Kdo si hraje, ten zlobí.

25. ledna 2012 v 16:45 | Kristýna Botková
Nerada se k tomu přiznávám, ale v pátek večer jsem zažila své největší dosavadní pedagogické a organizační selhání.
Když nám v říjnu byly přiděleny povinnosti, dostal každý z dobrovolníků na starosti mimo jiné organizaci programu jednoho pátečního večera v měsíci. A tak holky první pátek sledují filmy, druhý se vyřádí při tanci, třetí debatují o různých tématech a čtvrtý pod vedením mummies pěstují národní zvyky a kulturu.
Řízené debaty, které jsem měla původně na starosti já s Janem (ten se začátkem prosince vrátil do Belgie), se ukázaly být naprostým šlápnutím vedle - jako ostatně všechny druhy činností, které podléhají nějakému řádu a pravidlům - a já v nich odmítla nadále pokračovat. Na minulý pátek jsem tak musela vymyslet náhradní program. Rozhodla jsem se, že naše holky zaměstnám nějakými jednoduchými hrami, nepříliš náročnými na pochopení. Jeden takový večer tu asi před dvěma měsíci proběhnul, a tak jsem si moc velké iluze o spolupráci ze strany holek nedělala: odcházely a přicházely, jak se jim zachtělo, takže jsme nikdy pořádně nevěděli, kolik jich vlastně soutěží. Když jsme vysvětlovali pravidla, obvykle neposlouchaly. Když poslouchaly, tak je nepochopily. A když je pochopily, tak je nerespektovaly. Nakonec byl ale večer v rámci možností úspěšný a holky si pár her přece jen zahrály.
Můj páteční pokus o podobný pochybný úspěch však skončil naprostým fiaskem. Můj plytký pohár trpělivosti přetekl po jediné primitivní hře. Ta spočívala v tom, že si každá ze čtyř soutěžících skupin vylosovala jedno písmeno abecedy a během patnácti minut měla do haly nanosit co nejvíc předmětů jím začínajících. Prvním kamenem úrazu bývá vždy rozdělit holky do skupin, aniž by protestovaly (Chci být ve skupině s Hildou! Nehraju s Natashou! Když nehraje Gladys, tak já taky ne!). I po tomto vyčerpávajícím úvodu jsem ale zůstávala nadále poměrně optimistická. To však jen do okamžiku, kdy přišlo na řadu vyhodnocení a počítání posbíraných předmětů. Když jsem odmítla uznat barvu za předmět (blue za "B", pink za "P"), tílko za "bra" a buben za "music", polovina holek se urazila. Když jsem byla obviněná, že jsem jedné skupině započítala předměty donesené po vypršení časového limitu, urazila se další čtvrtina. Dopadlo to tak, že kromě vítězné skupiny (která se naopak radovala, jakoby vyhrála Olympijské hry), se se mnou holky dál odmítly bavit, rozhodly se bojkotovat následující program a některé na protest opustily halu, aby unikly do světa mexické telenovely, kde - na rozdíl od reálného života, jak se o tom zas jednou hořce přesvědčily - dobro a spravedlnost nakonec vždycky zvítězí.
Po tomhle propadáku jsem ve svém trapném donquijotském souboji pokračovala ještě asi další čtvrt hodinu, kdy jsem se marně pokoušela překřičet nejen holky, které mě až na pár výjimek okázale ignorovaly, ale taky ječící televizi, kterou přes můj výslovný zákaz neustále zapínaly. No a někdy v těch chvílích mi definitivně ruply nervy a já udělala tu fatální strategickou chybu: vztekle jsem se na ně rozeřvala. To prosím byla ta pointa, ke které směřovalo veškeré jejich celovečerní úsilí, jejich odměna za utrpení, kterým si se mnou musely projít. A tak jako pokaždé, když se jim podaří někoho rozpálit doběla, propukly ve vítězoslavný, škodolibý, nebojím se říct ĎÁBELSKÝ chechot!
A tak jsem sbalila své čtyři smetáky (které jsem si přinesla jako rekvizity k další, už nerealizované hře) a zbytky své důstojnosti a poněkud teatrálně odkráčela pryč z haly, půl hodiny před plánovaným ukončením programu (doufám, že si mě u toho představujete, protože jinak vám to nebude připadat ani z poloviny tak zábavné...)
I přes tuto zdrcující porážku ale neházím flintu do žita: prohrála jsem bitvu, ale ne válku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama