Rodiče a spolubydlící si člověk nevybírá

3. února 2012 v 17:06 | Kristýna Botková
Bez ohledu na to, jestli o to stojíme nebo ne, postaví osud (nebo náhoda, říkejte si tomu, jak chcete) čas od času každému z nás do cesty člověka nebo skupinu lidí, kteří se na kratší či delší dobu stanou součástí našeho života. Nevybíráme si rodinu, do které se narodíme, spolužáky, se kterými chodíme do školy, kolegy, se kterými pracujeme. Naopak můžeme si vybrat, s kým budeme bydlet. Alespoň většinou. Tady v City of Hope to neplatí.
Že tady budu tak nějak "lichá" mi bylo jasné od první chvíle, kdy se naše dobrovolnická skupinka docela přirozeně rozpadla do dvojic Janin-Juliane (Německo), Asia-Kasia (Polsko) a Christoph-Jan (Německo, Belgie) a v tomto složení osídlili naše dva dobrovolnické dvojdomky. Pro mě už v nich nezbylo místo, a tak jsem se ocitla na jedné z hlavních budov, ve které obvykle žijí holky, ale která je letos prázdná, protože kapacita domova v City of Hope je využitá pouze z poloviny. V budově se nachází pět pokojů, společná koupelna a sitting room. Za trvalý domov tedy slouží pouze mně, ovšem čas od času mi sem sestry nastěhují nějaké ty přechodné spolubydlící.
Tou první byla až do počátku prosince Dympna, důstojná sedmašedesátiletá Irka, učitelka angličtiny v důchodu. V určitém ohledu to pro mě bylo velice přínosné soužití: Dympna totiž ztělesňovala všechny úctyhodné kvality, které já sama zoufale postrádám: důsledná, organizovaná dáma se smyslem pro řád, disciplínu a pořádek. V prvních týdnech, kdy jsem si tu chvílemi připadala jako Alenka v říši divů, mi byla neocenitelnou oporou, rádkyní a nevyčerpatelným pramenem životní moudrosti. Na druhou stranu byla přesně tím typem člověka, v jehož společnosti si občas připadáte jako malé dítě, které na co sáhne, to udělá špatně. ("Jak dlouho myslíš, že ten mop bude schnout, když ho nevyždímáš?" - "Banány jsou jediné ovoce, které nepatří do ledničky!" - "Všimla sis, jak ty drobky, co po tobě zůstaly po snídani, přitahují mouchy?" - "Když na noc nevytáhneš rychlovarnou konvici ze zásuvky, tak v té bouřce můžeme taky příště vyhořet!")
Ačkoliv tím pravděpodobně způsobím trpké zklamání své mamince, která za blahodárný vliv, jakým na mě má irská spolubydlící čtvrt roku působila, nepochybně každý večer děkovala nebesům, musím s politováním konstatovat, že naše soužití na mně trvalé následky nezanechalo. Po Dympnině návratu do Irska jsem na oslavu znovunabyté svobody rebelsky přestala zavírat zubní pastu, skládat čítanky do řady podle úrovně obtížnosti a vytírat podlahu každý druhý den.
A jen bůhví, jestli bych tu časem nepošla ve špíně a chaosu, kdyby mi po měsíci Sr. Ryszarda neohlásila příjezd nových spolubydlících. Mělo jít o pět "candidates", slečen připravujících se na dráhu řádových sester: Thakiso a Puleng z Lesotha (jen se přiznejte, kolik z vás si teď běží pro atlas!), Laura a Malala ze Zambie a Chisanga ze Zimbabwe. O tom, v jakém stavu se v dané chvíli nacházel sitting room a koupelna, jste si už pravděpodobně udělali obrázek z předchozích řádků. A vás, co mě trochu znáte a víte, že vrchol mého kulinářského umění spočívá v zalití instantní polévky vařící vodou, by nepřekvapily ani prázdnotou zející police, které se za Dympniných časů prohýbaly pod vahou různých druhů těstovin, koření, cereálií a dresinků. Termín velkého úklidu a nákupu jsem si stanovila na dva dny před avízovaným příjezdem "candidates". A tehdy se přihodilo něco, co je v této zemi zcela ojedinělým a téměř zázraku se rovnajícím jevem: holky dorazily DŘÍV, než bylo naplánováno (naopak naprosto běžné a předvídatelné bylo, že mi o tom předem nikdo nic neřekl). Našly tu tak zablácenou podlahu, pod dřezem tucet dvoulitrových čpějících plechovek s barvami, které jsem sem natahala po vymalování insaky, v lednici jedno pivo a jednu téměř prázdnou láhev mléka a na polici pět krabic prošlé kojenecké stravy (Sr. Charmaine neodmítne žádný sponzorský dar, jakkoliv je nepraktický).
Navzdory katastrofálnímu prvnímu dojmu, jaký jsem v holkách musela zanechat, spolu teď vycházíme dobře. Zdá se, že s Dympnou mají společnou pouze posedlost pořádkem a čistotou. Na rozdíl od irské učitelky však velice brzy pochopily, že já jejich vášeň nesdílím, a nesnaží se mě převychovat. Vlastně si ani nejsem úplně jistá, jestli by mě k umývání nádobí nebo vytírání podlahy vůbec pustily. Za prvé zřejmě došly k závěru, že tyto činnosti jednoduše neovládám. Za druhé se ke mně chovají s jakýmsi těžko popsatelným zdvořilým až omluvným respektem, jaký asi vůči svému hostiteli chová člověk, který se někde cítí být vetřelcem proti své vůli. Uvádí mě to do rozpaků a snažím se je přesvědčit, že jsou tu teď doma stejně jako já. Zatím se mi to moc nedaří a tak mě holky i nadále žádají o dovolení pokaždé, když si z lednice chtějí vzít vodu nebo si uvařit kafe.
Pokud si ale představujete, že život s budoucími řádovými sestrami se podobá životu v klášteře, dovolte mi, abych vás vyvedla z omylu: náš dům se teď bez ustání otřásá jejich smíchem a zpěvem, při rytmu africké hudby dokážou třást zadkem stejně obratně a divoce jako kterákoliv holka na lusacké diskotéce a Thakiso si mi včera rozhořčeně postěžovala, že jí sestry nedovolí nosit její oblíbenou minisukni. Čekají nás tři společné měsíce a jsem sama zvědavá, jaké nečekané situace nám ještě naše soužití přichystá.


Zleva: Kasia, Dympna, Janin, Christoph
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama