Den D

27. února 2012 v 10:53 | Kristýna Botková
Po téměř půl roce odloučení od rodiny, přátel a bez možnosti promluvit si ve svém rodném jazyce, přišel konečně den D. Den, který jsem ve své fantazii za poslední dva týdny prožila už tisíckrát, den, kdy v Lusace přistálo letadlo s mou sestrou, maminkou a kamarádkou (o den později i se sestřenicí.) A jak už to tak často bývá, den D se vyvíjel všelijak, kromě podle mých plánů a představ.
Moje sestřenice si pro svůj přílet do Zambie vybrala pravděpodobně ten nejnevhodnější okamžik v celé historii této země. Na lusackém letišti totiž přistála ve stejný den jako letadlo se zambijským národním fotbalovým týmem, který se triumfálně vracel z Gabonu, kde ve finále African cup porazil tým Pobřeží Slonoviny. Zambii zachvátilo fotbalové šílenství a na pondělí byly vyhlášeny public holidays.
Zde si dovolím malou odbočku. V Africe je fotbal sportem číslo jedna, to není novinka asi pro nikoho. Je jedno, jestli jste batole, biskup, invalida na smrtelné posteli nebo pes. Tady fotbalu fandí každý BEZ VÝJIMKY. I tady v City of Hope se mi naskytl zcela nečekaný a překvapivý pohled na naše sestry Salesiálnky, kterak oblečené v národních barvách a s talířem s večeří na klíně sedí před televizí a sledují sportovní noviny. (V takové situaci by mě nepřekvapilo, ani kdyby vstaly a vytáhly si z lednice lahváče.) V den finále po cestě na letiště jsem pak se sestrami zažila automobilovou stíhací akci jak vystřiženou z Kobry 11, kdy sestra Charmaine pronásledovala auto, jehož řidič fanouškům zdarma rozdával trička potištěná slogany a národními symboly. Povzbuzována svou kamarádkou, razila si to centrem Lusaky téměř stovkou. Auto se nám podařilo dostihnout až na světelné křižovatce, kde mě sestry doslova vyhodily ze dveří rovnou mezi tucet rozvášněných fanoušků. V urputném souboji se mi nakonec podařilo ukořistit čtyři žlutá trička.
V pondělí dopoledne jsem opravdu začínala mít strach, že Zuzanka bude muset první den a noc své zambijské návštěvy strávit na letišti, protože prodrat se k ní přes zacpanou, hystericky slavící Lusaku, se jevilo jako zcela beznadějné. I přesto jsme ve dvě odpoledne nasedli s Danym- naším řidičem, sestrou Ryszardou a Christophem (který potřeboval na imigrační úřad) do auta a vrhli se do víru běsnící metropole. Každá výprava se sestrami do města je ovšem vždy tak trochu sázkou do loterie: můžete mít nakrásně zcela přesnou představu o účelu a průběhu vaší cesty - představa sester se většinou výrazně liší, a tak nikdy nevíte, kam a proč pojedete, co tam budete dělat a jak dlouho to bude trvat. (Můj poslední výlet se sestrou Marie-Claire na imigrační úřad pro razítko do pasu se změnil na čtyřhodinovou okružní jízdu po Lusace, jejíž účel jsem dodnes nepochopila). A zcela v souladu s tímto pravidlem mě i tentokrát sestra Ryszarda vysadila bez vysvětlení místo na letišti v jistém lusackém katolickém centru pro děti a mládež, kde jsem následující tři hodiny strávila v obýváku ve společnosti další sestry Salesiánky sledováním přímého přenosu z triumfálního příletu fotbalistů na letiště. Na to letiště, kde jsem se - jak jsem si to ještě před hodinou naivně představovala - měla v tu chvíli sama nacházet. Den se však do té chvíle ještě nevyvíjel dostatečně katastrofálně. Vhodnější chvíli pro svou první a skutečně prudkou alergickou reakci v životě bych hledala asi těžko. Zatímco sestra Salesiánka nerušeně sledovala návrat národního týmu do vlasti, já vedle ní na pohovce napuchla do dvojnásobného objemu, zbarvila se do ruda, zuřivě drbala svědící vyrážku, která mi naskákala po celém těle a na závěr se odebrala na záchod diskrétně se vyzvracet. Myslím, že tím skončilo mé objevování exotické kuchyně a smažené stonožky si už nikdy v životě k obědu nedám.
V jednu chvíli jsem se obávala, že poputuju do nemocnice za Janin, kterou sklátila neznámá choroba a Juliane ji našla ten den ráno ležet v koupelně na zemi. Tak dramatický konec to nakonec nevzalo a po třech hodinách utrpení zaparkovala pod okny obýváku sestra Ryszarda s Christophem. Kromě na imigrační si udělali výlet taky na kuřecí farmu, do zemědělského závodu zakoupit traktor a na katolický sekretariát zažádat o pracovní povolení pro jednu sestru z Jihoafrické republiky - pochopitelně vše na různých koncích Lusaky. Akorát to letiště jim nějak nevyšlo. A tak mě naložili do auta a odvezli zpět do City of Hope. Bez Zuzanky. Ta se v té chvíli stále ještě nacházela na letišti a musím se přiznat, že smysl této celoodpolední akce mi dosud zcela uniká.
Do Lusaky dorazila asi tři hodiny před národním týmem a úmornému popojíždění v koloně slavnostního průvodu, táhnoucí se celým městem za triumfujícími sportovci, se tak mohla bez větších obtíží vyhnout. Sportovní entuziasmus řádových sester, které ji na letiště přijely vyzvednout, však není radno podceňovat. Tento historický okamžik si rozhodně nechtěly nechat ujít, a tak trpělivě vyčkaly, až fotbalový tým opustí letiště a poté se spořádaně zařadily do troubící a aplaudující kolony, čímž Zuzančino putování z jejího domu v Kampale do City of Hope natáhly na rekordních téměř čtyřiadvacet hodin.
Pondělí se tak stalo jen další připomínkou toho, co už jsem dávno zjistila: tady nemá smysl nic plánovat.


Slavící Lusaka (obě foto Zuzana Kazdová):

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama