Únor 2012

Den D

27. února 2012 v 10:53 | Kristýna Botková
Po téměř půl roce odloučení od rodiny, přátel a bez možnosti promluvit si ve svém rodném jazyce, přišel konečně den D. Den, který jsem ve své fantazii za poslední dva týdny prožila už tisíckrát, den, kdy v Lusace přistálo letadlo s mou sestrou, maminkou a kamarádkou (o den později i se sestřenicí.) A jak už to tak často bývá, den D se vyvíjel všelijak, kromě podle mých plánů a představ.
Moje sestřenice si pro svůj přílet do Zambie vybrala pravděpodobně ten nejnevhodnější okamžik v celé historii této země. Na lusackém letišti totiž přistála ve stejný den jako letadlo se zambijským národním fotbalovým týmem, který se triumfálně vracel z Gabonu, kde ve finále African cup porazil tým Pobřeží Slonoviny. Zambii zachvátilo fotbalové šílenství a na pondělí byly vyhlášeny public holidays.
Zde si dovolím malou odbočku. V Africe je fotbal sportem číslo jedna, to není novinka asi pro nikoho. Je jedno, jestli jste batole, biskup, invalida na smrtelné posteli nebo pes. Tady fotbalu fandí každý BEZ VÝJIMKY. I tady v City of Hope se mi naskytl zcela nečekaný a překvapivý pohled na naše sestry Salesiálnky, kterak oblečené v národních barvách a s talířem s večeří na klíně sedí před televizí a sledují sportovní noviny. (V takové situaci by mě nepřekvapilo, ani kdyby vstaly a vytáhly si z lednice lahváče.) V den finále po cestě na letiště jsem pak se sestrami zažila automobilovou stíhací akci jak vystřiženou z Kobry 11, kdy sestra Charmaine pronásledovala auto, jehož řidič fanouškům zdarma rozdával trička potištěná slogany a národními symboly. Povzbuzována svou kamarádkou, razila si to centrem Lusaky téměř stovkou. Auto se nám podařilo dostihnout až na světelné křižovatce, kde mě sestry doslova vyhodily ze dveří rovnou mezi tucet rozvášněných fanoušků. V urputném souboji se mi nakonec podařilo ukořistit čtyři žlutá trička.
V pondělí dopoledne jsem opravdu začínala mít strach, že Zuzanka bude muset první den a noc své zambijské návštěvy strávit na letišti, protože prodrat se k ní přes zacpanou, hystericky slavící Lusaku, se jevilo jako zcela beznadějné. I přesto jsme ve dvě odpoledne nasedli s Danym- naším řidičem, sestrou Ryszardou a Christophem (který potřeboval na imigrační úřad) do auta a vrhli se do víru běsnící metropole. Každá výprava se sestrami do města je ovšem vždy tak trochu sázkou do loterie: můžete mít nakrásně zcela přesnou představu o účelu a průběhu vaší cesty - představa sester se většinou výrazně liší, a tak nikdy nevíte, kam a proč pojedete, co tam budete dělat a jak dlouho to bude trvat. (Můj poslední výlet se sestrou Marie-Claire na imigrační úřad pro razítko do pasu se změnil na čtyřhodinovou okružní jízdu po Lusace, jejíž účel jsem dodnes nepochopila). A zcela v souladu s tímto pravidlem mě i tentokrát sestra Ryszarda vysadila bez vysvětlení místo na letišti v jistém lusackém katolickém centru pro děti a mládež, kde jsem následující tři hodiny strávila v obýváku ve společnosti další sestry Salesiánky sledováním přímého přenosu z triumfálního příletu fotbalistů na letiště. Na to letiště, kde jsem se - jak jsem si to ještě před hodinou naivně představovala - měla v tu chvíli sama nacházet. Den se však do té chvíle ještě nevyvíjel dostatečně katastrofálně. Vhodnější chvíli pro svou první a skutečně prudkou alergickou reakci v životě bych hledala asi těžko. Zatímco sestra Salesiánka nerušeně sledovala návrat národního týmu do vlasti, já vedle ní na pohovce napuchla do dvojnásobného objemu, zbarvila se do ruda, zuřivě drbala svědící vyrážku, která mi naskákala po celém těle a na závěr se odebrala na záchod diskrétně se vyzvracet. Myslím, že tím skončilo mé objevování exotické kuchyně a smažené stonožky si už nikdy v životě k obědu nedám.
V jednu chvíli jsem se obávala, že poputuju do nemocnice za Janin, kterou sklátila neznámá choroba a Juliane ji našla ten den ráno ležet v koupelně na zemi. Tak dramatický konec to nakonec nevzalo a po třech hodinách utrpení zaparkovala pod okny obýváku sestra Ryszarda s Christophem. Kromě na imigrační si udělali výlet taky na kuřecí farmu, do zemědělského závodu zakoupit traktor a na katolický sekretariát zažádat o pracovní povolení pro jednu sestru z Jihoafrické republiky - pochopitelně vše na různých koncích Lusaky. Akorát to letiště jim nějak nevyšlo. A tak mě naložili do auta a odvezli zpět do City of Hope. Bez Zuzanky. Ta se v té chvíli stále ještě nacházela na letišti a musím se přiznat, že smysl této celoodpolední akce mi dosud zcela uniká.
Do Lusaky dorazila asi tři hodiny před národním týmem a úmornému popojíždění v koloně slavnostního průvodu, táhnoucí se celým městem za triumfujícími sportovci, se tak mohla bez větších obtíží vyhnout. Sportovní entuziasmus řádových sester, které ji na letiště přijely vyzvednout, však není radno podceňovat. Tento historický okamžik si rozhodně nechtěly nechat ujít, a tak trpělivě vyčkaly, až fotbalový tým opustí letiště a poté se spořádaně zařadily do troubící a aplaudující kolony, čímž Zuzančino putování z jejího domu v Kampale do City of Hope natáhly na rekordních téměř čtyřiadvacet hodin.
Pondělí se tak stalo jen další připomínkou toho, co už jsem dávno zjistila: tady nemá smysl nic plánovat.


Slavící Lusaka (obě foto Zuzana Kazdová):


Spratci a zlatíčka

9. února 2012 v 12:04 | Kristýna Botková
Nedávno jsem si uvědomila, že té zásadní a nejdůležitější věci, která mě sem do Zambie a konkrétně do City of Hope přivedla, jsem až dosud nevěnovala tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Řeč je o našich holkách. Přitom materiálu by mi poskytly na vydání románu.
Nikdy jsem neměla moc v lásce generalizování. Stereotypy jako "Francouzi jsou šovinisté odmítající mluvit jinak než francouzsky", "Angličané neumí vařit a konverzují zásadně jen o počasí" nebo "Američané se stravují výhradně ve fastfoodech a neví, kde leží Evropa" mě vždy trochu rozčilovaly. Přesto však nemohu popřít, že téměř vždy se dají vysledovat určité charakteristiky spojující většinu příslušníků té či oné skupiny lidí (národa, chcete-li) a konec konců i já sama jsem nad obyvateli své hostitelské země nejednou vyslovila úsudek začínající slovy "Zambijci jsou...". A i tady v našem mikrosvětě za zdmi City of Hope jsem při jednání s holkama zažila bezpočet situací, kdy jsem se nemohla ubránit myšlence: Tak tohle by se mi v Česku stát nemohlo.
Ten nejvýraznější a zcela zásadní rozdíl spočívá v samotném jejich projevu, ve způsobu, jakým jednají s vámi i samy mezi sebou. Veškeré situace vymykající se všednosti tady podléhají přísným a neměnným pravidlům slušného chování a rituálům, jejichž podstata spočívá především v ovládnutí dokonalého řečnického projevu. Bez řádně květnatého proslovu se tu neobejdou žádné svátky, narozeniny, blahopřání, vítání, loučení, prosby ani omluvy. Na jednu stranu se to může zdát okouzlující, na stranu druhou se občas nedokážete ubránit pocitu, že věčným opakováním těch samých vzletných frází obsah tak trochu vyprchává z formy. Po jednom svém pátečním propadáku se společenskými hrami (viz. Kdo si hraje, ten zlobí), kdy si mě holky daly ke svačině, jim Mummy Nelly promluvila do duše a já si jeden takový nacvičený omluvný proslov vyslechla z úst Sharon, jedné z našich nejstarších holek. Už v momentě, kdy Sharon zkušeně odpřednášela své "On behalf of my sisters I apologize from the bottom of my heart. Next time, we´ll give you the respect you deserve..." mi bylo naprosto jasné, že next time to bude zrovna takový průser jako last time.
V písemném projevu se vyjadřují podobně velkoryse. Psaní dopisů je mezi holkami poměrně oblíbenou aktivitou a těm nejmenším s nimi často pomáhám. Víc než jako skutečná psaní určená k odeslání je vnímám jako gramatická cvičení: dopisy totiž do schránky nikdy nedoputují a řekla bych, že spíš než svým maminkám, kterým jsou zpravidla adresovány, je holky píší samy sobě (nedávno jsem se malou Euphamiu vytrvale snažila přesvědčit, že své matce přece nemůže blahopřát k postupu do deváté třídy, než mi došlo, že nejde o nedorozumění).
Dalším rysem povahy našich holek, se kterým jsem se musela naučit nějak pracovat, je jejich hluboce zakořeněný odpor ke kritice a strach z neúspěchu (ty, pokud vůbec existují, vyplývají u mých českých studentů obvykle ze strachu "co-tomu-řeknou-rodiče". Tahle obava u našich holek odpadá, a tak často si říkám, na čem se tady vlastně zakládají...). A i v tomto případě jde většinou spíš o to, jak se věci jeví, než jaké doopravdy jsou: červená fajfka za správnou (i když třeba opsanou) odpovědí v sešitě je zdrojem bezmezné hrdosti, zatímco červené přeškrtnutí špatné odpovědi známkou totálního selhání. To se ovšem snadno napraví tím, že se přeškrtnutí přepíše modrou propiskou, aby nebylo vidět.
A pozor, pravidlo číslo jedna: nesmát (ani NEUSMÁT) se chybě! Malá Sylvia, se kterou každé ráno čtu z čítanky "Peter and Jane", má z nějakého důvodu nepřekonatelný problém se slovem train. A chtěla bych vidět, komu z vás by se podařilo zachovat vážnou tvář, kdybyste se dozvěděli, že the rabbit arrives to the station. Já jsem to nedokázala, Sylvia se urazila a odmítla ve čtení dál pokračovat.
Vydobýt si u holek skutečný (nejen zahraný) respekt se podaří jen opravdu silné osobnosti s přirozenou autoritou (za tu já se bohužel považovat nemůžu). A že respekt se nedá vykřičet, tady platí dvakrát víc než u mých českých studentů. Když mi doma před ječícím třicetihlavým stádem sekundánů ujedou nervy a rozeřvu se na ně, vysloužím si v nejlepším případě půlminutu zaraženého ticha, než mě začnou opět bezstarostně ignorovat. Tady nedosáhnu ani toho: holky se mi prostě bezostyšně vysmějí do tváře a moje už tak pochybná autorita se propadne ještě o stupeň níž.
Pokud jste v tomto okamžiku nabyli z mého povídání dojmu, že tu denně musím svádět boj s tlupou nevychovaných, zlomyslných a nevděčných spratků, je to jen proto, že jsem se nezmínila o těch chvílích, kdy se holky jeden ze svých srdečných dopisů rozhodnou adresovat mně. Kdy se mi při hodině čtení posadí místo na židli na klín. Kdy mi na večerní study time přinesou vařenou kukuřici, kterou pro mě schovaly od večeře. Kdy radostí začnou tančit, protože po mém hodinovém vysvětlování konečně pochopí, jak sečíst dva zlomky. V těch chvílích jsem ochotná odpustit jim úplně cokoliv.

Dvě z našich nejstarších holek, Malama a Anita (zleva):

Ranní čtení se Sylvií

Rodiče a spolubydlící si člověk nevybírá

3. února 2012 v 17:06 | Kristýna Botková
Bez ohledu na to, jestli o to stojíme nebo ne, postaví osud (nebo náhoda, říkejte si tomu, jak chcete) čas od času každému z nás do cesty člověka nebo skupinu lidí, kteří se na kratší či delší dobu stanou součástí našeho života. Nevybíráme si rodinu, do které se narodíme, spolužáky, se kterými chodíme do školy, kolegy, se kterými pracujeme. Naopak můžeme si vybrat, s kým budeme bydlet. Alespoň většinou. Tady v City of Hope to neplatí.
Že tady budu tak nějak "lichá" mi bylo jasné od první chvíle, kdy se naše dobrovolnická skupinka docela přirozeně rozpadla do dvojic Janin-Juliane (Německo), Asia-Kasia (Polsko) a Christoph-Jan (Německo, Belgie) a v tomto složení osídlili naše dva dobrovolnické dvojdomky. Pro mě už v nich nezbylo místo, a tak jsem se ocitla na jedné z hlavních budov, ve které obvykle žijí holky, ale která je letos prázdná, protože kapacita domova v City of Hope je využitá pouze z poloviny. V budově se nachází pět pokojů, společná koupelna a sitting room. Za trvalý domov tedy slouží pouze mně, ovšem čas od času mi sem sestry nastěhují nějaké ty přechodné spolubydlící.
Tou první byla až do počátku prosince Dympna, důstojná sedmašedesátiletá Irka, učitelka angličtiny v důchodu. V určitém ohledu to pro mě bylo velice přínosné soužití: Dympna totiž ztělesňovala všechny úctyhodné kvality, které já sama zoufale postrádám: důsledná, organizovaná dáma se smyslem pro řád, disciplínu a pořádek. V prvních týdnech, kdy jsem si tu chvílemi připadala jako Alenka v říši divů, mi byla neocenitelnou oporou, rádkyní a nevyčerpatelným pramenem životní moudrosti. Na druhou stranu byla přesně tím typem člověka, v jehož společnosti si občas připadáte jako malé dítě, které na co sáhne, to udělá špatně. ("Jak dlouho myslíš, že ten mop bude schnout, když ho nevyždímáš?" - "Banány jsou jediné ovoce, které nepatří do ledničky!" - "Všimla sis, jak ty drobky, co po tobě zůstaly po snídani, přitahují mouchy?" - "Když na noc nevytáhneš rychlovarnou konvici ze zásuvky, tak v té bouřce můžeme taky příště vyhořet!")
Ačkoliv tím pravděpodobně způsobím trpké zklamání své mamince, která za blahodárný vliv, jakým na mě má irská spolubydlící čtvrt roku působila, nepochybně každý večer děkovala nebesům, musím s politováním konstatovat, že naše soužití na mně trvalé následky nezanechalo. Po Dympnině návratu do Irska jsem na oslavu znovunabyté svobody rebelsky přestala zavírat zubní pastu, skládat čítanky do řady podle úrovně obtížnosti a vytírat podlahu každý druhý den.
A jen bůhví, jestli bych tu časem nepošla ve špíně a chaosu, kdyby mi po měsíci Sr. Ryszarda neohlásila příjezd nových spolubydlících. Mělo jít o pět "candidates", slečen připravujících se na dráhu řádových sester: Thakiso a Puleng z Lesotha (jen se přiznejte, kolik z vás si teď běží pro atlas!), Laura a Malala ze Zambie a Chisanga ze Zimbabwe. O tom, v jakém stavu se v dané chvíli nacházel sitting room a koupelna, jste si už pravděpodobně udělali obrázek z předchozích řádků. A vás, co mě trochu znáte a víte, že vrchol mého kulinářského umění spočívá v zalití instantní polévky vařící vodou, by nepřekvapily ani prázdnotou zející police, které se za Dympniných časů prohýbaly pod vahou různých druhů těstovin, koření, cereálií a dresinků. Termín velkého úklidu a nákupu jsem si stanovila na dva dny před avízovaným příjezdem "candidates". A tehdy se přihodilo něco, co je v této zemi zcela ojedinělým a téměř zázraku se rovnajícím jevem: holky dorazily DŘÍV, než bylo naplánováno (naopak naprosto běžné a předvídatelné bylo, že mi o tom předem nikdo nic neřekl). Našly tu tak zablácenou podlahu, pod dřezem tucet dvoulitrových čpějících plechovek s barvami, které jsem sem natahala po vymalování insaky, v lednici jedno pivo a jednu téměř prázdnou láhev mléka a na polici pět krabic prošlé kojenecké stravy (Sr. Charmaine neodmítne žádný sponzorský dar, jakkoliv je nepraktický).
Navzdory katastrofálnímu prvnímu dojmu, jaký jsem v holkách musela zanechat, spolu teď vycházíme dobře. Zdá se, že s Dympnou mají společnou pouze posedlost pořádkem a čistotou. Na rozdíl od irské učitelky však velice brzy pochopily, že já jejich vášeň nesdílím, a nesnaží se mě převychovat. Vlastně si ani nejsem úplně jistá, jestli by mě k umývání nádobí nebo vytírání podlahy vůbec pustily. Za prvé zřejmě došly k závěru, že tyto činnosti jednoduše neovládám. Za druhé se ke mně chovají s jakýmsi těžko popsatelným zdvořilým až omluvným respektem, jaký asi vůči svému hostiteli chová člověk, který se někde cítí být vetřelcem proti své vůli. Uvádí mě to do rozpaků a snažím se je přesvědčit, že jsou tu teď doma stejně jako já. Zatím se mi to moc nedaří a tak mě holky i nadále žádají o dovolení pokaždé, když si z lednice chtějí vzít vodu nebo si uvařit kafe.
Pokud si ale představujete, že život s budoucími řádovými sestrami se podobá životu v klášteře, dovolte mi, abych vás vyvedla z omylu: náš dům se teď bez ustání otřásá jejich smíchem a zpěvem, při rytmu africké hudby dokážou třást zadkem stejně obratně a divoce jako kterákoliv holka na lusacké diskotéce a Thakiso si mi včera rozhořčeně postěžovala, že jí sestry nedovolí nosit její oblíbenou minisukni. Čekají nás tři společné měsíce a jsem sama zvědavá, jaké nečekané situace nám ještě naše soužití přichystá.


Zleva: Kasia, Dympna, Janin, Christoph