Jsme jenom lidi...

17. ledna 2012 v 12:06 | Kristýna Botková
Po měsíci prázdnin se nám holky vrátily zpět do City of Hope a začal nový školní rok (ten tady odpovídá tomu kalendářnímu). Tento přechod z odpočinku zpátky k povinnostem prožíváme každý trochu jinak. Já už pomalu cítila, že je na čase začít se zase věnovat nějaké smysluplné činnosti a můj návrat do pracovního procesu byl pozvolný a příjemný. Naproti tomu Janin, Juliane, Asia a Kasia, které pracují na naší základní škole, se po asi týdnu ocitly na pokraji duševního a fyzického zhroucení. Jejich přímá nadřízená Sr. Lucy totiž nasadila raketový start, špatně si spočítala, kolik má den hodin a po mých spoludobrovolnicích vyžaduje denně tolik práce, kolik jednoduše není v lidských silách odvést. Až překvapivě lidsky reagují naše dvě polské dobrovolnice: Kasia, kterou jsem až dosud neslyšela nikdy si na nic stěžovat, pronáší v posledních dnech výroky typu "dalších osm měsíců tu nepřežiju", "vracím se okamžitě do Polska" a "Sr. Lucy by potřebovala chlapa". A naše tichá a slušná Asia si k našemu ohromení koncem minulého týdne musela dokonce ulevit jedním velkým, hlasitým a všeříkajícím "Shit!". Začínám mít ty holky ráda...
I mně ale oproti minulému roku přibyly nové povinnosti. Po mé bývalé irské spolubydlící Dympně jsem převzala hodiny čtení s některými našimi holkami. S těmi pokročilejšími už tolik práce nemám a stačí je opravit, když při čtení udělají chybu. Ovšem s těmi nejmladšími, to je boj. Dokážou už poznat většinu hlásek, takže vám přečtou "P" a "I". Ale vysvětlit jim, že dohromady se čtou jako "pi", to je zatím docela bezvýsledné úsilí, které mě před pár dny přivedlo na pokraj hysterického záchvatu. (Tímto bych ráda vyjádřila svou bezmeznou úctu a obdiv všem učitelům prvních tříd.)
V těchto dnech pomalu dokončuji také malby v insace. Kromě toho, že insaka vypadá po mém zásahu přece jenom o něco lépe, vyneslo mi tohle úsilí ještě jeden velice příjemný vedlejší efekt: definitivně jsem si vydobyla respekt u Mummies (viz Muzungu in Lusaka). Když jsem jim poskytla viditelný výsledek své práce, došly zřejmě k závěru, že nejsem tak totálně neschopná a zbytečná (jak si nepochybně až do té doby myslely), dočkala jsem se pár slov uznání a dokonce se na mě začaly usmívat!
U příležitosti začátku nového roku byla minulý týden v naší hale odsloužena mše, po které se kněz za doprovodu zpívajících holek vydal na jakousi okružní cestu po City of Hope, aby požehnal našim obydlím. Tato procedura trvala asi hodinu a půl, protože kněz byl důkladný a svěcenou vodou pocákal nejen naše domy, ale i ložnice, sprchy a záchody (dnešní příspěvek píšu na posvěceném notebooku, snad vnímáte ten rozdíl!). O tom, jak bude tato událost probíhat, mě naštěstí Kasia informovala den předem, a poskytla mi tak akorát dostatek času na to pořádně si doma uklidit. Obávám se, že tomu, co by tady našel před tímto zásahem, by nebyl ochoten požehnat ani ten nejsvětější muž.
Začátek roku se nesl také ve znamení odchodů. Mezi jinými nás opustila Sr. Charmaine z JAR, ke které jsem během Vánoc získala poměrně vřelý vztah, když jsem zjistila, že je taky jenom člověk. Před Štědrým dnem jsme spolu podnikly okružní jízdu po našich chlebodárcích, abychom jim za jejich štědrost poděkovaly a předaly cukroví a vánoční přání. V autě se řeč stočila mimo jiné i na nové dvě budovy školy, které jsou právě ve výstavbě a na dodavatele, kterého sestry najaly a se kterým se už rok a půl soudí. Tady jsem šlápla do vosího hnízda a v naší temperamentní Sr. Charmaine to začalo vřít. Až do toho dne jsem nevěřila, co všechno si můžu vyslechnout z úst řádové sestry. Colonel (tak dodavatele, který dřív sloužil v armádě, nazývala) je ten nejchamtivější, nejzkorumpovanější a nejfalešnější křivák na světě, nemá žádné svědomí a nejraději by mu zakroutila krkem (v té chvíli pustila volant a naznačila gesto oběma rukama) a i když si o ní myslí, že je úplně blbá, ona ho nakonec stejně dostane! Měla jsem na jazyku něco o odpuštění, milování svého nepřítele a nastavení druhé tváře, ale raději jsem zůstala zticha: cítila jsem, že by mi na tu tvář mohlo něco přiletět... Tohle mi Sr. Charmaine vyprávěla, když jsme opouštěly kuřecí farmu a zmínila se, že Colonel bydlí jen asi půl kilometru odtud. V autě nám zbylo ještě jedno balení cukroví a tak ve snaze být vtipná jsem naprosto nevhodně poznamenala, že bychom se za ním třeba mohly zastavit a popřát mu veselé Vánoce. V tu chvíli se na mě Sr. Chermaine upřeně zadívala a s vážnou tváří naprosto nekřesťansky pronesla: "Never! Unless we poison it before!" Řeknu vám, že k žádné ze sester jsem za celé ty čtyři měsíce neměla tak blízko, jako k Sr. Chermaine právě v tomhle okamžiku!

Malby v insace:


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama