New Year in Livingstone (part 1): Mosi-oa-Tunya

5. ledna 2012 v 16:58 | Kristýna Botková
"Sejdeme se na Nový Rok u Viktoriiných vodopádů!", slibovali jsme si my, afričtí dobrovolníci, na našem posledním přípravném setkání v ČR. Tento plán se nakonec podařil zrealizovat pouze mně - mám to k nim z Lusaky přeci jenom nejblíže.
Livingstone, cíl naší výpravy, leží zhruba osm kilometrů od Viktoriiných vodopádů. Toto asi stotisícové město, pojmenované po britském cestovateli a dobrodruhovi Davidu Livingstone, který jako první Evropan spatřil na vlastní oči Viktoriiny vodopády, se nachází na hranici Zambie a Zimbabwe a od roku do 1911 do roku 1935 se pyšnilo statutem hlavního města Zambie (respektive Severní Rhodésie, jak se v té době Zambie nazývala). Když se ale v severovýchodní části země, dnes známé jako Copperbelt, začala těžit měď, došla vláda k závěru, že je Livingstone příliš vzdálen průmyslovému srdci Zambie, a metropole se přestěhovala do Lusaky. Přesto se dá říct, že Livingstone i nadále zůstává jakýmsi turistickým hlavním městem - především díky Viktorriným vodopádům.
Naše cesta za jedním z přírodních divů světa začala v pět hodin ráno v City of Hope, odkud nás na autobusové nádraží svezla Sr. Charmaine. Zcela suverénně projela všechny světelné křižovatky na červenou s prostým konstatováním, že stavět ve městě za tmy je nebezpečné. Když jsme uviděli náš autobus, ani se nám nechtělo věřit, že jsme stále v Africe: nejenom, že ani jedno okno nebylo rozbité a dveře se daly zavřít, ale dokonce byl vybaven klimatizací (!), každý cestující měl své vlastní sedadlo (!!) a vyjeli jsme na minutu přesně (!!!!!!!!!!!!!!!). Po šestihodinové jízdě jsme dorazili do Livingstone a jako obvykle se na nás vrhla smečka taxikářů. Věděli jsme, že se naše ubytování nachází jen pár kroků od zastávky, ale když jsme se taxikářů zeptali na směr, zarputile mlčeli, a tak nám nezbylo, než naskládat naše zavazadla do kufru jednoho z taxíků, nechat se svézt sto metrů do vedlejší ulice, vyskládat zavazadla a zaplatit dvě eura.
Na výlet k Viktoriiným vodopádům už nezbyl čas, a tak jsme se odpoledne vydali pouze do města na tržiště. Tady si dovolím malou vsuvku, protože africké tržiště je fenomén, který si jeden samostatný odstavec určitě zaslouží. Za prvé je potřeba rozlišit dva typy tržišť: nazvěme je třeba turistické a domorodé. V Lusace i Livingstone najdete oba typy. Na turistickém tržišti dostanete koupit šperky, látky, batiky, tradiční řemeslné výrobky a masky (nebo se tradičně aspoň budou tvářit). Buďte připravení na to, že jako bělocha se vás bude prodejce snažit oškubat, jak jen mu to dovolíte. A je jen na vás, jak rychle a obratně se naučíte smlouvat. Samu sebe jsem v tomhle ohledu považovala od počátku za beznadějný případ. Dohadovat se s kýmkoliv o peníze pro mě je (a vždycky byl) vrcholně stresující zážitek - a to i tady, kde se smlouvání dá považovat za součást národní kultury. Tři největší lži, jaké od trhovců uslyšíte:
You´re my first customer, I don´t want to lose you! Když tohle uslyšíte u sedmého stánku na tržišti natřískaném turisty, přijde vám to nutně poněkud podezřelé.
I´ll give you a local price! No vážně, přece nejste tak naivní, abyste věřili, že vám, muzungu, prodá náušnice za stejnou cenu jako třeba své sousedce?
I havent´t eaten for two days! Tak si příště místo toho piva kup rohlík!
Nenechte se strhnout pocitem vítězoslavného nadšení, až se vám zboží, po kterém toužíte, podaří usmlouvat na polovinu původně požadované ceny. Bude totiž mít tak maximálně čtvrtinovou hodnotu.
Na domorodých tržištích pořídíte látky, oblečení, boty, mobilní telefony, ovoce, ryby i alkohol. Ceny jsou tu pochopitelně nižší (tady už spíš něco pořídíte za local price), zato tu neuniknete pozornosti a muzungu! na vás budou trhovci pokřikovat ze všech stran.
K Viktoriiným vodopádům jsme se tedy vypravili až následující den. Už když se k nim blížíte, zdálky vidíte, jak se nad nimi zvedá mohutný bílý oblak vody. Ale až v okamžiku, kdy se před vámi otevře pohled na stometrovou kolmou stěnu zalitou závoji hřmící a pěnící vody spadající do Zambezi, zatají se vám dech (pak pochopíte, proč se vodopády v místním domorodém jazyce nazývaly Mosi-oa-Tunya - smoke does sound there). Přelom prosince a ledna ještě není to nejdeštivější období, ale i tak už jsou vodopády mohutné a plné vody a je docela rozumné vzít si s sebou pláštěnku. Protože bez ohledu na to, jestli zrovna prší nebo ne, budete mokří jako byste právě vylezli ze sprchy. Voda padající z jedné stěny dolů do řeky se totiž v jakémsi válci odráží od protější stěny koryta a stoupá zpět nahoru ve formě jakéhosi mrholení - takže máte pocit, jako by neustále pršelo. Tento jev má za slunečného počasí na svědomí tu nejdokonalejší duhu, jakou jsem kdy viděla: díky tomu, že máte výhled jak nahoru na oblohu, tak dolů do koryta řeky, můžete ji pozorovat téměř v celém jejím kruhu.
O Viktoriiných vodopádech bych mohla psát ještě dlouho, ale ať bych se snažila sebevíc, nebylo by to k ničemu - člověk je musí vidě na vlastní oči.


Vic falls:


od vodopádů se dá sestoupit až do koryta Zambezi
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama