Prosinec 2011

Velice kulturní Vánoce

28. prosince 2011 v 17:53 | Kristýna Botková
Vánoce v pětatřiceti stupních, štědrovečerní večeře na zahradě pod insakou (jednoduché kruhové přístřešky, kterých tady v City of Hope máme několik), mše v kostele plném tančících a výskajících bratrů františkánů - to jsou Vánoce, které už si pravděpodobně nikdy v životě nezopakuju. Čtyřiadvacátého prosince dopoledne, ve chvíli kdy jsem seděla pod insakou a malovala zdi, jsem už přestala doufat, že letos pocítím něco jako vánoční atmosféru nebo aspoň mírné vzrušení z nadcházejícího večera.
A to i přesto, že advent je v katolické komunitě pochopitelně období, které se prožívá velice intenzivně. V neděli čtvrtého prosince nám tu holky odzpívaly a odehrály krásné vánoční představení. Čemuž byste věřili jen stěží, kdybyste byli přítomní zkoušce, která proběhla o dva dny dříve. Pro mě to byl dost traumatický zážitek hned z několika důvodů. Den předtím naši malou dobrovolnickou komunitu opustil Jan, dobrovolník z Belgie. No a protože taková událost se musí řádně zapít, asi vás nepřekvapí, že ráno jsem se necítila v úplně stoprocentní formě. Sr. Charmaine, která měla organizaci celého koncertu na starosti, to musela nějakým svým šestým smyslem vycítit a schválně mě vytáhla z postele v osm ráno s tím, že je potřeba nainstalovat v hale výzdobu. Dostavila jsem se rozespalá po pár ubohých hodinách spánku, s kocovinou, polštářem otlačeným na obličeji a přesvědčená, že horší už to být nemůže. Sr. Charmaine mě ovšem záhy vyvedla z omylu, když otevřela krabici s vánočními dekoracemi, ze které na mě vykouklo půl tuctu papírových Santů tažených sobím spřežením a hromada nafukovacích balónků. Nejenom že mi bylo blbě, ale ještě jsem musela svou důstojnost a estetické cítění urážet tím, že jsem celé dopoledne lepila tyhle ohavnosti do oken haly.
Samotná zkouška se pak nedá zhodnotit jinak než jediným slovem: katastrofa. Když pominu, že holky jsou většinou dost nedisciplinované a vůbec donutit je přijít včas (jestli tady tohle slovo někdo zná...) na zkoušku je téměř nadlidský výkon, že špatně snáší kritiku a při každém upozornění na chybu se uráží, nemohu při nejlepší vůli pominout svérázné pojetí hudebního doprovodu jednoho z bratrů františkánů, kteří byli ke koncertu přizváni. Vypadalo to, že svůj hudební nástroj drží v ruce poprvé v životě. Ke smůle celého sboru byla tím nástrojem elektrická kytara, tudíž v podstatě jediný nástroj, který byl kvůli amatérskému ozvučení slyšet. Navíc náš bratr františkán si své účinkování náležitě užíval a na kytaru "hrál" i v okamžicích, kdy všechny ostatní hudební nástroje byly zticha a předváděla se krátká dramatická scénka.
Asi si dovede představit, jak velký byl můj šok a nadšení, když pak holky v neděli odzpívaly překrásný vánoční koncert. Za tři dny tvrdě zapracovaly, doučily se texty a začaly poslouchat nejen sebe, ale i hudební doprovod. Muzikanti spojili své síly a elektrickou kytaru téměř přehlušili a nakonec i naše Susan jako Santa Claus měla svůj vtip a kouzlo...
Další kulturní zážitek na nás čekal o zhruba dva týdny později. Byli jsme pozváni na vánoční večírek do jistého klubu, o němž jsme věděli jen to, kde se nachází. Společenského života noční Lusaky jsme si do té doby moc neužili, a tak jsme se na nadcházející večer upřímně těšili. Pocit, že něco je špatně, se nás zmocnil už ve chvíli, kdy nás autobus vysadil před obrovskou moderní prosklenou budovou nesoucí název Diamonds of Lusaka. Tohle asi nebude ten typický zanedbaný africký bar s místními lidmi a levným pivem... Ocitli jsme se na večírku pro VIP, kde pro televizi natáčely vánoční program nejúspěšnější hvězdy zambijské pop-music. S krvácejícím srdcem jsme si každý koupili malé pivo za 20 000 Kwacha (cca 3,5 E) a sledovali, co se děje na scéně. A zřejmě proto, že jsme byli jediní muzungu v celém podniku, mířil objektiv kamery zrovna tak často na nás, jako na účinkující hvězdy zambijského show businessu.
Večírek v Diamonds of Lusaka k naší velké úlevě skončil poměrně brzy a my tak nakonec mohli večer přece jenom zakončit v typickém zanedbaném africkém baru s místními lidmi a levným pivem. V každém případě to byla zajímavá zkušenost a o čtyři dny později jsme na televizní obrazovce v hlavním vysílacím čase mohli zhodnotit, jak nám to tenkrát slušelo.






Challenge: Zambian english

20. prosince 2011 v 6:46
Dnešní příspěvek bych ráda věnovala něčemu, s čím tady občas zápasím od počátku svého pobytu, a to je zambijská angličtina. Každý, kdo alespoň jednou v životě vyrazil na delší dobu za hranice České republiky s jazykovou výbavou nabytou během středoškolského studia, ví, jak moc se teorie jazyka liší od praxe. (Tak například už během prvních týdnů mého studijního pobytu ve Francii mi bylo naznačeno, že slovo "néanmoins", které jsem vytrvale a s oblibou používala, rozhodně nepatří do slovníku mladého, zdravého a moderního člověka...).
S francouzštinou jsem na tom od té doby podstatně lépe, ovšem angličtinu jsem aktivně nepoužila už nějaký ten pátek. A dalo se předpokládat, že moje milovaná Jane Austen se svými výrazy typu "I beg your pardon" a "I´m much obliged to you" asi nebude tou ideální jazykovou průpravou pro pobyt mezi zambijskými sirotky jedenadvacátého století.
S některými výrazy se v Zambii zachází mnohem lehkovážněji, než jak jsem zvyklá z domova, a tak větu I love you jsem si vyslechla už i od prodavače, který mi na kraji silnice prodal manga a I´ve missed you mi den po naší první společné hodině francouzštiny oznámil jeden z mých studentů.
Tohle ale není předmětem mého dnešního povídání a nehodlám se ani zabývat výslovností zambijské angličtiny - to by totiž byla kapitola sama pro sebe. Raději se vám pokusím přiblížit některé z frází a výrazů, jejichž skutečný a překvapivý význam se mi podařilo rozluštit, až když jsem je slyšela poněkolikáté.
I´m sorry v tomto prostředí neznamená omluvu, nýbrž výhradně projev sympatie, soucitu nebo účasti. I´m sorry uslyšíte, když se praštíte do hlavy o trám dveří, nebo si skopnete palec. A pokud si nepřečtete tento článek, budete jako pitomec reagovat: You don´t need to apologize, it wasn´t your fault!, stejně jako jsem to dělala já, dokud jsem nepochopila, co tento výraz skutečně znamená.
V Zambii se neprosí, v Zambii se žádá. Tady nikoho neuslyšíte říct Can I have...., please? I´m asking for se vám bude zdát poprvé, když ho uslyšíte, vrcholně drzé a nezdvořilé. I´m asking for a pen. I´m asking for scissors... Nakonec ho ale akceptujete jako všechno ostatní. Pouze moje irská spolubydlící, bývalá učitelka angličtiny, si na I´m asking for vypěstovala alergii a vytrvale (a zrovna tak marně) se rok snažila tenhle zlozvyk holky odnaučit.
Asi po dvou týdnech mého zdejšího pobytu mi Stella, jedna z našich holek, položila otázku, s jakou že největší challenge (výzvou) se tady v Zambii potýkám. Že by sem všichni dobrovolníci tradičně přijížděli s nějakou životní challenge? Vylézt na Kilimandžáro, sjet na raftu Viktoriiny vodopády, strávit dva týdny v deštném pralese bez průvodce? Nějakou dobu jsem si připadala jako největší břídil, než jsem pochopila, že challenge v Zambii zdoláte i tím, že se naučíte sednout do správného autobusu.
V Zambii se věci nedějí hned ani okamžitě. Tady se dějí now now. Teď teď. When do we leave? - Now now! (Pak si klidně můžete dát ještě kafe a cigaretu, protože dřív než za hodinu stoprocentně nevyrazíte...)
Udělejte si jasno v rodinných vztazích vašeho zambijského přítele. Jeden den se vám svěří, že jeho jediný bratr zemřel, když mu bylo sedm let a další den vám oznámí, že byl se svým bratrem na večeři (What? With the dead one?) Slovo brother tady nezahrnuje pouze bratry, ale i bratrance. Už se mi přihodilo, že když mě nedávno vezl Zambijec autem do města, začal z ničeho nic troubit a mávat na v protisměru jedoucího řidiče. Když se mu podařilo upoutat jeho pozornost, hlasitě ho pozdravil Hi father!, vyměnil si s ním pár zdvořilostních frází (za námi čekající řidiči toto zdržení bez protestů respektovali - je přece slušností pozdravit se s rodinou!) a pak se ke mně s úsměvem otočil a vysvětlil mi: It was my uncle.
Jsem tady v Zambii teprve něco málo přes čtvrt roku, takže je pravděpodobné, že jsem zmínila pouze zlomek toho, co ještě budu muset objevit. A tak nevylučuji, že by tahle kapitola mohla mít za pár měsíců pokračování...

Pedagogická porada po africku

12. prosince 2011 v 12:34 | Kristýna Botková
Už během své krátké učitelské kariéry v Česku jsem porady pedagogického sboru vnímala jako nutné zlo, které se ale s vyhlídkou toho, že po nich člověk zajde s kolegy na pivo, daly nějak vydržet. Tady se z nich ovšem stal hotový očistec: někdy se mohou protáhnout na rekordní čtyři hodiny a místo na pivo se po nich tak akorát můžete jít pomodlit růženec. I to by se dalo nějak přetrpět, kdyby se porada konala řekněme jednou do měsíce. Jenomže City of Hope se dělí na tři na sobě víceméně nezávislé sektory s vlastním vedením a personálem a tudíž i vlastními problémy a poradami. Což pro mě osobně v praxi znamená každý měsíc jednu velkou poradu se všemi sestrami a dobrovolníky, druhou poradu s pedagogickým sborem Auxilia a třetí poradu s vedením GART - domova pro naše holky.
Asi si dokážete představit, že udržet pozornost čtyři hodiny v kuse vyžaduje téměř nadlidské úsilí (zejména když se diskutuje v jiném, než vašem mateřském jayzce). A tak se před každou poradou modlím, abych nebyla zvolena zapisovatelkou, což je funkce, při které přesně tohle úsilí vynaložit musím. Navíc ne každý účastník porady je ochoten mi práci ulehčit, a dotyčného příspěvky do diskuse tak obvykle zůstávají nezaznamenány, protože mu prostě nerozumím.
Problém udržet pozornost ale evidentně nemám jenom já, ale i některé ze sester. Náš poslední hromadný meeting byl pro sestru Marie-Claire z Konga dokonce tak únavný, že si při něm na chvíli musela zdřímnout. To ovšem neuniklo pozornosti naší vrchní sestry Ryszardy, a tak když se Sr. Marie-Claire ocitla opět mezi námi, s neskrývanou škodolibostí ji požádala, aby aktuálně projednávaný problém přetlumočila do francouzštiny našemu italskému staviteli Lucianovi (Lucianova angličtina je bídná, za to mluví plynně francouzsky). Nakonec jsem důstojnost sestry Marie-Claire musela zachránit já a ujala se tlumočení sama.
Tato lehce trapná zkušenost ji ovšem neodradila od toho, aby nám na závěr meetingu uštědřila přednášku o dochvilnosti, která se mi jevila v tomto prostředí, kde všemu vládne zambian time, poměrně absurdní. A zřejmě aby demonstrovala, jak si to NEPŘEDSTAVUJE, hned další den dorazila sestra Marie-Claire na poradu Auxilia (jehož je ředitelkou) rovnou s jeden a půl hodinovým zpožděním - čímž zmeškala přesně polovinu našeho meetingu. S omluvou se neobtěžovala vůbec.
Někdy pro mě zarážející bývá i to, jaká témata se na poradách diskutují. Na posledních třech poradách Auxilia se projednávalo, zda koupit či nekoupit svatební dar pro jednu z přednášejících, Mrs. Chandwa. Ostatní členové sboru Auxilia se dohadovali o výši příspěvku, o typu dárku, o tom, kdo bude mít vybírání peněz na starosti a o termínu, kdy by peníze měly být vybrány (ten se s každou další poradou posunoval o měsíc, protože se pokaždé ukázalo, že ještě nikdo nic nepřispěl). Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby všem těmto debatám Mrs. Chandwa nebyla přítomná a kdyby se její kolegové netvářili, jako by tomu tak nebylo. Nakonec jediným, kdo přispěl, byl náš belgický dobrovolník Jan. Mrs. Chandwa se musela obejít bez svatebního daru a Jan, který před dvěma týdny odletěl zpátky do Belgie, se snad nikdy nedozví, že mu za jeho peníze byl koupen dárek na rozloučenou.


Náš "sesterský tým".
Nahoře zleva: Sr. Marie-Claire, Sr.Lucy, Sr.Charmaine, Sr.Ana, Sr. Agnes
Dole zleva: šéfová Sr. Ryszarda, Sr. Florence

Mýtus o hladomoru v Africe

5. prosince 2011 v 18:13 | Kristýna Botková
Celý minulý týden probíhaly v Auxiliu závěrečné zkoušky. Po pátečním chaosu (viz minulý příspěvek) zavládl dokonce i určitý řád, což ovšem neznamená, že by se to obešlo tak úplně bez překvapení. V sobotu po obědě jsem zahájila krátkou odpolední siestu (tenhle příjemný místní zvyk jsem adoptovala bez větších obtíží), ze které mě vzápětí vyrušilo bušení na dveře: sestra Marie-Claire svolává dobrovolníky na oběd do Auxilia. Trochu mě zamrzelo, že nám sestra nedala vědět dřív, než jsem stačila spořádat půl kila těstovin a tři banány. Tohle pozvání na oběd se ale dalo těžko odmítnout: naši studenti cateringu skládali praktickou zkoušku z vaření, kterou bylo ovšem potřeba zkonzumovat. Nakonec v životě jsem se už musela vypořádat s většími výzvami, než jsou dva obědy po sobě...
Učebna, ve které obyčejně probíhá výuka, se proměnila v restauraci, učitelé v zákazníky a studenti v číšníky. Ti nás usadili každého ke zvláštnímu stolu, což ve mně tak nějak podvědomě vyvolalo nepříjemný pocit, že zkoušená jsem tady já a ne oni. Pohled na arzenál příborů, naskládaný na stole mi na klidu taky dvakrát nepřidal - nevím kolik lžic, vidliček, nožů a sklenic na víno obvykle při jednom obědě spotřebujete vy - mně stačí od každého jeden kus. Situace se ale nakonec ukázala být méně dramatická, než na první pohled vypadala: za prvé na rozdíl od dámy, která seděla přede mnou, jsem aspoň uměla příbor používat (ani instruktáž zkoušejícího kolegy Sakaly nebyla nic platná a paní se nakonec do jídla pustila, jak byla zvyklá - rukama). Za druhé se ukázalo, že celá tahle výbava má víceméně dekorativní účel: lžíci jsme nepotřebovali vůbec, protože polévka (ani nic jiného, k čemu byste pravděpodobně mohli lžíci použít) na jídelním lístku vůbec nefigurovala, druhý nůž měl zřejmě sloužit jako rezervní pro případ, že bychom ten první zlomili při krájení nedovařených brambor a k pití jsme dostali vodu.
Mě obsluhovala a mou porci připravila Mutinta. Mezi studenty bývá docela častým jevem, že v některých předmětech jsou naprosto beznadějní, zatímco v jiných excelují. Tak trochu jsem v sobě živila naději, že to bude i případ Mutinty - její výsledky ve francouzštině by se tak mohly stát příslibem skvostného gurmánského zážitku. Byla jsem opravdu dost najezená, a tak se mi docela ulevilo, když Mutinta přišla s rozumnou porcí bramborového salátu. A protože byla chudák celá nervózní, jak mi bude chutnat (přece jenom šlo o závěrečnou zkoušku), poslušně jsem všechno spořádala. O několik okamžiků později jsem ke svému zděšení zjistila, že šlo pouze o předkrm. Následovalo hovězí s rýží a zeleninovou oblohou. Pronásledována úzkostnými pohledy Mutinty a kritickým okem pana Sakaly jsem do sebe s vynaložením veškerého úsilí tlačila hlavní chod asi tři čtvrtě hodiny. V okamžiku, kdy jsem spolkla poslední sousto, byla mi jasná jedna věc: ještě jedno jediné zrnko rýže a moje dva obědy explodují ze všech mých tělesných otvorů najednou. V té chvíli přišla Mutinta s moučníkem a já se málem rozbrečela.
Přátelé, celé sobotní odpoledne jsem strávila v nepopsatelné agónii, protože takhle příšerně jsem se nepřežrala ani při jediném ze sedmadvaceti Štědrých večerů, které jsem na tomhle světě oslavila, a to se prosím během nich tradičně přežeru tak, že se nemůžu hýbat.
Omlouvám se všem, kteří se těšili na exotické povídání o počátku adventu v Zambii a namísto toho se dočkali docela přízemního a neafrického námětu. Přísahám, že jsem původně chtěla tento článek věnovat krásnému vánočnímu koncertu, který nám tu včera holky odzpívaly, ale síla sobotního gastronomického zážitku vánoční poetiku zcela převálcovala. Tak třeba příště...