Muzungu in Lusaka

7. listopadu 2011 v 17:02
Dnešní příspěvek bych ráda pojala jako takový laický obrázek povahy Zambijců, sestavený na základě vlastního, dvouměsíčního pozorování. Pozor! Jako muzungu (běloch) mohu zprostředkovat jedině muzungu pohled na věc. Pro místní totiž budu vždy představovat spíš atrakci, prestižní známost a chodící peněženku.
Muzungu na ulici: Nikoho asi nepřekvapí, když ze srovnání s Čechy vyjdou Zambijci jako ti otevřenější, srdečnější a komunikativnější. Můžete tím být nadšení zrovna tak jako vás to může dohánět k šílenství (pak vám budou připadat vlezlí, otravní a neodbytní). O způsobu, jakým se tady lidé zdraví, jsem psala v posledním příspěvku. Jen během dnešní výpravy do města (kterou jsem poprvé absolvovala sama), jsem otázku "How are you?" musela zodpovědět asi dvacetkrát. Většinou nezůstane jen u ní, obvykle je potřeba zapříst aspoň krátký rozhovor. Milé (bílé) dámy: pokud si potřebujete zvednout sebevědomí, vydejte se do (černé) Afriky. Nejenže se muži poperou o vaše telefonní číslo, ale i kolemjdoucí ženy se na vás místo pozdravu zářivě usmějí a pronesou něco typu "You look beautiful" (ano, opravdu i to se mi tady stává).
Muzungu v autobuse: To je pro každého řidiče výhra. Občas se mi stává, že mě řidič posadí na místo spolujezdce, odkud na mě bude pěkný výhled a přiláká tím další cestující. Být návnadou mi ani tak moc nevadí. Ovšem když se nám s holkama stalo, že řidič téměř vyhodil z plného autobusu nastupující tříčlennou rodinu, aby tam mohl vměstnat nás, cítily jsme se víc než trapně. Nepomohly ani naše hlasité protesty, neboť rodina nás vpustila dovnitř tak pokorně a automaticky, jako byste vy dovnitř pustili tři slepé důchodce na vozíku.
Společensky téměř nepřijatelné je sednout si vedle někoho v autobuse a neprohodit s ním aspoň pár slov (nakonec když už mu v podstatě sedíte na klíně, nepřipadá vám to ani tak nemístné). Já dnes například seděla vedle Constance, která strávila rok v Británii, která miluje Evropu a chystá se příští rok do Itálie, a která mi nechala své telefonní číslo s tím, že MUSÍME někdy zajít na kafe.
Muzungu v City of Hope: Až dosud byla řeč o zkušenostech s náhodně kolemjdoucími (sedícími) a zcela neznámými Zambijci. V City of Hope je to něco jiného, tady už všechny znám. Komunita se skládá z holek, sester, učitelů, dobrovolníků a Mummies. Mummies jsou čtyři dámy, které tu do určité míry plní mateřskou roli. Až na drobnou Mummy Rosie (ta má neustále nasazený úsměv od ucha k uchu), jde o dámy těžko určitelného věku, které holky neustále za něco peskují, většinu času se tváří naštvaně a spíš štěkají, než mluví. Já osobně z nich mám nefalšovanou hrůzu. Tyto ženy představují protipól všeho, co jsem až dosud o Zambijcích napsala: jsem přesvědčená, že bílými dobrovolníky svým způsobem opovrhují (nebo je přinejmenším snáší jako nutné zlo). Nemůžu ale říct, že bych je tak úplně nechápala: nakráčíme si sem jako spasitelé lidstva na pár měsíců, bůhví odkud z evropského blahobytu, kde nemáme ani tušení o tom, jak takový život v Zambii vypadá, a máme je okrádat o jejich autoritu. Zřejmě bych se na jejich místě cítila stejně. Ze všech nejhrůzostrašnější je ovšem Mummy Nelly. Nejen že jsem ji ještě nikdy neviděla usmát se, ale - a o tom jsem přesvědčená - si na mě z nějakého důvodu zasedla. Když už se sníží k tomu se se mnou bavit, tak většinou proto, aby mi něco vyčetla, nebo něco přikázala. A když jsme minulý týden slavili narozeniny všech říjnových oslavenců (jako vždy poslední neděli v měsíci), rozdala Mummy Nelly lízátka všem lidem, co seděli u našeho stolu, kromě mě. Potřebujete pádnější důkaz?
S holkama z City of Hope jsem se už sžila. Víceméně vím, co od které z nich můžu čekat a začínám je mít upřímně ráda. Občas mám sice chuť je uškrtit, když se v šest ráno ozve vřískot a vytrvalé bušení na dveře. Pak, když už se to nedá ignorovat, v polospánku a naštvaná otevřu, abych zjistila, proč zase otravují. A holky (které jsem naposledy viděla předešlý den při Good night talk) mi oznámí, že mě jen před začátkem vyučování chtěly vidět, protože jsem jim chyběla. Dokázali byste být i po tomhle naštvaní? "I´ve missed you" ale není věta, kterou tu slýchám nejčastěji. Schválně, zkuste spočítat, kolikrát v životě jste vám někdo řekl či jste sami vyslovili větu "Miluji tě". Možná by vám na to stačily prsty jedné ruky. Tady se ovšem nikdo nebude zdráhat ji použít - pokud k vám skutečně pocítí náklonnost. Mohlo by se zdát, že častým opakováním ztrácí na významu. Ale můžu vás ujistit, že tomu tak není. Možná skutečný problém není v tom, že by se tady těmito slovy plýtvalo. Možná se jimi naopak moc šetří u nás. A tak i já jsem se naučila odpovídat "I love you, too."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama