Mýtus o hladomoru v Africe

5. prosince 2011 v 18:13 | Kristýna Botková
Celý minulý týden probíhaly v Auxiliu závěrečné zkoušky. Po pátečním chaosu (viz minulý příspěvek) zavládl dokonce i určitý řád, což ovšem neznamená, že by se to obešlo tak úplně bez překvapení. V sobotu po obědě jsem zahájila krátkou odpolední siestu (tenhle příjemný místní zvyk jsem adoptovala bez větších obtíží), ze které mě vzápětí vyrušilo bušení na dveře: sestra Marie-Claire svolává dobrovolníky na oběd do Auxilia. Trochu mě zamrzelo, že nám sestra nedala vědět dřív, než jsem stačila spořádat půl kila těstovin a tři banány. Tohle pozvání na oběd se ale dalo těžko odmítnout: naši studenti cateringu skládali praktickou zkoušku z vaření, kterou bylo ovšem potřeba zkonzumovat. Nakonec v životě jsem se už musela vypořádat s většími výzvami, než jsou dva obědy po sobě...
Učebna, ve které obyčejně probíhá výuka, se proměnila v restauraci, učitelé v zákazníky a studenti v číšníky. Ti nás usadili každého ke zvláštnímu stolu, což ve mně tak nějak podvědomě vyvolalo nepříjemný pocit, že zkoušená jsem tady já a ne oni. Pohled na arzenál příborů, naskládaný na stole mi na klidu taky dvakrát nepřidal - nevím kolik lžic, vidliček, nožů a sklenic na víno obvykle při jednom obědě spotřebujete vy - mně stačí od každého jeden kus. Situace se ale nakonec ukázala být méně dramatická, než na první pohled vypadala: za prvé na rozdíl od dámy, která seděla přede mnou, jsem aspoň uměla příbor používat (ani instruktáž zkoušejícího kolegy Sakaly nebyla nic platná a paní se nakonec do jídla pustila, jak byla zvyklá - rukama). Za druhé se ukázalo, že celá tahle výbava má víceméně dekorativní účel: lžíci jsme nepotřebovali vůbec, protože polévka (ani nic jiného, k čemu byste pravděpodobně mohli lžíci použít) na jídelním lístku vůbec nefigurovala, druhý nůž měl zřejmě sloužit jako rezervní pro případ, že bychom ten první zlomili při krájení nedovařených brambor a k pití jsme dostali vodu.
Mě obsluhovala a mou porci připravila Mutinta. Mezi studenty bývá docela častým jevem, že v některých předmětech jsou naprosto beznadějní, zatímco v jiných excelují. Tak trochu jsem v sobě živila naději, že to bude i případ Mutinty - její výsledky ve francouzštině by se tak mohly stát příslibem skvostného gurmánského zážitku. Byla jsem opravdu dost najezená, a tak se mi docela ulevilo, když Mutinta přišla s rozumnou porcí bramborového salátu. A protože byla chudák celá nervózní, jak mi bude chutnat (přece jenom šlo o závěrečnou zkoušku), poslušně jsem všechno spořádala. O několik okamžiků později jsem ke svému zděšení zjistila, že šlo pouze o předkrm. Následovalo hovězí s rýží a zeleninovou oblohou. Pronásledována úzkostnými pohledy Mutinty a kritickým okem pana Sakaly jsem do sebe s vynaložením veškerého úsilí tlačila hlavní chod asi tři čtvrtě hodiny. V okamžiku, kdy jsem spolkla poslední sousto, byla mi jasná jedna věc: ještě jedno jediné zrnko rýže a moje dva obědy explodují ze všech mých tělesných otvorů najednou. V té chvíli přišla Mutinta s moučníkem a já se málem rozbrečela.
Přátelé, celé sobotní odpoledne jsem strávila v nepopsatelné agónii, protože takhle příšerně jsem se nepřežrala ani při jediném ze sedmadvaceti Štědrých večerů, které jsem na tomhle světě oslavila, a to se prosím během nich tradičně přežeru tak, že se nemůžu hýbat.
Omlouvám se všem, kteří se těšili na exotické povídání o počátku adventu v Zambii a namísto toho se dočkali docela přízemního a neafrického námětu. Přísahám, že jsem původně chtěla tento článek věnovat krásnému vánočnímu koncertu, který nám tu včera holky odzpívaly, ale síla sobotního gastronomického zážitku vánoční poetiku zcela převálcovala. Tak třeba příště...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 zu zu | 6. prosince 2011 v 19:56 | Reagovat

Tak tohle me opravdu nesmirne pobavilo!!! :-D

Co jsi udelala s tim moucnikem? Hodila ho pod stul? Nebo tajne dala do kabelky? Doufam, ze po tvem nadlidskem vykonu Mutinta aspon tu zkousku slozila! Abys to nemusela zopakovat...

Jo a mimochodem - tohle sice ani s Vanoci, s jidlem ani s preziranim nic spolecneho nema, ALE - zjistila jsem, ze ja vlastne taky bydlim v Lusace!! Mini-ctvrt kde bydlime, se doopravdicky jmenuje Lusaka (dokonce mame pred vratama "Lusaka washing bay" alias hlineny placek, kde ti - za pomoci kanystry vody - umyjou motorku :-)

2 Krtek Krtek | 8. prosince 2011 v 8:13 | Reagovat

Hehe, tak tohle jednoznačně hodnotím jako nejvtipnější článek. Fakt jsem se nasmála :D Na odpověď na otázky přede mnou jsem taky zvědavá!

3 Kristýna Botková Kristýna Botková | 9. prosince 2011 v 19:08 | Reagovat

moučník jsem dala do kabelky, ani jsem se to nasnažila nějak tajit :-) Jestli složila zkoušku z vaření, to fakt nevím - ale snad ano - protože v závěrečném testu z francouzštiny získala dvě procenta... :-)
Tak ty bydlíš v Lusace a zjistila jsi to až teď? :-)Možná taky po roce tady zjistím, že bydlím v Kampale...:) [1]:

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 7:39 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama