Spratci a zlatíčka

9. února 2012 v 12:04 | Kristýna Botková
Nedávno jsem si uvědomila, že té zásadní a nejdůležitější věci, která mě sem do Zambie a konkrétně do City of Hope přivedla, jsem až dosud nevěnovala tolik prostoru, kolik by si zasloužila. Řeč je o našich holkách. Přitom materiálu by mi poskytly na vydání románu.
Nikdy jsem neměla moc v lásce generalizování. Stereotypy jako "Francouzi jsou šovinisté odmítající mluvit jinak než francouzsky", "Angličané neumí vařit a konverzují zásadně jen o počasí" nebo "Američané se stravují výhradně ve fastfoodech a neví, kde leží Evropa" mě vždy trochu rozčilovaly. Přesto však nemohu popřít, že téměř vždy se dají vysledovat určité charakteristiky spojující většinu příslušníků té či oné skupiny lidí (národa, chcete-li) a konec konců i já sama jsem nad obyvateli své hostitelské země nejednou vyslovila úsudek začínající slovy "Zambijci jsou...". A i tady v našem mikrosvětě za zdmi City of Hope jsem při jednání s holkama zažila bezpočet situací, kdy jsem se nemohla ubránit myšlence: Tak tohle by se mi v Česku stát nemohlo.
Ten nejvýraznější a zcela zásadní rozdíl spočívá v samotném jejich projevu, ve způsobu, jakým jednají s vámi i samy mezi sebou. Veškeré situace vymykající se všednosti tady podléhají přísným a neměnným pravidlům slušného chování a rituálům, jejichž podstata spočívá především v ovládnutí dokonalého řečnického projevu. Bez řádně květnatého proslovu se tu neobejdou žádné svátky, narozeniny, blahopřání, vítání, loučení, prosby ani omluvy. Na jednu stranu se to může zdát okouzlující, na stranu druhou se občas nedokážete ubránit pocitu, že věčným opakováním těch samých vzletných frází obsah tak trochu vyprchává z formy. Po jednom svém pátečním propadáku se společenskými hrami (viz. Kdo si hraje, ten zlobí), kdy si mě holky daly ke svačině, jim Mummy Nelly promluvila do duše a já si jeden takový nacvičený omluvný proslov vyslechla z úst Sharon, jedné z našich nejstarších holek. Už v momentě, kdy Sharon zkušeně odpřednášela své "On behalf of my sisters I apologize from the bottom of my heart. Next time, we´ll give you the respect you deserve..." mi bylo naprosto jasné, že next time to bude zrovna takový průser jako last time.
V písemném projevu se vyjadřují podobně velkoryse. Psaní dopisů je mezi holkami poměrně oblíbenou aktivitou a těm nejmenším s nimi často pomáhám. Víc než jako skutečná psaní určená k odeslání je vnímám jako gramatická cvičení: dopisy totiž do schránky nikdy nedoputují a řekla bych, že spíš než svým maminkám, kterým jsou zpravidla adresovány, je holky píší samy sobě (nedávno jsem se malou Euphamiu vytrvale snažila přesvědčit, že své matce přece nemůže blahopřát k postupu do deváté třídy, než mi došlo, že nejde o nedorozumění).
Dalším rysem povahy našich holek, se kterým jsem se musela naučit nějak pracovat, je jejich hluboce zakořeněný odpor ke kritice a strach z neúspěchu (ty, pokud vůbec existují, vyplývají u mých českých studentů obvykle ze strachu "co-tomu-řeknou-rodiče". Tahle obava u našich holek odpadá, a tak často si říkám, na čem se tady vlastně zakládají...). A i v tomto případě jde většinou spíš o to, jak se věci jeví, než jaké doopravdy jsou: červená fajfka za správnou (i když třeba opsanou) odpovědí v sešitě je zdrojem bezmezné hrdosti, zatímco červené přeškrtnutí špatné odpovědi známkou totálního selhání. To se ovšem snadno napraví tím, že se přeškrtnutí přepíše modrou propiskou, aby nebylo vidět.
A pozor, pravidlo číslo jedna: nesmát (ani NEUSMÁT) se chybě! Malá Sylvia, se kterou každé ráno čtu z čítanky "Peter and Jane", má z nějakého důvodu nepřekonatelný problém se slovem train. A chtěla bych vidět, komu z vás by se podařilo zachovat vážnou tvář, kdybyste se dozvěděli, že the rabbit arrives to the station. Já jsem to nedokázala, Sylvia se urazila a odmítla ve čtení dál pokračovat.
Vydobýt si u holek skutečný (nejen zahraný) respekt se podaří jen opravdu silné osobnosti s přirozenou autoritou (za tu já se bohužel považovat nemůžu). A že respekt se nedá vykřičet, tady platí dvakrát víc než u mých českých studentů. Když mi doma před ječícím třicetihlavým stádem sekundánů ujedou nervy a rozeřvu se na ně, vysloužím si v nejlepším případě půlminutu zaraženého ticha, než mě začnou opět bezstarostně ignorovat. Tady nedosáhnu ani toho: holky se mi prostě bezostyšně vysmějí do tváře a moje už tak pochybná autorita se propadne ještě o stupeň níž.
Pokud jste v tomto okamžiku nabyli z mého povídání dojmu, že tu denně musím svádět boj s tlupou nevychovaných, zlomyslných a nevděčných spratků, je to jen proto, že jsem se nezmínila o těch chvílích, kdy se holky jeden ze svých srdečných dopisů rozhodnou adresovat mně. Kdy se mi při hodině čtení posadí místo na židli na klín. Kdy mi na večerní study time přinesou vařenou kukuřici, kterou pro mě schovaly od večeře. Kdy radostí začnou tančit, protože po mém hodinovém vysvětlování konečně pochopí, jak sečíst dva zlomky. V těch chvílích jsem ochotná odpustit jim úplně cokoliv.

Dvě z našich nejstarších holek, Malama a Anita (zleva):

Ranní čtení se Sylvií
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maslarovci Maslarovci | 12. února 2012 v 19:43 | Reagovat

Prejeme hodne kukurice a vysvetlenych zlomku :-)

2 Cyril Cyril | 13. února 2012 v 17:27 | Reagovat

Ahoj Kristýno,

nevím, jak je to možné, ale tvůj blog jsem objevil teprve nedávno. Včera a dnes jsem ale přečetl všechny tvoje příspěvky a stanu se jistě pravidelným návštěvníkem.

Z toho, co jsi dosud napsala, vidím, že naše životy v Zambii a Indii mají společného docela dost.

Ať se ti tam daří!

3 bat bat | 17. února 2012 v 20:27 | Reagovat

ze bychom vam taky zacali donaset zbytky ze stechovic a tancili ve vasich hodinach, abyste nas mela aspon trosku rada? :)))

4 Inka Inka | E-mail | 21. února 2012 v 18:53 | Reagovat

Ahoj Kristýnko, zdravím Tě v Tvém přechodném domově. Užívej si jiných krajů i jiných mravů (ale jak tak čtu, děti jsou asi všude stejné :-)...) Vybavila jsem si tři sestry Gáborovy, které jsem měla tu čest učit. Moc ráda si čtu tvé povídání.
Tak se, děvče měj a drž se!

5 Kristýna Botková Kristýna Botková | 23. února 2012 v 17:18 | Reagovat

sice netuším, kdo se za tou zkratkou bat skrývá, ale já mám přece ráda VŠECHNY své studenty :-) [3]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama