Leden 2012

Kdo si hraje, ten zlobí.

25. ledna 2012 v 16:45 | Kristýna Botková
Nerada se k tomu přiznávám, ale v pátek večer jsem zažila své největší dosavadní pedagogické a organizační selhání.
Když nám v říjnu byly přiděleny povinnosti, dostal každý z dobrovolníků na starosti mimo jiné organizaci programu jednoho pátečního večera v měsíci. A tak holky první pátek sledují filmy, druhý se vyřádí při tanci, třetí debatují o různých tématech a čtvrtý pod vedením mummies pěstují národní zvyky a kulturu.
Řízené debaty, které jsem měla původně na starosti já s Janem (ten se začátkem prosince vrátil do Belgie), se ukázaly být naprostým šlápnutím vedle - jako ostatně všechny druhy činností, které podléhají nějakému řádu a pravidlům - a já v nich odmítla nadále pokračovat. Na minulý pátek jsem tak musela vymyslet náhradní program. Rozhodla jsem se, že naše holky zaměstnám nějakými jednoduchými hrami, nepříliš náročnými na pochopení. Jeden takový večer tu asi před dvěma měsíci proběhnul, a tak jsem si moc velké iluze o spolupráci ze strany holek nedělala: odcházely a přicházely, jak se jim zachtělo, takže jsme nikdy pořádně nevěděli, kolik jich vlastně soutěží. Když jsme vysvětlovali pravidla, obvykle neposlouchaly. Když poslouchaly, tak je nepochopily. A když je pochopily, tak je nerespektovaly. Nakonec byl ale večer v rámci možností úspěšný a holky si pár her přece jen zahrály.
Můj páteční pokus o podobný pochybný úspěch však skončil naprostým fiaskem. Můj plytký pohár trpělivosti přetekl po jediné primitivní hře. Ta spočívala v tom, že si každá ze čtyř soutěžících skupin vylosovala jedno písmeno abecedy a během patnácti minut měla do haly nanosit co nejvíc předmětů jím začínajících. Prvním kamenem úrazu bývá vždy rozdělit holky do skupin, aniž by protestovaly (Chci být ve skupině s Hildou! Nehraju s Natashou! Když nehraje Gladys, tak já taky ne!). I po tomto vyčerpávajícím úvodu jsem ale zůstávala nadále poměrně optimistická. To však jen do okamžiku, kdy přišlo na řadu vyhodnocení a počítání posbíraných předmětů. Když jsem odmítla uznat barvu za předmět (blue za "B", pink za "P"), tílko za "bra" a buben za "music", polovina holek se urazila. Když jsem byla obviněná, že jsem jedné skupině započítala předměty donesené po vypršení časového limitu, urazila se další čtvrtina. Dopadlo to tak, že kromě vítězné skupiny (která se naopak radovala, jakoby vyhrála Olympijské hry), se se mnou holky dál odmítly bavit, rozhodly se bojkotovat následující program a některé na protest opustily halu, aby unikly do světa mexické telenovely, kde - na rozdíl od reálného života, jak se o tom zas jednou hořce přesvědčily - dobro a spravedlnost nakonec vždycky zvítězí.
Po tomhle propadáku jsem ve svém trapném donquijotském souboji pokračovala ještě asi další čtvrt hodinu, kdy jsem se marně pokoušela překřičet nejen holky, které mě až na pár výjimek okázale ignorovaly, ale taky ječící televizi, kterou přes můj výslovný zákaz neustále zapínaly. No a někdy v těch chvílích mi definitivně ruply nervy a já udělala tu fatální strategickou chybu: vztekle jsem se na ně rozeřvala. To prosím byla ta pointa, ke které směřovalo veškeré jejich celovečerní úsilí, jejich odměna za utrpení, kterým si se mnou musely projít. A tak jako pokaždé, když se jim podaří někoho rozpálit doběla, propukly ve vítězoslavný, škodolibý, nebojím se říct ĎÁBELSKÝ chechot!
A tak jsem sbalila své čtyři smetáky (které jsem si přinesla jako rekvizity k další, už nerealizované hře) a zbytky své důstojnosti a poněkud teatrálně odkráčela pryč z haly, půl hodiny před plánovaným ukončením programu (doufám, že si mě u toho představujete, protože jinak vám to nebude připadat ani z poloviny tak zábavné...)
I přes tuto zdrcující porážku ale neházím flintu do žita: prohrála jsem bitvu, ale ne válku.


Jsme jenom lidi...

17. ledna 2012 v 12:06 | Kristýna Botková
Po měsíci prázdnin se nám holky vrátily zpět do City of Hope a začal nový školní rok (ten tady odpovídá tomu kalendářnímu). Tento přechod z odpočinku zpátky k povinnostem prožíváme každý trochu jinak. Já už pomalu cítila, že je na čase začít se zase věnovat nějaké smysluplné činnosti a můj návrat do pracovního procesu byl pozvolný a příjemný. Naproti tomu Janin, Juliane, Asia a Kasia, které pracují na naší základní škole, se po asi týdnu ocitly na pokraji duševního a fyzického zhroucení. Jejich přímá nadřízená Sr. Lucy totiž nasadila raketový start, špatně si spočítala, kolik má den hodin a po mých spoludobrovolnicích vyžaduje denně tolik práce, kolik jednoduše není v lidských silách odvést. Až překvapivě lidsky reagují naše dvě polské dobrovolnice: Kasia, kterou jsem až dosud neslyšela nikdy si na nic stěžovat, pronáší v posledních dnech výroky typu "dalších osm měsíců tu nepřežiju", "vracím se okamžitě do Polska" a "Sr. Lucy by potřebovala chlapa". A naše tichá a slušná Asia si k našemu ohromení koncem minulého týdne musela dokonce ulevit jedním velkým, hlasitým a všeříkajícím "Shit!". Začínám mít ty holky ráda...
I mně ale oproti minulému roku přibyly nové povinnosti. Po mé bývalé irské spolubydlící Dympně jsem převzala hodiny čtení s některými našimi holkami. S těmi pokročilejšími už tolik práce nemám a stačí je opravit, když při čtení udělají chybu. Ovšem s těmi nejmladšími, to je boj. Dokážou už poznat většinu hlásek, takže vám přečtou "P" a "I". Ale vysvětlit jim, že dohromady se čtou jako "pi", to je zatím docela bezvýsledné úsilí, které mě před pár dny přivedlo na pokraj hysterického záchvatu. (Tímto bych ráda vyjádřila svou bezmeznou úctu a obdiv všem učitelům prvních tříd.)
V těchto dnech pomalu dokončuji také malby v insace. Kromě toho, že insaka vypadá po mém zásahu přece jenom o něco lépe, vyneslo mi tohle úsilí ještě jeden velice příjemný vedlejší efekt: definitivně jsem si vydobyla respekt u Mummies (viz Muzungu in Lusaka). Když jsem jim poskytla viditelný výsledek své práce, došly zřejmě k závěru, že nejsem tak totálně neschopná a zbytečná (jak si nepochybně až do té doby myslely), dočkala jsem se pár slov uznání a dokonce se na mě začaly usmívat!
U příležitosti začátku nového roku byla minulý týden v naší hale odsloužena mše, po které se kněz za doprovodu zpívajících holek vydal na jakousi okružní cestu po City of Hope, aby požehnal našim obydlím. Tato procedura trvala asi hodinu a půl, protože kněz byl důkladný a svěcenou vodou pocákal nejen naše domy, ale i ložnice, sprchy a záchody (dnešní příspěvek píšu na posvěceném notebooku, snad vnímáte ten rozdíl!). O tom, jak bude tato událost probíhat, mě naštěstí Kasia informovala den předem, a poskytla mi tak akorát dostatek času na to pořádně si doma uklidit. Obávám se, že tomu, co by tady našel před tímto zásahem, by nebyl ochoten požehnat ani ten nejsvětější muž.
Začátek roku se nesl také ve znamení odchodů. Mezi jinými nás opustila Sr. Charmaine z JAR, ke které jsem během Vánoc získala poměrně vřelý vztah, když jsem zjistila, že je taky jenom člověk. Před Štědrým dnem jsme spolu podnikly okružní jízdu po našich chlebodárcích, abychom jim za jejich štědrost poděkovaly a předaly cukroví a vánoční přání. V autě se řeč stočila mimo jiné i na nové dvě budovy školy, které jsou právě ve výstavbě a na dodavatele, kterého sestry najaly a se kterým se už rok a půl soudí. Tady jsem šlápla do vosího hnízda a v naší temperamentní Sr. Charmaine to začalo vřít. Až do toho dne jsem nevěřila, co všechno si můžu vyslechnout z úst řádové sestry. Colonel (tak dodavatele, který dřív sloužil v armádě, nazývala) je ten nejchamtivější, nejzkorumpovanější a nejfalešnější křivák na světě, nemá žádné svědomí a nejraději by mu zakroutila krkem (v té chvíli pustila volant a naznačila gesto oběma rukama) a i když si o ní myslí, že je úplně blbá, ona ho nakonec stejně dostane! Měla jsem na jazyku něco o odpuštění, milování svého nepřítele a nastavení druhé tváře, ale raději jsem zůstala zticha: cítila jsem, že by mi na tu tvář mohlo něco přiletět... Tohle mi Sr. Charmaine vyprávěla, když jsme opouštěly kuřecí farmu a zmínila se, že Colonel bydlí jen asi půl kilometru odtud. V autě nám zbylo ještě jedno balení cukroví a tak ve snaze být vtipná jsem naprosto nevhodně poznamenala, že bychom se za ním třeba mohly zastavit a popřát mu veselé Vánoce. V tu chvíli se na mě Sr. Chermaine upřeně zadívala a s vážnou tváří naprosto nekřesťansky pronesla: "Never! Unless we poison it before!" Řeknu vám, že k žádné ze sester jsem za celé ty čtyři měsíce neměla tak blízko, jako k Sr. Chermaine právě v tomhle okamžiku!

Malby v insace:



New Year in Livingstone (part 2)

8. ledna 2012 v 18:37 | Kristýna Botková
Zhruba před čtyřmi lety jsem poprvé zažila ten osvobozující pocit pramenící ze zjištění, že oslava Silvestra NENÍ povinností. Tehdy jsem zalehla do postele asi v deset večer s nepopsatelným pocitem úlevy, a od té doby se do oslav, pokud se mi nechce, jednoduše nenutím. A to i přesto, že pro mé známé je tahle skutečnost stejně šokující a podezřelá jako fakt, že nemám ráda psy a chutná mi dušená mrkev.
Tento rok, nepochybně působením zcela nového a exotického prostředí, jsem se opět dostala do slavící nálady a Nový Rok přivítala jak se na relativně mladého (jak mi jednou zalichotil jeden náš kroměřížský maturant - a to prosím bylo před dvěma roky!) a veselého člověka patří.
Na Silvestra v Livingstone to žije asi stejně jako kdekoliv jinde na světě. K naší čtyřčlenné dobrovolnické skupince se jedenatřicátého prosince připojilo pár známých z Lusaky, k nim jejich známí, pak známí známých... a najednou nás bylo celé stádo. Setkali jsme se tak s řadou kuriózních lidí kuriózních jmen (What´s your name? - It´s Private. - It´s private? Err...Sorry for asking...) Seznamování proběhlo podle zcela tradičního a předvídatelného modelu: když pánové nezaznamenali žádný snubní prsten, následovalo vyznání lásky a nabídka sňatku. Z odmítnutí se vzpamatovávali v průměru tak hodinu, po jejímž uplynutí zkusili štěstí u Janin a na závěr u Juliane (pořadí se pochopitelně měnilo v závislosti na tom, kterou z nás poznali jako první).
Noční Livingstone, stejně jako noční Lusaka, nemá reputaci toho nejbezpečnějšího místa pod sluncem (respektive pod měsícem) a bylo nám vřele doporučeno pohybovat se výhradně taxíkem. Služeb taxi služby obecně využíváme hojně - pokud cestujeme čtyři, vyplatí se to. Vyplatí se to pochopitelně ještě víc, pokud nás cestuje šest. Něco vás zarazilo? Říkáte si, že s řidičem se do auta nemůžeme vejít? To byste mě rozesmáli: čtyři lidi se na zadní sedadla pohodlně vměstnají a na sedadle spolujezdce je dost místa pro dva! Tímto způsobem jsme ujeli deset kilometrů dělící Viktoriiny vodopády a Livingstone a jsem přesvědčená, že náš řidič by si poradil i se sedmým pasažérem: v kufru je přece místa dost.
Co se bezpečnosti automobilové dopravy týká, nerada to říkám, ale v Zambii budete muset slevit i z jiných zásad, než je používání bezpečnostních pásů. Možná budete stejně jako já zděšení, když sednete do taxíku a vedle řadicí páky uvidíte stát otevřenou lahev piva. Můžete pochopitelně vysednout a zkusit jiný taxík, ale nejsem si jistá, že si moc pomůžete. Že si tu člověk dá při řízení pivo nebo dvě je docela běžná záležitost a moc s tím nenaděláte: buď se s tím smíříte, nebo budete všude chodit pěšky.
Řeka Zambezi a přírodní park přirozeně skýtá spoustu příležitostí k různým aktivitám: safari, projížďky na lodi, rafting, lety helikoptérou. Ke svému mírnému znechucení jsme se v cestovní agentuře dozvěděli, že ceny za zmíněné atrakce se pohybují v rozmezí sedmdesáti a dvou set dolarů, což konec konců nebyl jediný důvod, proč jsme se na dobrodružství tohoto typu rozhodli rezignovat (v den, kdy jsme přijeli do Livingstone, se při bungee jumping s jednou slečnou zrovna utrhlo lano. Ale přežila to, tak co z toho dělat vědu, skáče se vesele dál... Zajímalo by mě, jestli dostala svých 130 dolarů zpět).
Byli jsme pochopitelně trochu zklamaní, nakonec jsme z toho ale nevyšli úplně naprázdno, protože zaúřadovala náhoda. V neděli ráno jsem po cestě pro snídani narazila na jednoho známého z Lusaky, původem ovšem z Livingstone. Ukázalo se, že má kontakty po celém svém rodném městě a ve čtyři odpoledne už jsme byli nalodění na malé soukromé lodi a připravení na sunset cruise po Zambezi, s večeří na palubě zdarma. Zažili jsme nezapomenutelné odpoledne a večer a já si jen v duchu gratulovala, že jsem ráno vyhrála svůj souboj s leností a pro tu snídani se přece jenom vypravila!

Vítání Nového Roku:

sunset cruise na Zambezi:

New Year in Livingstone (part 1): Mosi-oa-Tunya

5. ledna 2012 v 16:58 | Kristýna Botková
"Sejdeme se na Nový Rok u Viktoriiných vodopádů!", slibovali jsme si my, afričtí dobrovolníci, na našem posledním přípravném setkání v ČR. Tento plán se nakonec podařil zrealizovat pouze mně - mám to k nim z Lusaky přeci jenom nejblíže.
Livingstone, cíl naší výpravy, leží zhruba osm kilometrů od Viktoriiných vodopádů. Toto asi stotisícové město, pojmenované po britském cestovateli a dobrodruhovi Davidu Livingstone, který jako první Evropan spatřil na vlastní oči Viktoriiny vodopády, se nachází na hranici Zambie a Zimbabwe a od roku do 1911 do roku 1935 se pyšnilo statutem hlavního města Zambie (respektive Severní Rhodésie, jak se v té době Zambie nazývala). Když se ale v severovýchodní části země, dnes známé jako Copperbelt, začala těžit měď, došla vláda k závěru, že je Livingstone příliš vzdálen průmyslovému srdci Zambie, a metropole se přestěhovala do Lusaky. Přesto se dá říct, že Livingstone i nadále zůstává jakýmsi turistickým hlavním městem - především díky Viktorriným vodopádům.
Naše cesta za jedním z přírodních divů světa začala v pět hodin ráno v City of Hope, odkud nás na autobusové nádraží svezla Sr. Charmaine. Zcela suverénně projela všechny světelné křižovatky na červenou s prostým konstatováním, že stavět ve městě za tmy je nebezpečné. Když jsme uviděli náš autobus, ani se nám nechtělo věřit, že jsme stále v Africe: nejenom, že ani jedno okno nebylo rozbité a dveře se daly zavřít, ale dokonce byl vybaven klimatizací (!), každý cestující měl své vlastní sedadlo (!!) a vyjeli jsme na minutu přesně (!!!!!!!!!!!!!!!). Po šestihodinové jízdě jsme dorazili do Livingstone a jako obvykle se na nás vrhla smečka taxikářů. Věděli jsme, že se naše ubytování nachází jen pár kroků od zastávky, ale když jsme se taxikářů zeptali na směr, zarputile mlčeli, a tak nám nezbylo, než naskládat naše zavazadla do kufru jednoho z taxíků, nechat se svézt sto metrů do vedlejší ulice, vyskládat zavazadla a zaplatit dvě eura.
Na výlet k Viktoriiným vodopádům už nezbyl čas, a tak jsme se odpoledne vydali pouze do města na tržiště. Tady si dovolím malou vsuvku, protože africké tržiště je fenomén, který si jeden samostatný odstavec určitě zaslouží. Za prvé je potřeba rozlišit dva typy tržišť: nazvěme je třeba turistické a domorodé. V Lusace i Livingstone najdete oba typy. Na turistickém tržišti dostanete koupit šperky, látky, batiky, tradiční řemeslné výrobky a masky (nebo se tradičně aspoň budou tvářit). Buďte připravení na to, že jako bělocha se vás bude prodejce snažit oškubat, jak jen mu to dovolíte. A je jen na vás, jak rychle a obratně se naučíte smlouvat. Samu sebe jsem v tomhle ohledu považovala od počátku za beznadějný případ. Dohadovat se s kýmkoliv o peníze pro mě je (a vždycky byl) vrcholně stresující zážitek - a to i tady, kde se smlouvání dá považovat za součást národní kultury. Tři největší lži, jaké od trhovců uslyšíte:
You´re my first customer, I don´t want to lose you! Když tohle uslyšíte u sedmého stánku na tržišti natřískaném turisty, přijde vám to nutně poněkud podezřelé.
I´ll give you a local price! No vážně, přece nejste tak naivní, abyste věřili, že vám, muzungu, prodá náušnice za stejnou cenu jako třeba své sousedce?
I havent´t eaten for two days! Tak si příště místo toho piva kup rohlík!
Nenechte se strhnout pocitem vítězoslavného nadšení, až se vám zboží, po kterém toužíte, podaří usmlouvat na polovinu původně požadované ceny. Bude totiž mít tak maximálně čtvrtinovou hodnotu.
Na domorodých tržištích pořídíte látky, oblečení, boty, mobilní telefony, ovoce, ryby i alkohol. Ceny jsou tu pochopitelně nižší (tady už spíš něco pořídíte za local price), zato tu neuniknete pozornosti a muzungu! na vás budou trhovci pokřikovat ze všech stran.
K Viktoriiným vodopádům jsme se tedy vypravili až následující den. Už když se k nim blížíte, zdálky vidíte, jak se nad nimi zvedá mohutný bílý oblak vody. Ale až v okamžiku, kdy se před vámi otevře pohled na stometrovou kolmou stěnu zalitou závoji hřmící a pěnící vody spadající do Zambezi, zatají se vám dech (pak pochopíte, proč se vodopády v místním domorodém jazyce nazývaly Mosi-oa-Tunya - smoke does sound there). Přelom prosince a ledna ještě není to nejdeštivější období, ale i tak už jsou vodopády mohutné a plné vody a je docela rozumné vzít si s sebou pláštěnku. Protože bez ohledu na to, jestli zrovna prší nebo ne, budete mokří jako byste právě vylezli ze sprchy. Voda padající z jedné stěny dolů do řeky se totiž v jakémsi válci odráží od protější stěny koryta a stoupá zpět nahoru ve formě jakéhosi mrholení - takže máte pocit, jako by neustále pršelo. Tento jev má za slunečného počasí na svědomí tu nejdokonalejší duhu, jakou jsem kdy viděla: díky tomu, že máte výhled jak nahoru na oblohu, tak dolů do koryta řeky, můžete ji pozorovat téměř v celém jejím kruhu.
O Viktoriiných vodopádech bych mohla psát ještě dlouho, ale ať bych se snažila sebevíc, nebylo by to k ničemu - člověk je musí vidě na vlastní oči.


Vic falls:


od vodopádů se dá sestoupit až do koryta Zambezi