Píseň umírajících

20. listopadu 2011 v 16:52 | Kristýna Botková
City of Hope je pouze jedním z mnoha míst v Lusace, kde děti ve složité životní situaci mohou najít domov. Tuto sobotu jsem měla možnost dvě další taková místa navštívit. Obě dvě vedou řádové sestry a stejně jako naše vrchní sestra Ryszarda, i tyhle pocházejí z Polska (polská komunita v Lusace je velice početná).
První z nich se jmenuje Kasisi a nachází se už mimo Lusaku, v postatě v buši, odříznuté od civilizace jen velice těžko sjízdnou cestou. Několik našich holek přišlo do City of Hope právě odtud, a často se sem vrací i na prázdniny, pokud nemají kam jinam jít. Kasisi je sirotčinec pro děti jakéhokoliv věku - od miminek až po ty téměř dospělé. Jako vždy a všude se nám dostalo vřelého uvítání, které v sobě kombinuje dvě typické vlastnosti Zambijců - pohostinnost a vášeň pro zpěv a tanec. A tak nám děti z Kasisi zazpívaly jednu z mnoha uvítacích písní, kterých tu každý ovládá široký repertoár. V současnosti je Kasisi domovem asi dvěma stovkám dětí a docela bez nadsázky můžu říct, že jsme jím byli všichni naprosto okouzleni. Když už osud těmto dětem připravil tak mizerný životní start, zachoval se k nim vlídně aspoň v tom ohledu, že je nenechal strádat v některé z improvizovaně smontovaných plechových boudách o čtyřech metrech čtverečních, na které tu podél silnice narazíte na každém kroku, ale poskytnul jim tento krásný náhradní domov. Sestry tu udělaly neuvěřitelný kus práce, a já osobně jen v tichém obdivu (a možná taky trochu závisti) zírala na nádherné malby zvířat a přírody zdobící snad každou zeď domova v Kasisi - aspoň zlomek toho, co jsem zde viděla, bych si přála uskutečnit v City of Hope.
Druhý sirotčinec, který jsme navštívili, se nachází přímo v Lusace a vedou ho sestry ze mně dosud neznámého řádu Matky Terezy. Těžko říct proč, ale hned při vstupu na nás dýchla docela jiná atmosféra než v Kasisi (přitom místo je to čisté a pečlivě udržované). I děti, jakoby duchem nepřítomné, svou píseň na uvítanou odzpívaly tak nějak neradostně, docela automaticky, aniž by skutečně věnovaly pozornost nám nebo tomu, co zpívají. Důvod, proč tomu tak asi je, jsme měli objevit hned záhy. Sem se totiž chodí i umírat. Domov Matky Terezy nezahrnuje pouze sirotčinec. Svou poslední životní etapou tady procházejí (a taky ji končí) převážně lidé s AIDS, ale i jinak nevyléčitelně nemocní. Na co jsme ale nebyli tak úplně připravení bylo, že nás naše provázející sestra zavede i mezi ně. V části velké noclehárny, oddělené zástěnou, leželo na postelích asi patnáct lidí v posledním stádiu nemoci, někteří tak hubení, že i pod přikrývkou se jim rýsovaly kosti. Ti šťastnější z nich spali, ostatní leželi netečně na lůžku a pozorovali nás nepřítomným pohledem. Občas se některý z nich zmohl na to natáhnout k nám ruku a říct "Hello Madame". Jediné, co můžete v takové situaci udělat, je stisknout mu ruku, zatvářit se účastně, ale "How are you" se raději neptejte... Až mi někdy někdo položí otázku, kdy jsem se v životě cítila nejvíc trapně, provinile, bezmocně a rozpačitě, nebudu dlouho váhat s odpovědí. Procházeli jsme se tam mezi umírajícími jako ztělesnění zdraví a blahobytu uličkou slávy, jako šťastná rodinka v Disneylandu - jen ten foťák kolem krku nám chyběl... Kdybychom jen tušili, co nám sestra chystá za podívanou, ani ve snu by nás nenapadlo narušit intimitu posledních okamžiků těchto nešťastných lidí. Ale zcela evidentně jsme nebyli prvními ani posledními návštěvníky a kdo ví, jestli bychom se naopak nedopustili donebevolající urážky, kdybychom nemocné odmítli pozdravit. Tahle země je zvláštní...
Úplně nakonec nás sestra zavedla do jakési společenské místnosti, kde na pohovkách sedělo asi čtyřicet mužů mezi třiceti a šedesáti lety - nemocných, ale ještě ne upoutaných na lůžko. Vyzvala nás, abychom se představili, a tak jsme jeden po druhém řekli, jak se jmenujeme, odkud pocházíme a co v Zambii děláme. Vzápětí na to jsem prožila tři asi nejbizarnější minuty svého života. Z nějakého důvodu jsem shromážděným pánům padla do oka nejvíc právě já. A tak se stalo, že kolem mě utvořilo kruh čtyřicet nevyléčitelně nemocných černochů a zazpívalo mi píseň v domorodém jazyce, s jediným pro mě srozumitelným a často se opakujícím slovem: Kristýna. Nebudu se pokoušet vám popsat, jak jsem se v tom okamžiku cítila. Protože to prostě nejde.

Sestry z Kasisi si vysloveně nepřály, abychom fotky z jejich sirotčince zveřejňovaly na internetu. Tuhle by mi snad odpustily...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 7:39 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama