte se na to, že na vás trhovci budou pokřikovat "muzungu! muzungu!" (bělochu! bělochu!). Je až zarážející, jak brzy vám to připadne úplně samozřejmé; přitom zkuste si v Praze na tržišti pronajmout stánek a řvát na každého kolemjdoucího černocha "Negro! Negro!" Moc velký úspěch s tím asi slavit nebudete.
Do města se obvykle vydávám tak jednou týdně - častěji bych na to asi neměla nervy. V City of Hope zažíváme mnohem méně vzrušení, pomalu zajíždíme do určitého stereotypu. Období dešťů se už ujalo vlády v plné síle. V pondělí se přihnala ta nejnáhlejší a nejprudší průtrž mračen, jakou jsem kdy zažila. A to pochopitelně v tom nejpříhodnějším momentě, kdy jsem zrovna venku pod otevřenou oblohou dokončovala několikahodinovou práci na asi dvoumetrovém transparentu pro náš pedagogický sbor (na středu připadl den učitelů). Hromy, blesky, kroupy, z transparentu hadr na podlahu. Bouřky taky mají na svědomí občasné výpadky proudu, ale i na ty už jsem si zvykla.
Měsíc uběhl neuvěřitelně rychle. Říkám si, jestli takhle letí čas i doma v Česku, nebo jestli je to jen jiný projev toho, čemu se tu říká zambian time (obecně by se dal pojmenovat jako african time). Každému, kdo v Africe strávil nějaký čas, musí být tento pojem důvěrně známý. Až budete už druhou hodinou čekat na příchod člověka, se kterým jste si domluvili schůzku, až budete na autobusovém nádraží marně hledat jízdní řády, až budete hodinu před zavírací dobou bušit na zamčené dveře pošty, pochopíte. Možná zambian time způsobil, že mám pocit, jako bych vystoupila z letadla na lusackém letišti teprve včera.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama