Adventure at Zambezi river

2. března 2012 v 16:44 | Kristýna Botková

Když se ohlédnu za uplynulými dvěma týdny, které jsem tu strávila s rodinou, s uspokojením mohu konstatovat, že zajímavých a vzrušujících situací jsme tu zažily poměrně hodně.

Protože jsem se snažila zameškat co nejméně svých pracovních povinností, nechaly jsme cestování až na druhou část naší společné dovolené. Naše první výprava směřovala do Kashitu, vesnice vzdálené asi tři hodiny jízdy na sever od Lusaky, druhá nevyhnutelně do Livingstone.

Jízdenky na autobus do vzdálenějších destinací je obvykle nutné zarezervovat den předem. Není to tak jednoduchá záležitost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jakmile jsme v neděli odpoledne vkročily na lusacké autobusové nádraží, okamžitě se na nás vrhla smečka "naháněčů" různých dopravních společností. (Ty se liší jak v kvalitě, tak v ceně a já rozhodně neměla v úmyslu strávit šestihodinovou jízdu někomu na klíně v polorozpadlém minibuse s dvojnásobně překročenou kapacitou pasažérů.) S těmi je někdy opravdu těžká domluva: když se vám i po vašem čtvrthodinovém opakovaném ujišťování, že se potřebujete dostat do Livingstone, budou vytrvale snažit prodat jízdenku do Ndoly na opačném konci země, začnete nutně pociťovat jistou únavu. Až když jsme další den ráno nasedly do autobusu zřejmě nejspolehlivější Mazhandu company, věděly jsme, že máme vyhráno. Cestu nám zpestřil nejprve "pojízdný" kazatel. Po čtvrthodinovém epileptickém kázání o hříchu, pokání a pokoře, kdy nám nad hlavou zuřivě mával biblí, obešel aplaudující autobus a vybral od spokojených pasažérů peníze. Vzápětí na to se s pomocí několika plastových pytlíčků, ve kterých se tu po 500 Kwacha za kus prodává ta nejpodřadnější kořalka, dostal do nálady jeden z našich spolucestujících a zcela lhostejný k tomu, že se mu od jeho sousedů nedostává žádné reakce, nás po zbytek cesty obšťastňoval hlasitým nesrozumitelným monologem. A jako třešničku na dortu nám řidič pustil několik epizod jakési telenovely domácí produkce, ve srovnání se kterou se i reklama na Jihlavanku jevila jako kinematografický počin zasluhující Oskara.

Únorové Viktoriiny vodopády se s těmi prosincovými téměř nedají srovnat. Uprostřed období dešťů Zambezi výrazně zmohutněla, oblaka dešťové mlhy stoupající z koryta vyrostla a zhoustla, hřmění padající vody zesílilo a duhové oblouky se znásobily. Kromě působivého zážitku, jaký skýtá pohled na vodopády v plné síle, jsme tentokrát z Livingstone odjížděly bohatší ještě o další, mnohem originálnější zkušenost. Nepochybně každý návštěvník Livingstone může tvrdit, že viděl na vlastní oči Viktoriiny vodopády - ale už méně se jich může pochlubit tím, že je u nich pokousal pavián. Moje sestřenice si tuhle adrenalinovou atrakci vyzkoušela na vlastní kůži a od Viktoriiných vodopádů si to namířila do nejbližší nemocnice pro vakcínu proti vzteklině.

Protože jsme v Livingstone strávily pouhé dva dny, rozhodly jsme se, že se po cestě zpátky zastavíme na noc v Kiambi lodge na břehu Zambezi. Jako typické příslušnice něžného pohlaví, které charakterizuje absence orientačního smyslu a neschopnost číst v mapách, jsme zběžným pohledem do plánku v průvodci došly k závěru, že "to máme při cestě". Cesta trvala deset hodin. Z Livingstone do Kafue jsme se dostaly s Mazhandu company snadno a pohodlně a i následující etapa Kafue-Chirundu, třebaže absolvovaná ve výše zmíněném rozhrkaném minibuse, proběhla bez větších nesnází. Z Chirundu do Kiambi lodge už to mělo být jen nějakých dvanáct kilometrů - co je snazší než si vzít taxík? Když si však taxikář řekl o šedesát dolarů (do Kiambi lodge bylo potřeba přeplout Zambezi tvořící přirozenou hranici se Zimbabwe, což se s autem prodraží), bylo načase zamyslet se nad plánem B. Nějaká dobrá duše nám poradila, že na místním trhu seženeme dobytčák, který místní vesničany vozí k řece za pouhých 10 000 Kwacha na osobu. Protože tou dobou už v Zuzančině termoešusu s vakcínou proti vzteklině roztál všechen led, musely jsme po cestě na trh splnit ještě jeden bojový úkol: projít všechny obchůdky v Chirundu a najít aspoň jeden s mrazícím boxem. Misi jsme úspěšně splnily a zanedlouho se nám podařilo sehnat i dobytčák, na jehož korbě seděl už asi tucet vesničanů. Řekla bych, že většina z nich zažila pořádný šok, když si k nim přisedlo pět upocených muzungu ženských s krosnami na zádech - nebojím se tvrdit, že většina z nich zažila něco podobného poprvé v životě. Slavnostně tady teď přísahám, že po této zkušenosti si už nikdy nebudu stěžovat na nepohodlí lusackých minibusů. Mezi mě a mé nejbližší sousedy byste totiž nezapíchli ani párátko. Téměř hodinu jsme se prodírali buší, mimo hlavní cestu, tunelem vyježděným v trávě, křoví a kukuřici. Když jsem z relativního bezpečí za řidičovou kabinkou přesedla na okraj korby, každou chvíli jsem musela hlavu schovávat mezi kolena, aby mě nešvihla nějaká ta větev. U Zambezi nás už čekal převozník se svou loďkou.
Na rozdíl od místa vzdáleného asi tři kilometry proti proudu, kde řeku běžně překonávají turisté v taxících, mířící do Kiambi lodge, tady jsme nic platit nemusely: tohle byl "přechod" určený místním vesničanům. Když jsme dopluli asi do půli řeky, ozvalo se najednou odněkud hodně z blízka hlasité hroší mručení. Náš převozník okamžitě vytáhnul pádlo z vody a asi půl minuty zůstal v loďce nehybně sedět. V tu chvíli jsme si asi všechny vzpomněly na následující řádky v našem průvodci: "You should understand from the outset that canoeing on this river has a risk attached to it that no guide can ever take away. Even with the very best of guides, it´s possible to get into dangerous, even life-threatening situations with both hippos and crocs. People are killed and injured every year on this river." Ani jedné z nás nebylo zrovna do smíchu.
Když jsme se bezpečně dostaly na druhý břeh, do Kiambi lodge to stále byly ještě nějaké dva kilometry. Zcela přirozeně se role našich průvodkyň ujaly dvě vesničanky, které s námi absolvovaly jak jízdu na korbě, tak plavbu přes Zambezi. Dovedly nás buší až před bránu Kiambi lodge, pak se otočily a vrátily se tou samou cestou zpět do své vesnice.
Když jsme prošly rozlehlou upravenou zahradou mezi luxusními bungalovy chráněnými proti vnější divočině snad dvoukilometrovým elektrickým plotem a usadily se na terase skýtající až kýčovitě nádherný výhled na západ slunce nad Zambezi, najednou nám bylo úplně do smíchu. Žádný z ostatních návštěvníků nevypadal na to, že by do téhle pohlednicové lodge přijel na dobytčáku!
Zpátky z Kiambi lodge už jsme odcestovaly jako slušní civilizovaní lidé motorovým člunem a od řeky do Chirundu pak taxíkem. Toho dobrodružství na Zambezi na nás bylo předešlý den tak akorát dost.

Putování na korbě dobytčáku:

Plavba na soutoku Zambezi a Kafue river:

Cesta buší v doprovodu vesničanek:

západ slunce nad Zambezi river:

Zasloužená odměna:

Kiambi lodge:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama