Listopad 2011

Někdo něco ví, ale nikdo neví, kdo to ví a co to ví.

28. listopadu 2011 v 17:18 | Kristýna Botková
Začnu dnes jednou užitečnou radou, kterou byste měli mít na paměti, až budete vybírat destinaci pro vaši příští dovolenou. Pokud patříte mezi praktické lidi, kteří potřebují mít vše dopodrobna naplánované měsíce dopředu, pokud vás vyvádějí z míry jakékoliv nepředvídané situace či odchylky od vašeho plánu a pokud vaší představě o dobrodružství odpovídá spíš potápění mezi žraloky, než půlnoční procházka předměstím Johannesburgu, o Africe ani neuvažujte.
Nepočítejte s tím, že to, co je běžné v Evropě, je běžné i tady. Tady se vám bude všechno jevit nepřehledné, nelogické, dezorganizované a marně budete hledat pravidla, která by vám pomohla se v tom chaosu aspoň trochu zorientovat. Aspoň ze začátku. O tom, že jízdní řády tu jednoduše neexistují, jsem se zmínila už několikrát. Vaší první reakcí bude údiv: jak vůbec může hromadná doprava BEZ jízdních řádů fungovat? Vaší druhou reakcí bude údiv: ona funguje! A v určitém ohledu i mnohem efektivněji než u nás! Prostě si "stopnete" jeden z mnoha autobusů projíždějících vaším směrem (respektive on si stopne vás. Když vás řidič uvidí kráčet podél silnice, už z dálky na vás bude troubit a mávat) a jednoduše si řeknete, kde potřebujete vystoupit.

Bohužel ne ve všem se vám tento skrytý řád podaří objevit tak snadno. Zapomeňte na pravidlo "co je psáno, je dáno" a raději akceptujte, že "papír snese všechno" - bude se vám tu žít snadněji. V pátek začaly v Auxiliu, našem odborném učilišti, závěrečné zkoušky. My učitelé jsme dostali rozpis dozorů, který po páteční zkušenosti můžeme s klidným svědomím hodit do koše. Já měla podle rozpisu dozorovat od jedenácti do jedné v Communication skills. V praxi to vypadalo tak, že už v 8:30 jsem byla nastoupená v kanceláři sestry Marie-Claire, ředitelky Auxilia, abych vzala dozor v Typing (psaní na počítači) za Christopha, který nečekaně musel odučit soukromou hodinu. Už ve dveřích mi sestra Marie-Claire vyčetla, že mám zpoždění (zkouška měla podle rozvrhu začít v 8:40 - tak nevím, možná další nevysvětlitelná časoprostorová smyčka, kterou má na svědomí zambian time...) a obratem mě poslala do učebny, kde jsem našla v plné práci u šicích strojů čtyři slečny. Kromě toho, že to příliš nepřipomínalo typing, jsem si při vší snaze nedokázala vzpomenout, že bych kdy v našem Auxiliu viděla studenty šití. V tomto trimestru byla otevřená pouze jedna třída: catering. Došla jsem k závěru, že bude nejjednodušší nelámat si s tím hlavu, stejně jako jsem neřešila, kdo je ta neznámá dáma, která mě po hodině dozoru přišla vystřídat. Bez protestů jsem opustila učebnu a padla do náruče sestře Marie-Claire, která mě poslala dozorovat do staré budovy školy na druhou stranu areálu City of Hope (přišlo mi docela bezpředmětné ptát se, o jaký jde předmět). Když jsem dorazila na místo, studenti v čele s Christophem (kterému se studentka na soukromou hodinu vůbec nedostavila) mi oznámili, že zkouška skončila před čtvrt hodinou. Očekáváme, že v podobném duchu se ponese celý příští týden.

Došla jsem k závěru, že někde v tomto prostoru musí existovat jakási černá díra, která buď zcela, nebo částečně pohlcuje většinu informací určených nám, dobrovolníkům. A tak se nám občas stane, že se ve 12:30 sejdeme hladoví před jídelnou, abychom zjistili, že kuchařky mají volno, protože je státní svátek. Že ráno v 7:30 stepujeme před prázdnou třídou, protože děti zůstaly kvůli pouličním bitkám vyvolaným prezidentskými volbami doma. Že ve středu marně čekáme na přednášku o zambijské kultuře, protože naše přednášející počítá se čtvrtkem... (Čekáním obecně tu člověk stráví hodně času, k dochvilnosti se Zambijci staví velkoryse. Alarmující ovšem je, že to asi bude nakažlivé: i sestra Ana, původem ze San Salvadoru, totiž pravidelně zapomíná na naše soukromé hodiny francouzštiny...) Takže pokud se za každých okolností potřebujete řídit nějakým pravidlem, nabízím vám následující: Někdo něco ví, ale nikdo neví, kdo to ví a co to ví.

Píseň umírajících

20. listopadu 2011 v 16:52 | Kristýna Botková
City of Hope je pouze jedním z mnoha míst v Lusace, kde děti ve složité životní situaci mohou najít domov. Tuto sobotu jsem měla možnost dvě další taková místa navštívit. Obě dvě vedou řádové sestry a stejně jako naše vrchní sestra Ryszarda, i tyhle pocházejí z Polska (polská komunita v Lusace je velice početná).
První z nich se jmenuje Kasisi a nachází se už mimo Lusaku, v postatě v buši, odříznuté od civilizace jen velice těžko sjízdnou cestou. Několik našich holek přišlo do City of Hope právě odtud, a často se sem vrací i na prázdniny, pokud nemají kam jinam jít. Kasisi je sirotčinec pro děti jakéhokoliv věku - od miminek až po ty téměř dospělé. Jako vždy a všude se nám dostalo vřelého uvítání, které v sobě kombinuje dvě typické vlastnosti Zambijců - pohostinnost a vášeň pro zpěv a tanec. A tak nám děti z Kasisi zazpívaly jednu z mnoha uvítacích písní, kterých tu každý ovládá široký repertoár. V současnosti je Kasisi domovem asi dvěma stovkám dětí a docela bez nadsázky můžu říct, že jsme jím byli všichni naprosto okouzleni. Když už osud těmto dětem připravil tak mizerný životní start, zachoval se k nim vlídně aspoň v tom ohledu, že je nenechal strádat v některé z improvizovaně smontovaných plechových boudách o čtyřech metrech čtverečních, na které tu podél silnice narazíte na každém kroku, ale poskytnul jim tento krásný náhradní domov. Sestry tu udělaly neuvěřitelný kus práce, a já osobně jen v tichém obdivu (a možná taky trochu závisti) zírala na nádherné malby zvířat a přírody zdobící snad každou zeď domova v Kasisi - aspoň zlomek toho, co jsem zde viděla, bych si přála uskutečnit v City of Hope.
Druhý sirotčinec, který jsme navštívili, se nachází přímo v Lusace a vedou ho sestry ze mně dosud neznámého řádu Matky Terezy. Těžko říct proč, ale hned při vstupu na nás dýchla docela jiná atmosféra než v Kasisi (přitom místo je to čisté a pečlivě udržované). I děti, jakoby duchem nepřítomné, svou píseň na uvítanou odzpívaly tak nějak neradostně, docela automaticky, aniž by skutečně věnovaly pozornost nám nebo tomu, co zpívají. Důvod, proč tomu tak asi je, jsme měli objevit hned záhy. Sem se totiž chodí i umírat. Domov Matky Terezy nezahrnuje pouze sirotčinec. Svou poslední životní etapou tady procházejí (a taky ji končí) převážně lidé s AIDS, ale i jinak nevyléčitelně nemocní. Na co jsme ale nebyli tak úplně připravení bylo, že nás naše provázející sestra zavede i mezi ně. V části velké noclehárny, oddělené zástěnou, leželo na postelích asi patnáct lidí v posledním stádiu nemoci, někteří tak hubení, že i pod přikrývkou se jim rýsovaly kosti. Ti šťastnější z nich spali, ostatní leželi netečně na lůžku a pozorovali nás nepřítomným pohledem. Občas se některý z nich zmohl na to natáhnout k nám ruku a říct "Hello Madame". Jediné, co můžete v takové situaci udělat, je stisknout mu ruku, zatvářit se účastně, ale "How are you" se raději neptejte... Až mi někdy někdo položí otázku, kdy jsem se v životě cítila nejvíc trapně, provinile, bezmocně a rozpačitě, nebudu dlouho váhat s odpovědí. Procházeli jsme se tam mezi umírajícími jako ztělesnění zdraví a blahobytu uličkou slávy, jako šťastná rodinka v Disneylandu - jen ten foťák kolem krku nám chyběl... Kdybychom jen tušili, co nám sestra chystá za podívanou, ani ve snu by nás nenapadlo narušit intimitu posledních okamžiků těchto nešťastných lidí. Ale zcela evidentně jsme nebyli prvními ani posledními návštěvníky a kdo ví, jestli bychom se naopak nedopustili donebevolající urážky, kdybychom nemocné odmítli pozdravit. Tahle země je zvláštní...
Úplně nakonec nás sestra zavedla do jakési společenské místnosti, kde na pohovkách sedělo asi čtyřicet mužů mezi třiceti a šedesáti lety - nemocných, ale ještě ne upoutaných na lůžko. Vyzvala nás, abychom se představili, a tak jsme jeden po druhém řekli, jak se jmenujeme, odkud pocházíme a co v Zambii děláme. Vzápětí na to jsem prožila tři asi nejbizarnější minuty svého života. Z nějakého důvodu jsem shromážděným pánům padla do oka nejvíc právě já. A tak se stalo, že kolem mě utvořilo kruh čtyřicet nevyléčitelně nemocných černochů a zazpívalo mi píseň v domorodém jazyce, s jediným pro mě srozumitelným a často se opakujícím slovem: Kristýna. Nebudu se pokoušet vám popsat, jak jsem se v tom okamžiku cítila. Protože to prostě nejde.

Sestry z Kasisi si vysloveně nepřály, abychom fotky z jejich sirotčince zveřejňovaly na internetu. Tuhle by mi snad odpustily...

AIDS, Bůh a učebnice němčiny

14. listopadu 2011 v 17:22
V rámci Cagliera - rok trvající přípravy na zahraniční dobrovolnou službu - jsme my, dobrovolníci měli dostatek času i příležitostí zjistit si základní údaje o zemi, kde se chystáme strávit rok svého života. Zambie: řadí se mezi deset nejchudších zemí světa, průměrná délka života 40 let, 20 % obyvatelstva nakaženo virem HIV. Reputace zemí černé Afriky je mi známa tak dobře jako každému Evropanovi s aspoň minimálním rozhledem, nicméně výsledek těchto statistik je přece jen docela zneklidňující. Míra rozšířenosti AIDS je hlavním problémem nejenom Zambie, ale i spousty dalších okolních afrických států - to není nová informace zřejmě pro nikoho. Spíš se nabízí otázka, proč tomu tak je. Proč se lidé v tak rizikovém prostředí chovají tak sebevražedně nezodpovědně (drtivá většina, asi 80%, se virem HIV nakazí při pohlavním styku). Příčin bude asi víc. V první řadě to může souviset s jejich vnímáním času a přístupem k životu obecně. Vzpomínáte si, jak vám na základce připadal váš čtyřicetiletý učitel beznadějně starý, odsouzený k pomalému a trapnému dohasínání a jak jste si přáli být v jeho věku raději mrtví? Možná tak nějak přemýšlí Afričan, když mu řeknete, že ho AIDS za deset let zabije. Tady se prostě žije přítomností.
Další kámen úrazu tkví v informovanosti a prevenci. Ve středu se v našem Auxiliu (něco jako střední odborná škola, kde učím francouzštinu), konala přednáška na téma "Jak se chránit proti AIDS". Ze zvědavosti jsem se zúčastnila - bohužel pochytila jsem jenom tak polovinu z toho, co bylo řečeno, neboť přednášející neustále přecházela z angličtiny do Nyanja a z Nyanja do angličtiny (a i s tou africkou angličtinou mám stále ještě docela velký problém...). Ne, že bych si dělala přehnané iluze o míře informovanosti našich studentů. Ale zkuste zachovat vážnou tvář, když dvacetiletý člověk položí otázku typu "co znamená slovo heterosexuál?" nebo "může být AIDS vyléčeno modlitbou?". Co se prevence týká, přednášející nabízela jedinou cestu: abstinenci. Sex až po svatbě (možná tady snubní prsten funguje jako očkování, co já vím...).
Slovo kondom nepadlo za celou přednášku ani jednou. S tím se ovšem dalo předem počítat - to je něco, co je v tomto prostředí potřeba respektovat. Pokud to ještě nevyplynulo z mých předešlých příspěvků (ale tomu bych se hodně divila), ráda bych teď zdůraznila, že City of Hope provozují řádové sestry Salesiánky. Já jsem tu široko daleko jediným neznabohem. (Jan, můj spoludobrovolník z Belgie, si kvůli tomu o mě dokonce dělá starosti. Je totiž přesvědčený, že když se po odchodu z tohoto světa nechystám vstoupit do Jeho království, musím mít panickou hrůzu ze smrti.)Díky toleranci sester to ovšem ani v nejmenším nevnímám jako handicap. Svůj rozdílný pohled na svět a na život vzájemně respektujeme a naše soužití tak funguje bez potíží. Složitější je to někdy s holkama, pro které je život bez Boha něco tak nepředstavitelného jako život bez lednových dešťů nebo bez banánů.
75% Zambijců se hlásí ke křesťanství. To se promítá snad do všech oblastí života: běžně tu narazíte na jména jako Charity, Innocent nebo Blessing. Na místech, kam si čeští autobusáci věší barvy svých oblíbených fotbalových klubů a fotky vytržené z kalendářů pro pány, si ti zambijští pověsí nápis ""God sees you" nebo "God have mercy". Ze dvou knihkupectví, které se mi až dosud podařilo v Lusace objevit, je 50% (ať se držíme statistik :-) ) katolických. Zvolila jsem dnes poněkud závažnější téma, tak se ho na závěr pokusím trochu odlehčit. Naše dobrovolnická komunita je ze třetiny německá - a tak mě nenapadlo nic lepšího, než že se začnu učit německy (mám ještě v živé paměti své dva pokusy naučit se rusky, tak i tohle prvotní nadšení beru dost s rezervou...). V pátek jsem se vypravila do jednoho ze dvou lusackých knihkupectví (toho nekatolického) pro učebnici němčiny. Ta, kterou jsem si nakonec odnesla, měla jednu výhodu (nebylo těžké se pro ni rozhodnout - byla jediná v celém obchodě) a jednu nevýhodu (od pohledu byla mizerná). Až doma jsem zjistila, že je ještě o něco mizernější, než jsem si původně myslela. V obsahu je prvních patnáct kapitol uvedeno francouzsky, takže učebnice slibuje, že vás naučí vyčasovat sloveso être, používat určitý a neurčitý člen le a un nebo vytvořit otázku pomocí est-ce que. Následující stránka obsahuje úvod, který začíná odstavcem pojmenovaným "Beginners aren´t imbeciles!". A zřejmě aby bylo tohle tvrzení hned vzápětí vyvráceno, dozvíte se v první kapitole, že "myš" je synonymem slova "kočka". Už teď se těším, co se dozvím v dalších lekcích...

Muzungu in Lusaka

7. listopadu 2011 v 17:02
Dnešní příspěvek bych ráda pojala jako takový laický obrázek povahy Zambijců, sestavený na základě vlastního, dvouměsíčního pozorování. Pozor! Jako muzungu (běloch) mohu zprostředkovat jedině muzungu pohled na věc. Pro místní totiž budu vždy představovat spíš atrakci, prestižní známost a chodící peněženku.
Muzungu na ulici: Nikoho asi nepřekvapí, když ze srovnání s Čechy vyjdou Zambijci jako ti otevřenější, srdečnější a komunikativnější. Můžete tím být nadšení zrovna tak jako vás to může dohánět k šílenství (pak vám budou připadat vlezlí, otravní a neodbytní). O způsobu, jakým se tady lidé zdraví, jsem psala v posledním příspěvku. Jen během dnešní výpravy do města (kterou jsem poprvé absolvovala sama), jsem otázku "How are you?" musela zodpovědět asi dvacetkrát. Většinou nezůstane jen u ní, obvykle je potřeba zapříst aspoň krátký rozhovor. Milé (bílé) dámy: pokud si potřebujete zvednout sebevědomí, vydejte se do (černé) Afriky. Nejenže se muži poperou o vaše telefonní číslo, ale i kolemjdoucí ženy se na vás místo pozdravu zářivě usmějí a pronesou něco typu "You look beautiful" (ano, opravdu i to se mi tady stává).
Muzungu v autobuse: To je pro každého řidiče výhra. Občas se mi stává, že mě řidič posadí na místo spolujezdce, odkud na mě bude pěkný výhled a přiláká tím další cestující. Být návnadou mi ani tak moc nevadí. Ovšem když se nám s holkama stalo, že řidič téměř vyhodil z plného autobusu nastupující tříčlennou rodinu, aby tam mohl vměstnat nás, cítily jsme se víc než trapně. Nepomohly ani naše hlasité protesty, neboť rodina nás vpustila dovnitř tak pokorně a automaticky, jako byste vy dovnitř pustili tři slepé důchodce na vozíku.
Společensky téměř nepřijatelné je sednout si vedle někoho v autobuse a neprohodit s ním aspoň pár slov (nakonec když už mu v podstatě sedíte na klíně, nepřipadá vám to ani tak nemístné). Já dnes například seděla vedle Constance, která strávila rok v Británii, která miluje Evropu a chystá se příští rok do Itálie, a která mi nechala své telefonní číslo s tím, že MUSÍME někdy zajít na kafe.
Muzungu v City of Hope: Až dosud byla řeč o zkušenostech s náhodně kolemjdoucími (sedícími) a zcela neznámými Zambijci. V City of Hope je to něco jiného, tady už všechny znám. Komunita se skládá z holek, sester, učitelů, dobrovolníků a Mummies. Mummies jsou čtyři dámy, které tu do určité míry plní mateřskou roli. Až na drobnou Mummy Rosie (ta má neustále nasazený úsměv od ucha k uchu), jde o dámy těžko určitelného věku, které holky neustále za něco peskují, většinu času se tváří naštvaně a spíš štěkají, než mluví. Já osobně z nich mám nefalšovanou hrůzu. Tyto ženy představují protipól všeho, co jsem až dosud o Zambijcích napsala: jsem přesvědčená, že bílými dobrovolníky svým způsobem opovrhují (nebo je přinejmenším snáší jako nutné zlo). Nemůžu ale říct, že bych je tak úplně nechápala: nakráčíme si sem jako spasitelé lidstva na pár měsíců, bůhví odkud z evropského blahobytu, kde nemáme ani tušení o tom, jak takový život v Zambii vypadá, a máme je okrádat o jejich autoritu. Zřejmě bych se na jejich místě cítila stejně. Ze všech nejhrůzostrašnější je ovšem Mummy Nelly. Nejen že jsem ji ještě nikdy neviděla usmát se, ale - a o tom jsem přesvědčená - si na mě z nějakého důvodu zasedla. Když už se sníží k tomu se se mnou bavit, tak většinou proto, aby mi něco vyčetla, nebo něco přikázala. A když jsme minulý týden slavili narozeniny všech říjnových oslavenců (jako vždy poslední neděli v měsíci), rozdala Mummy Nelly lízátka všem lidem, co seděli u našeho stolu, kromě mě. Potřebujete pádnější důkaz?
S holkama z City of Hope jsem se už sžila. Víceméně vím, co od které z nich můžu čekat a začínám je mít upřímně ráda. Občas mám sice chuť je uškrtit, když se v šest ráno ozve vřískot a vytrvalé bušení na dveře. Pak, když už se to nedá ignorovat, v polospánku a naštvaná otevřu, abych zjistila, proč zase otravují. A holky (které jsem naposledy viděla předešlý den při Good night talk) mi oznámí, že mě jen před začátkem vyučování chtěly vidět, protože jsem jim chyběla. Dokázali byste být i po tomhle naštvaní? "I´ve missed you" ale není věta, kterou tu slýchám nejčastěji. Schválně, zkuste spočítat, kolikrát v životě jste vám někdo řekl či jste sami vyslovili větu "Miluji tě". Možná by vám na to stačily prsty jedné ruky. Tady se ovšem nikdo nebude zdráhat ji použít - pokud k vám skutečně pocítí náklonnost. Mohlo by se zdát, že častým opakováním ztrácí na významu. Ale můžu vás ujistit, že tomu tak není. Možná skutečný problém není v tom, že by se tady těmito slovy plýtvalo. Možná se jimi naopak moc šetří u nás. A tak i já jsem se naučila odpovídat "I love you, too."