Velice kulturní Vánoce

28. prosince 2011 v 17:53 | Kristýna Botková
Vánoce v pětatřiceti stupních, štědrovečerní večeře na zahradě pod insakou (jednoduché kruhové přístřešky, kterých tady v City of Hope máme několik), mše v kostele plném tančících a výskajících bratrů františkánů - to jsou Vánoce, které už si pravděpodobně nikdy v životě nezopakuju. Čtyřiadvacátého prosince dopoledne, ve chvíli kdy jsem seděla pod insakou a malovala zdi, jsem už přestala doufat, že letos pocítím něco jako vánoční atmosféru nebo aspoň mírné vzrušení z nadcházejícího večera.
A to i přesto, že advent je v katolické komunitě pochopitelně období, které se prožívá velice intenzivně. V neděli čtvrtého prosince nám tu holky odzpívaly a odehrály krásné vánoční představení. Čemuž byste věřili jen stěží, kdybyste byli přítomní zkoušce, která proběhla o dva dny dříve. Pro mě to byl dost traumatický zážitek hned z několika důvodů. Den předtím naši malou dobrovolnickou komunitu opustil Jan, dobrovolník z Belgie. No a protože taková událost se musí řádně zapít, asi vás nepřekvapí, že ráno jsem se necítila v úplně stoprocentní formě. Sr. Charmaine, která měla organizaci celého koncertu na starosti, to musela nějakým svým šestým smyslem vycítit a schválně mě vytáhla z postele v osm ráno s tím, že je potřeba nainstalovat v hale výzdobu. Dostavila jsem se rozespalá po pár ubohých hodinách spánku, s kocovinou, polštářem otlačeným na obličeji a přesvědčená, že horší už to být nemůže. Sr. Charmaine mě ovšem záhy vyvedla z omylu, když otevřela krabici s vánočními dekoracemi, ze které na mě vykouklo půl tuctu papírových Santů tažených sobím spřežením a hromada nafukovacích balónků. Nejenom že mi bylo blbě, ale ještě jsem musela svou důstojnost a estetické cítění urážet tím, že jsem celé dopoledne lepila tyhle ohavnosti do oken haly.
Samotná zkouška se pak nedá zhodnotit jinak než jediným slovem: katastrofa. Když pominu, že holky jsou většinou dost nedisciplinované a vůbec donutit je přijít včas (jestli tady tohle slovo někdo zná...) na zkoušku je téměř nadlidský výkon, že špatně snáší kritiku a při každém upozornění na chybu se uráží, nemohu při nejlepší vůli pominout svérázné pojetí hudebního doprovodu jednoho z bratrů františkánů, kteří byli ke koncertu přizváni. Vypadalo to, že svůj hudební nástroj drží v ruce poprvé v životě. Ke smůle celého sboru byla tím nástrojem elektrická kytara, tudíž v podstatě jediný nástroj, který byl kvůli amatérskému ozvučení slyšet. Navíc náš bratr františkán si své účinkování náležitě užíval a na kytaru "hrál" i v okamžicích, kdy všechny ostatní hudební nástroje byly zticha a předváděla se krátká dramatická scénka.
Asi si dovede představit, jak velký byl můj šok a nadšení, když pak holky v neděli odzpívaly překrásný vánoční koncert. Za tři dny tvrdě zapracovaly, doučily se texty a začaly poslouchat nejen sebe, ale i hudební doprovod. Muzikanti spojili své síly a elektrickou kytaru téměř přehlušili a nakonec i naše Susan jako Santa Claus měla svůj vtip a kouzlo...
Další kulturní zážitek na nás čekal o zhruba dva týdny později. Byli jsme pozváni na vánoční večírek do jistého klubu, o němž jsme věděli jen to, kde se nachází. Společenského života noční Lusaky jsme si do té doby moc neužili, a tak jsme se na nadcházející večer upřímně těšili. Pocit, že něco je špatně, se nás zmocnil už ve chvíli, kdy nás autobus vysadil před obrovskou moderní prosklenou budovou nesoucí název Diamonds of Lusaka. Tohle asi nebude ten typický zanedbaný africký bar s místními lidmi a levným pivem... Ocitli jsme se na večírku pro VIP, kde pro televizi natáčely vánoční program nejúspěšnější hvězdy zambijské pop-music. S krvácejícím srdcem jsme si každý koupili malé pivo za 20 000 Kwacha (cca 3,5 E) a sledovali, co se děje na scéně. A zřejmě proto, že jsme byli jediní muzungu v celém podniku, mířil objektiv kamery zrovna tak často na nás, jako na účinkující hvězdy zambijského show businessu.
Večírek v Diamonds of Lusaka k naší velké úlevě skončil poměrně brzy a my tak nakonec mohli večer přece jenom zakončit v typickém zanedbaném africkém baru s místními lidmi a levným pivem. V každém případě to byla zajímavá zkušenost a o čtyři dny později jsme na televizní obrazovce v hlavním vysílacím čase mohli zhodnotit, jak nám to tenkrát slušelo.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krtek Krtek | 29. prosince 2011 v 16:30 | Reagovat

Kvištičko, pošleš mi podpis? :D

2 Kristýna Botková Kristýna Botková | 3. ledna 2012 v 18:21 | Reagovat

počká to až se vrátím? Třeba budu ještě slavnější :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama