Březen 2012

Zambie čtyřikrát jinak

24. března 2012 v 8:07 | Kristýna Botková
Barbora (matka):
Když jsem se vydávala na svou první "mimoevropskou" cestu v životě, neměla jsem vůbec žádná očekávání; bylo mi jasné, že ÚPLNĚ VŠECHNO bude pro mě nové a zajímavé. A tak jsem se nebála, že bych mohla být zklamaná. Je téměř nemožné vybrat nejpůsobivější zážitek - jistě, nabízí se Viktoriiny vodopády, které jsou zejména v této deštivé části roku neuvěřitelným přírodním úkazem, který doslova bere dech. Kdybych však měla shrnout dojem, jaký ve mně Zambie zanechala, řekla bych, že to byl čas objímání. V únoru vás v Zambii příjemně zahřejí sluneční paprsky stejně jako vřelost místních lidí. Přemýšlím, jestli jsem se v posledních patnácti letech objímala s tolika cizími lidmi, jako v uplynulých čtrnácti dnech. Se sestrami ze City of Hope, s mummies v City of Hope, s candidates - našimi spolubydlícími, s ženami z vesnice Kashitu, s muži z vesnice Kashitu...(tak trochu si pohrávám s myšlenkou, že i paviáni u Viktoriiných vodopádů se chtěli objímat, ale poctivě si musím přiznat, že ten, co se vrhl na Zuzanku, jí chtěl opravdu jen ukrást tašku). A když lidem (hlavně dětem) brání ostych vás obejmout, aspoň vám podají ruku, dotknou se vás, pohladí vaše vlasy, nebo vám jen z dálky zamávají. Když se z Afriky vrátíte do Evropy, hned pocítíte, že je tu chladněji. A nejen, pokud jde o teplotu.

maminka se vítá s dětmi z Kashitu:

Míša (kamarádka):
Když jsem před zhruba půl rokem seděla s dvojčatama na Parníku v Přerově, poprvé jsem zauvažovala nad výletem do Zambie. Znělo to docela dobře, a tak jsem se ani moc nepotřebovala rozmýšlet a bylo rozhodnuto. Díky mému pracovnímu tempu jsem prakticky ani neměla čas přemýšlet nad tím, jak tam asi bude. Obrázek jsem si postupně utvářela z Kristiných mailů, tak tak jsem zvládla absolvovat povinné i nepovinné očkování a už tu byl 11. únor a já ráno v 8 hodin nasedla do vlaku směr Ruzyně. A právě díky mému pracovnímu tempu byl pro mě zážitek z cesty ještě intenzivnější. Konečně jsem se zastavila a mohla začít relaxovat, dokonce si i otevřít knížku a celou ji přečíst Usmívající se
Dneska jsem zase dostala otázku, kterou slýchávám teď často: Tak jak bylo v Africe? Usmívající se Kamarádka naštěstí asi pochopila a dodala ještě: Co bys mi popsala jako nejsilnější zážitek? V tu chvíli mi neuvěřitelnou rychlostí před očima proběhl náš výlet na jižní polokouli... co mám říct? Viktoriiny vodopády, které se nám ukázaly v celé své kráse? Cesta z Livingstone do Kiambi lower Zambezi? Zambezi s vyhlídkou na Zimbabwe? Nejkrásnější noční obloha? Vesnice Kashitu s projektem Renato? City of Hope? Sirotčinec Kasisi? Během těchto 14ti dnů, které jsme prožily v Zambii, jsme toho stihly vážně hodně, spoustu emotivních zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat a díky moderní technice se můžu na chvíli i do Zambie vrátit.
Až na jisté odlišnosti ale tuto přírodní krásu můžeme najít blíž České republice, vždyť i sama naše republika má spoustu krásných míst, kam si může člověk zajet odpočinout, na horách určitě také uvidím spousty hvězd na noční obloze a není to úplně ono, ale slona, zebru, žirafu, dokonce i paviány (jejichž existenci by mohli trochu více zredukovat) u nás také můžeme vidět na vlastní oči.. Co budeme ale hledat obtížně, jsou lidé, kteří tam žijí. Je úplně jedno, jakou barvu pleti mají, to, co mě zaujalo a co se do mě vepsalo: jací jsou. Ač sami mají málo, tak i o to málo se umí a chtějí podělit. Tím, že nemají za čím se honit, se sice na nich odrazí i z negativní stránky (dochvilnost dochvilnost dochvilnost), ale to, že nemyslí sami na sebe, ale právě na ostatní. Od řádových sester a bratrů, kteří vedou internáty, školy, sirotčince velice obdivuhodně, je to takové přirozenější, ale když se setkáte s lidmi, kterým vadilo, že děti z vesnice mají doprava školu 8 kilometrů a doleva 12 kilometrů, pro vodu chodí 4 kilometry, kteří dali ruce a hlavy dohromady a zrealizovali projekt Renato, díky kterému se mohou děti naučit číst, psát, počítat, aniž by hrozilo, že na ně cestou do školy zaútočí nějaké zvíře, postaví studny a pomáhají rodinám ve vesnici, tak v tu chvíli vám dojdou slova.
Toto je můj nejsilnější zážitek - lidé v Zambii. Jakožto lidem s jinou barvou pleti se nám zasluhovalo daleko více pozornosti, ale i tak, když jdu v České republice po ulici, jen těžko se mi stane, že by se na mě někdo usmál a jen tak mi popřál dobrý den, asi bych dlouho hledala nějakého dobrodince, který by mě doprovodil a ukázal cestu kilometr a půl, pak mi podal zdvořile ruku a dál pokračoval ve svojí cestě a nevím kdy naposledy mě jen tak někdo políbil na ruku :-) Občas jsem si až připadla, jako bych z nich cítila instinkt ochránce, přeci jen přijeli turisti z Evropy...

Míša vybírá boty na lusackém trhu:


Barča (sestra):
O Africe se říká, že kdo ji jednou navštíví, nechá v ní navždy kus svého srdce. Když jsem po roce odjížděla ze své roční dobrovolné služby v Kongu, odvážela jsem si s sebou spoustu nezapomenutelných intenzivních zážitků, pozitivních i negativních, zkrátka měla jsem za sebou velkou životní zkušenost, za kterou jsem - a vždycky budu- nesmírně vděčná. Jakkoli se mi ten rok v Kongu líbil, odjížděla jsem s vědomím, že Evropankou jsem se narodila a žít v Africe bych rozhodně nedokázala. Po návratu jsem si užívala skutečnost, že na mě na ulici nikdo nepokřikuje "muzungu", nikdo po mně nic nechce, že se můžu jít projít do (relativně) čistého lesa kousek za městem a třeba i celou půlhodinu nikoho nepotkám… zkrátka, až na občasné záchvaty nostalgie, africký chaos a životní styl mi nijak zvlášť nechyběl.
No a teď jsem přijela do Lusaky, doprostřed toho soustavného afrického shonu, pokřikování, přecpaných autobusů, veselé družnosti - a najednou mi došlo, jak moc mi tohle všechno chybělo, a že kus mého srdce přece jen v Africe zůstal a jak to jen bude možné, budu se do Afriky znova vracet. Zambie - to je pro mě City of Hope, alergická reakce na stonožky (tentokrát naštěstí tvoje, Kviš J ), agresivní paviáni u dech beroucích Viktoriiných vodopádů, livingstonské backpackers, cestování na korbě pick-upu s kupou vesničanů, plavba přes řeku plnou hrochů, západ slunce nad soutokem Zambezi a Kafue, vesničané z Kashitu, kteří nic nemají a i o to nic se s vámi podělí, čerstvé buráky a spousta piva značky Castle J.
Kam to asi bude příště…?

Barča před Viktoriiny vodopády


Zuzanka (sestřenice):
Afrika zvenčí lidem často připadá jako jedna veliká země (rudé slunce zapadající nad savanou posetou zvířectvem a čokoládové děti s vypouklými bříšky a logem UNICEFu) - já jsem na tom byla podobně, než jsem se sem poprvé vypravila. Při delším pobytu tady člověk ale postupně zjišťuje, že kromě roztomilých černoušků a rudého slunce mezi africkými zeměmi existují často rozdíly opravdu propastné, a po roce v Ugandě jsem tak byla hodně zvědavá na to, jak stejná nebo jiná je Zambie v porovnání s tou "mojí" zemí.
Zní to možná překvapivě, ale při své dvoutýdenní návštěvě jsem asi na největší rozdíly narazila při pozorování silničního provozu, jak v hlavním městě, tak mimo něj.
V ulicích Kampaly (hlavního města Ugandy) se člověk běžně musí vyhýbat krávám, kozám, slepicím, hromadám odpadků, stojícím autům, kterým došel benzín (anebo které se jednoduše rozhodly zastavit uprostřed cesty), záplavě kličkujících motorek a kol s nákladem nejrůznějšího druhu (od prasete či svazku 20 slepic, přes manželskou postel, až po pět metrů dlouhé železné tyče), lidem stojícím, běžícím, prodávajícím či spícím (tyto poslední dvě se nevylučují), či v podstatě jakýmkoliv jiným překážkám. Při provozu tu platí zákony džungle, silnější vyhrává, a každá volná skulinka v provozu je v průběhu tří vteřin obsazená nějakým dopravním prostředkem (a je jedno, že se tím na deset minut kompletně zablokuje doprava v obou směrech).
Lusaka mě proto překvapila, jak je až neuvěřitelně uspořádaná. Auta jsou povětšinou na silnici, lidi na chodníku, prodávající v obchodech či stáncích, motorky prakticky žádné, a krávy či slepice mezi auty neběhají - aspoň ne v centru. Na rozdíl od kampalských všudypřítomných děr někdy opravdu hrozivých rozměrů, přes něž auta často spíš přelétávají, než přejíždí, lusacké ulice jsou hladké, rovné a široké, mají nakreslené jízdní pruhy - a pro mě naprosto nepochopitelně, auta ty jízdní pruhy opravdu dodržují! Den, když v Lusace pršelo a byla zácpa, zůstala jsem hledět s otevřenou pusou, protože i když na silnici bylo dost místa pro čtyři auta vedle sebe, řidiči důsledně dodržovali dva nakreslené pruhy a nikdo se nesnažil nacpat se dopředu před všechny ostatní. A co víc - několikrát jsem viděla, že auta dokonce zastavila na přechodech, aby chodci mohli přejít na druhou stranu (něco v Kampale naprosto nepředstavitelného)!
Samozřejmě nechci tvrdit, že organizace lusacké dopravy pro mě byla silnějším zážitkem, než Viktoriiny vodopády, pokousání paviánem nebo západ slunce nad Zambezi - ale způsob, jakým se lidi chovají na cestách a ve svých vozidlech myslím často vypovídá i o tom, jací jsou, když z toho vozidla vystoupí.
Zambie a Uganda toho mají hodně společného: jak Zambijci, tak Uganďané mají pověst jedněch z nejpřátelštějších obyvatel Afriky; lidi na ulici se smějí mnohem víc, než v Evropě; "Zambian time" a "Ugandan time" jsou téměř nerozlišitelné (a čekat tři čtvrtě hodiny na šálek kávy je zcela běžné); jak ugandský, tak zambijský venkov se potýká s velice podobnými problémy; zásadní podíl veřejné dopravy v obou zemích zajišťují nezničitelné Toyoty Hiace, jen v Zambii se jim říká "bus" a v Ugandě "taxi"; obřadné pozdravy a podání rukou jsou základním kamenem jak zambijského, tak ugandského společenského styku... ale jakmile jsem vykročila na cestu, Zambii bych si s Ugandou opravdu splést nemohla.

Zuzanka v Kashitu:

Kashitu: Radosti afrického venkova

18. března 2012 v 12:34 | Kristýna Botková
Africký venkov, to nejsou jen nemoci, chudoba, nevzdělanost a tvrdá práce. Africký venkov, to jsou také hrdí a přátelští lidé, civilizací nepoznamenaná příroda a pohostinnost, která v našich středoevropských podmínkách nemá obdoby.
Kashitu je vesnice ztracená v buši, rozprostírající se na ploše těžko určitelné velikosti - stěží odhadnete, kde začíná a kde končí. Hlavní zambijské silniční tahy bývají obsypány vesnicemi čítajícími deset až patnáct chatrčí v jednom shluku, kde si sousedé vzájemně hledí do talířů. Na rozdíl od tohoto typu vesnic je Kashitu jakýmsi bludištěm v buši. Chvíli se jí prodíráte, než dorazíte na mýtinu, v jejímž středu se nachází jediná hliněná chatrč obývaná manželským párem s pěti dětmi. Pak se ponoříte do kukuřičného pole a po pěti minutách kličkování po vyšlapané bahnité pěšince se před vámi otevře pohled na další dva domky, patřící jejich sousedům. Vydáte se dál po hlavní, v období dešťů těžko sjízdné cestě, zaplavené nekonečnými kalužemi, míjíte další kruhové chatrče, třímetrové kužely termitišť a všudypřítomné zvědavé děti, abyste nakonec stanuli před jediným cihlovým, obdélníkovým domem ve vesnici, který podle kříže nad vchodem identifikujete jako kostel.
Když jsme se do Kashitu vydávali podruhé, požádali jsme naše sestry, jestli bychom si na dvousetkilometrovou cestu mohli vypůjčit jedno z jejich aut. Zcela podle našeho střízlivého odhadu sestry našim řidičským schopnostem neprojevily mnoho důvěry, nicméně auto nám nakonec půjčily i s naším řidičem Danym. Moje výčitky svědomí, že Dany bude muset kvůli nám strávit dva dny svého volna v nějaké vesnické díře, kde nikoho nezná, se zcela rozplynuly ve chvíli, kdy se v Kashitu nadšeně přivítal se svým bývalým spolužákem (o něco později také s učitelem a na závěr i s mladším bratrem) a na celý zbytek dne pak s ním a se svou lahví vodky zmizel neznámo kam. Zambie nakonec není tak velká, jak se na první pohled zdá.
I nás ale v komunitě čekalo vřelé přivítání. Muzungu v africké vesnici, která je pro mnohé její obyvatele jediným představitelným vesmírem, představuje pochopitelně událost roku. A tak se hned po příjezdu před domkem, kde jsme byli ubytovaní, shromáždily snad všechny děti z nejbližšího okolí a na uvítanou nám zatančily tak sexuálně explicitní tanec, že kdyby nešlo o šestileté caparty, výsledkem jejichž vnitřního zápasu mezi ostychem a touhou se předvádět, bylo vrcholně roztomilé divadlo, asi bych nevěděla kam s očima. Valčík, o který se pak na oplátku pokusila Míša se Zuzankou, byl sice jen slabým odvarem předchozí podívané, ale i tak sklidil u dětí nadšený ohlas.
Do místní školy jsme dorazili v den, kdy se konaly rodičovské schůzky. Šlo o zděnou obdélníkovou budovu čítající dvě třídy a jednu místnůstku o asi šesti metrech čtverečných, sloužící za ředitelnu. Tu v okamžiku, kdy nás do ní uvedl sám pan ředitel, oděn v obleku, košili a kravatě, zalila těžká vůně pánského parfému, tak nějak těžko slučitelná se všemi ostatními smyslovými impulsy, jakými na nás toto místo útočilo. Zde jsme si vyslechli vyčerpávající přednášku, založenou na statistikách mapujících snad všechny představitelné zmapovatelné údaje týkající se chodu školy.
Po této zkušenosti jsem nabyla dojmu, že už mám docela přesnou představu o tom, jak taková vesnická škola vypadá. Musela jsem si ale počkat další tři týdny, abych zjistila, že jsem se totálně spletla. S ohledem na mě Joseph naplánoval naši druhou návštěvu tak, abych i já viděla něco nového. A tak jsme v neděli ráno sedli do auta a vydali se na téměř tříhodinovou jízdu buší, kdy jsme chtě nechtě museli ocenit prozíravost sester, které nás na naši cestu vybavily profesionálním řidičem. V průběhu jízdy jsme nabírali další a další kolemjdoucí - náš řidič se zpravidla ani neobtěžovat zastavit a vesničané zkušeně naskakovali na korbu za jízdy. Po zmíněných téměř třech hodinách jsme dorazili k místní škole určené dětem předškolního věku a první třídě. Stejně jako zděná škola v Kashitu, i tato obsahovala dvě třídy a uprostřed "kancelář". Na rozdíl od první zmíněné byla ale tato stlučená z kůlů a uvnitř se nacházely pouze klády sloužící za lavice a dvě tabule. Neděle není zrovna nejvhodnější den na návštěvu školy. Náš příjezd byl ale předem ohlášen, a tak i v neděli odpoledne se ve škole sešlo snad padesát dětí a uvítalo nás jako královskou rodinu.
Mám-li nad Zambijci vynést další obecný úsudek, pak jednoznačně mohu tvrdit, že nejsou xenofobní. Pokud tu budete nějakou dobu pobývat, dřív nebo později zaručeně uslyšíte někoho pronést: "Here in Zambia, we love visitors!" Kdybych měla místní lidi charakterizovat jediným výrokem, byl by to právě tento. Schválně si zkuste představit, že se v Česku jen tak drze sami pozvete k docela cizím lidem, nastěhujete se k nim na celý víkend, a necháte se od nich bavit a krmit. Připadá vám to absurdní? V Kashitu vás uvítají jako polobohy, ubytují v nejlepším domě, v nejlepším pokoji ve vesnici, připraví vám skvostný oběd a večeři, nachystají vyčerpávající program na celý víkend a i po vašem odjezdu vám budou posílat esemesky a děkovat vám za návštěvu. Na tomto zaostalém africkém venkově objevíte jednu zásadní, překvapivou a logice se příčící pravdu: Čím méně toho lidé mají, tím víc jsou ochotni dávat.

Zuzanka a Míša předvádějí valčík:


Obchod v Kashitu:

Povídání s dětmi:

Ke škole nás přišla uvítat celá vesnice (foto Karol Siwek):

Ve třídě (foro Karol Siwek):

Kashitu: tragédie afrického venkova

13. března 2012 v 16:57 | Kristýna Botková

Od dětství jsem si pojem "vesnice" spojovala s prázdninovými návštěvami babičky, ranním vyzváněním kostelního zvonu, zabíjačkou, péřovými duchnami, jablečným sadem, vůní sena a zlatými kuřátky v krabici u topení. V závislosti na prostředí může ale tento pojem nabýt obsahu tak rozdílného, jak je vůbec možné si představit. Africká vesnice má k vesnici mého dětství asi tak blízko, jako rybářská bárka k zaoceánskému parníku.

Vesnici Kashitu, ležící asi dvě stě kilometrů na sever od Lusaky, jsem poprvé navštívila i s rodinou zhruba před třemi týdny. Monika, která zde v září několik dní pobývala, poslala místní komunitě po mé sestře nějaké knížky. Poskytla nám tak neodolatelnou záminku do vesnice se pozvat a zážitek to byl tak silný, že o tři týdny později jsem se do Kashitu vrátila - tentokrát s naší dobrovolnickou partou.
V Kashitu nás přivítal Joseph, vystudovaný zemědělec a "šéf" celé místní komunity. Lidi jako je on potřebuje chudý africký venkov jako sůl. Se svým vzděláním, podnikavostí a inteligencí by nepochybně sehnal atraktivní a dobře placenou práci kdekoliv ve městě. Rozhodl se ale zůstat v rodné vesnici a svých schopností využít ve prospěch svých vlastních lidí. Se svými spolupracovníky založil v Kashitu školu, organizuje volnočasové aktivity místní mládeže, šíří osvětu o hygieně, péči o děti a základech zemědělství, mezi ženami pak i o jejich právech a plánovaném rodičovství.
Africký venkov sužuje nevyčíslitelné množství problémů, úzce spolu souvisejících. Chudobou a nemocemi počínaje, nevzdělaností konče. AIDS, šířící se mezi vesničany jako neřízená střela, je přirozeně jednou z největších hrozeb. Přestože většina žen projevuje vůli a ochotu se proti této nemoci chránit, naráží na odpor svých mužů, kteří zpravidla kondom odmítají používat a bezstarostně tak přispívají k dalšímu šíření tohoto afrického postrachu. S tím souvisí další problém. V africké vesnici lehce nabudete dojmu, že je obydlená samými dětmi - a to i přes vysokou dětskou úmrtnost. (Ta bývá způsobena nejenom nemocemi, ale - což pro mě bylo překvapením - velmi často i neodpovídající péčí. I přes relativní dostatek jídla matka jednoduše NEVÍ, jak dítě správně živit. A když ho od narození krmí pouze kukuřičnou kaší, dítě zemře prostě proto, že mu chybí většina základních složek potravy. I proti těmto zbytečným úmrtím se Joseph a jeho kolegové snaží bojovat šířením co největšího množství informací.) Průměrná délka života v Zambii je zhruba 40 let. Zatímco na lidi starší šedesáti let tu narazíte zřídka, rodiče vychovávající deset potomků nebývají výjimkou. Přestože jen málokteří rodiče jsou schopní takový počet dětí uživit, pořizují si další a další: ti přeživší se pak o ně ve stáří postarají. Pokud se ovšem stáří dožijí. Násobící se porody matku vyčerpají do té míry, že se jí ten poslední stane často osudným.

Africká žena, to je fenomén, ke kterému jsem zde pocítila posvátnou úctu. Aniž by se kdokoliv ptal na její názor, ve třinácti letech bývá často (samozřejmě protizákonně) provdána za muže, kterého v životě neviděla. Celou svou biologickou dospělost rodí jedno dítě za druhým, přitom pojem "mateřská dovolená" v jejím slovníku neexistuje. S kojencem na zádech dře přes den na poli, v noci u silnice prodává buráky a sladké brambory, a její těžce vydělané peníze se nezřídka utopí v manželově lahvi piva či kořalky. Ve třiceti vypadá na čtyřicet, ve čtyřiceti na šedesát a svůj životní úděl snáší hrdě, trpělivě a beze slova protestu. Jak jinak se dá taky přistupovat k samozřejmosti?

Dalším klíčovým a akutním problémem afrického venkova je nevzdělanost. Do školy v Kashitu v současnosti dochází na tři stovky dětí z okolí nejvzdálenějšího asi pět kilometrů. Jejím vybudováním Joseph a jeho přátelé umožnili přístup ke vzdělání spoustě dětí, které by jinak musely do školy docházet denně často i víc než deset kilometrů tam a deset zpět. Nejen že je takové každodenní putování nesmírně vyčerpávající - je to navíc ztráta drahocenného času, který by jinak děti strávily prací na poli. Za těchto okolností se rodičům prostě nevyplatí děti do školy vůbec posílat. Základní škola v Kashitu končí devátou třídou a ať už je dítě sebebystřejší a sebenadanější, šanci pokračovat v dalším vzdělání má téměř nulovou: nejbližší střední škola je příliš daleko a rodina jednoduše nemá prostředky na to hradit mu výdaje za ubytování nebo dopravu. Po ukončení deváté třídy tak skončí jako většina ostatních na poli nebo u silnice s hromadou buráků. Zkuste pak za takových okolností vysvětlovat jeho rodičům, jak je vzdělání důležité.
Práce, kterou Joseph a jeho přátelé v Kashitu odvádějí, je obdivuhodná. Vyžaduje nepředstavitelné množství trpělivosti, dřiny, optimismu a železné vůle. Mají ale před sebou cestu, jejíž konec leží zatím v nedohlednu.

Joseph (vpravo) a jeho přátelé:

Této matce pěti dětí nebude o moc víc než dvacet let:

Po smrti rodičů děti často vychovávají jejich prarodiče:

Adventure at Zambezi river

2. března 2012 v 16:44 | Kristýna Botková

Když se ohlédnu za uplynulými dvěma týdny, které jsem tu strávila s rodinou, s uspokojením mohu konstatovat, že zajímavých a vzrušujících situací jsme tu zažily poměrně hodně.

Protože jsem se snažila zameškat co nejméně svých pracovních povinností, nechaly jsme cestování až na druhou část naší společné dovolené. Naše první výprava směřovala do Kashitu, vesnice vzdálené asi tři hodiny jízdy na sever od Lusaky, druhá nevyhnutelně do Livingstone.

Jízdenky na autobus do vzdálenějších destinací je obvykle nutné zarezervovat den předem. Není to tak jednoduchá záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jakmile jsme v neděli odpoledne vkročily na lusacké autobusové nádraží, okamžitě se na nás vrhla smečka "naháněčů" různých dopravních společností. (Ty se liší jak v kvalitě, tak v ceně a já rozhodně neměla v úmyslu strávit šestihodinovou jízdu někomu na klíně v polorozpadlém minibuse s dvojnásobně překročenou kapacitou pasažérů.) S těmi je někdy opravdu těžká domluva: když se vám i po vašem čtvrthodinovém opakovaném ujišťování, že se potřebujete dostat do Livingstone, budou vytrvale snažit prodat jízdenku do Ndoly na opačném konci země, začnete nutně pociťovat jistou únavu. Až když jsme další den ráno nasedly do autobusu zřejmě nejspolehlivější Mazhandu company, věděly jsme, že máme vyhráno. Cestu nám zpestřil nejprve "pojízdný" kazatel. Po čtvrthodinovém epileptickém kázání o hříchu, pokání a pokoře, kdy nám nad hlavou zuřivě mával biblí, obešel aplaudující autobus a vybral od spokojených pasažérů peníze. Vzápětí na to se s pomocí několika plastových pytlíčků, ve kterých se tu po 500 Kwacha za kus prodává ta nejpodřadnější kořalka, dostal do nálady jeden z našich spolucestujících a zcela lhostejný k tomu, že se mu od jeho sousedů nedostává žádné reakce, nás po zbytek cesty obšťastňoval hlasitým nesrozumitelným monologem. A jako třešničku na dortu nám řidič pustil několik epizod jakési telenovely domácí produkce, ve srovnání se kterou se i reklama na Jihlavanku jevila jako kinematografický počin zasluhující Oskara.

Únorové Viktoriiny vodopády se s těmi prosincovými téměř nedají srovnat. Uprostřed období dešťů Zambezi výrazně zmohutněla, oblaka dešťové mlhy stoupající z koryta vyrostla a zhoustla, hřmění padající vody zesílilo a duhové oblouky se znásobily. Kromě působivého zážitku, jaký skýtá pohled na vodopády v plné síle, jsme tentokrát z Livingstone odjížděly bohatší ještě o další, mnohem originálnější zkušenost. Nepochybně každý návštěvník Livingstone může tvrdit, že viděl na vlastní oči Viktoriiny vodopády - ale už méně se jich může pochlubit tím, že je u nich pokousal pavián. Moje sestřenice si tuhle adrenalinovou atrakci vyzkoušela na vlastní kůži a od Viktoriiných vodopádů si to namířila do nejbližší nemocnice pro vakcínu proti vzteklině.

Protože jsme v Livingstone strávily pouhé dva dny, rozhodly jsme se, že se po cestě zpátky zastavíme na noc v Kiambi lodge na břehu Zambezi. Jako typické příslušnice něžného pohlaví, které charakterizuje absence orientačního smyslu a neschopnost číst v mapách, jsme zběžným pohledem do plánku v průvodci došly k závěru, že "to máme při cestě". Cesta trvala deset hodin. Z Livingstone do Kafue jsme se dostaly s Mazhandu company snadno a pohodlně a i následující etapa Kafue-Chirundu, třebaže absolvovaná ve výše zmíněném rozhrkaném minibuse, proběhla bez větších nesnází. Z Chirundu do Kiambi lodge už to mělo být jen nějakých dvanáct kilometrů - co je snazší než si vzít taxík? Když si však taxikář řekl o šedesát dolarů (do Kiambi lodge bylo potřeba přeplout Zambezi tvořící přirozenou hranici se Zimbabwe, což se s autem prodraží), bylo načase zamyslet se nad plánem B. Nějaká dobrá duše nám poradila, že na místním trhu seženeme dobytčák, který místní vesničany vozí k řece za pouhých 10 000 Kwacha na osobu. Protože tou dobou už v Zuzančině termoešusu s vakcínou proti vzteklině roztál všechen led, musely jsme po cestě na trh splnit ještě jeden bojový úkol: projít všechny obchůdky v Chirundu a najít aspoň jeden s mrazícím boxem. Misi jsme úspěšně splnily a zanedlouho se nám podařilo sehnat i dobytčák, na jehož korbě seděl už asi tucet vesničanů. Řekla bych, že většina z nich zažila pořádný šok, když si k nim přisedlo pět upocených muzungu ženských s krosnami na zádech - nebojím se tvrdit, že většina z nich zažila něco podobného poprvé v životě. Slavnostně tady teď přísahám, že po této zkušenosti si už nikdy nebudu stěžovat na nepohodlí lusackých minibusů. Mezi mě a mé nejbližší sousedy byste totiž nezapíchli ani párátko. Téměř hodinu jsme se prodírali buší, mimo hlavní cestu, tunelem vyježděným v trávě, křoví a kukuřici. Když jsem z relativního bezpečí za řidičovou kabinkou přesedla na okraj korby, každou chvíli jsem musela hlavu schovávat mezi kolena, aby mě nešvihla nějaká ta větev. U Zambezi nás už čekal převozník se svou loďkou.
Na rozdíl od místa vzdáleného asi tři kilometry proti proudu, kde řeku běžně překonávají turisté v taxících, mířící do Kiambi lodge, tady jsme nic platit nemusely: tohle byl "přechod" určený místním vesničanům. Když jsme dopluli asi do půli řeky, ozvalo se najednou odněkud hodně z blízka hlasité hroší mručení. Náš převozník okamžitě vytáhnul pádlo z vody a asi půl minuty zůstal v loďce nehybně sedět. V tu chvíli jsme si asi všechny vzpomněly na následující řádky v našem průvodci: "You should understand from the outset that canoeing on this river has a risk attached to it that no guide can ever take away. Even with the very best of guides, it´s possible to get into dangerous, even life-threatening situations with both hippos and crocs. People are killed and injured every year on this river." Ani jedné z nás nebylo zrovna do smíchu.
Když jsme se bezpečně dostaly na druhý břeh, do Kiambi lodge to stále byly ještě nějaké dva kilometry. Zcela přirozeně se role našich průvodkyň ujaly dvě vesničanky, které s námi absolvovaly jak jízdu na korbě, tak plavbu přes Zambezi. Dovedly nás buší až před bránu Kiambi lodge, pak se otočily a vrátily se tou samou cestou zpět do své vesnice.
Když jsme prošly rozlehlou upravenou zahradou mezi luxusními bungalovy chráněnými proti vnější divočině snad dvoukilometrovým elektrickým plotem a usadily se na terase skýtající až kýčovitě nádherný výhled na západ slunce nad Zambezi, najednou nám bylo úplně do smíchu. Žádný z ostatních návštěvníků nevypadal na to, že by do téhle pohlednicové lodge přijel na dobytčáku!
Zpátky z Kiambi lodge už jsme odcestovaly jako slušní civilizovaní lidé motorovým člunem a od řeky do Chirundu pak taxíkem. Toho dobrodružství na Zambezi na nás bylo předešlý den tak akorát dost.

Putování na korbě dobytčáku:

Plavba na soutoku Zambezi a Kafue river:

Cesta buší v doprovodu vesničanek:

západ slunce nad Zambezi river:

Zasloužená odměna:

Kiambi lodge: