Kashitu: Radosti afrického venkova

18. března 2012 v 12:34 | Kristýna Botková
Africký venkov, to nejsou jen nemoci, chudoba, nevzdělanost a tvrdá práce. Africký venkov, to jsou také hrdí a přátelští lidé, civilizací nepoznamenaná příroda a pohostinnost, která v našich středoevropských podmínkách nemá obdoby.
Kashitu je vesnice ztracená v buši, rozprostírající se na ploše těžko určitelné velikosti - stěží odhadnete, kde začíná a kde končí. Hlavní zambijské silniční tahy bývají obsypány vesnicemi čítajícími deset až patnáct chatrčí v jednom shluku, kde si sousedé vzájemně hledí do talířů. Na rozdíl od tohoto typu vesnic je Kashitu jakýmsi bludištěm v buši. Chvíli se jí prodíráte, než dorazíte na mýtinu, v jejímž středu se nachází jediná hliněná chatrč obývaná manželským párem s pěti dětmi. Pak se ponoříte do kukuřičného pole a po pěti minutách kličkování po vyšlapané bahnité pěšince se před vámi otevře pohled na další dva domky, patřící jejich sousedům. Vydáte se dál po hlavní, v období dešťů těžko sjízdné cestě, zaplavené nekonečnými kalužemi, míjíte další kruhové chatrče, třímetrové kužely termitišť a všudypřítomné zvědavé děti, abyste nakonec stanuli před jediným cihlovým, obdélníkovým domem ve vesnici, který podle kříže nad vchodem identifikujete jako kostel.
Když jsme se do Kashitu vydávali podruhé, požádali jsme naše sestry, jestli bychom si na dvousetkilometrovou cestu mohli vypůjčit jedno z jejich aut. Zcela podle našeho střízlivého odhadu sestry našim řidičským schopnostem neprojevily mnoho důvěry, nicméně auto nám nakonec půjčily i s naším řidičem Danym. Moje výčitky svědomí, že Dany bude muset kvůli nám strávit dva dny svého volna v nějaké vesnické díře, kde nikoho nezná, se zcela rozplynuly ve chvíli, kdy se v Kashitu nadšeně přivítal se svým bývalým spolužákem (o něco později také s učitelem a na závěr i s mladším bratrem) a na celý zbytek dne pak s ním a se svou lahví vodky zmizel neznámo kam. Zambie nakonec není tak velká, jak se na první pohled zdá.
I nás ale v komunitě čekalo vřelé přivítání. Muzungu v africké vesnici, která je pro mnohé její obyvatele jediným představitelným vesmírem, představuje pochopitelně událost roku. A tak se hned po příjezdu před domkem, kde jsme byli ubytovaní, shromáždily snad všechny děti z nejbližšího okolí a na uvítanou nám zatančily tak sexuálně explicitní tanec, že kdyby nešlo o šestileté caparty, výsledkem jejichž vnitřního zápasu mezi ostychem a touhou se předvádět, bylo vrcholně roztomilé divadlo, asi bych nevěděla kam s očima. Valčík, o který se pak na oplátku pokusila Míša se Zuzankou, byl sice jen slabým odvarem předchozí podívané, ale i tak sklidil u dětí nadšený ohlas.
Do místní školy jsme dorazili v den, kdy se konaly rodičovské schůzky. Šlo o zděnou obdélníkovou budovu čítající dvě třídy a jednu místnůstku o asi šesti metrech čtverečných, sloužící za ředitelnu. Tu v okamžiku, kdy nás do ní uvedl sám pan ředitel, oděn v obleku, košili a kravatě, zalila těžká vůně pánského parfému, tak nějak těžko slučitelná se všemi ostatními smyslovými impulsy, jakými na nás toto místo útočilo. Zde jsme si vyslechli vyčerpávající přednášku, založenou na statistikách mapujících snad všechny představitelné zmapovatelné údaje týkající se chodu školy.
Po této zkušenosti jsem nabyla dojmu, že už mám docela přesnou představu o tom, jak taková vesnická škola vypadá. Musela jsem si ale počkat další tři týdny, abych zjistila, že jsem se totálně spletla. S ohledem na mě Joseph naplánoval naši druhou návštěvu tak, abych i já viděla něco nového. A tak jsme v neděli ráno sedli do auta a vydali se na téměř tříhodinovou jízdu buší, kdy jsme chtě nechtě museli ocenit prozíravost sester, které nás na naši cestu vybavily profesionálním řidičem. V průběhu jízdy jsme nabírali další a další kolemjdoucí - náš řidič se zpravidla ani neobtěžovat zastavit a vesničané zkušeně naskakovali na korbu za jízdy. Po zmíněných téměř třech hodinách jsme dorazili k místní škole určené dětem předškolního věku a první třídě. Stejně jako zděná škola v Kashitu, i tato obsahovala dvě třídy a uprostřed "kancelář". Na rozdíl od první zmíněné byla ale tato stlučená z kůlů a uvnitř se nacházely pouze klády sloužící za lavice a dvě tabule. Neděle není zrovna nejvhodnější den na návštěvu školy. Náš příjezd byl ale předem ohlášen, a tak i v neděli odpoledne se ve škole sešlo snad padesát dětí a uvítalo nás jako královskou rodinu.
Mám-li nad Zambijci vynést další obecný úsudek, pak jednoznačně mohu tvrdit, že nejsou xenofobní. Pokud tu budete nějakou dobu pobývat, dřív nebo později zaručeně uslyšíte někoho pronést: "Here in Zambia, we love visitors!" Kdybych měla místní lidi charakterizovat jediným výrokem, byl by to právě tento. Schválně si zkuste představit, že se v Česku jen tak drze sami pozvete k docela cizím lidem, nastěhujete se k nim na celý víkend, a necháte se od nich bavit a krmit. Připadá vám to absurdní? V Kashitu vás uvítají jako polobohy, ubytují v nejlepším domě, v nejlepším pokoji ve vesnici, připraví vám skvostný oběd a večeři, nachystají vyčerpávající program na celý víkend a i po vašem odjezdu vám budou posílat esemesky a děkovat vám za návštěvu. Na tomto zaostalém africkém venkově objevíte jednu zásadní, překvapivou a logice se příčící pravdu: Čím méně toho lidé mají, tím víc jsou ochotni dávat.

Zuzanka a Míša předvádějí valčík:


Obchod v Kashitu:

Povídání s dětmi:

Ke škole nás přišla uvítat celá vesnice (foto Karol Siwek):

Ve třídě (foro Karol Siwek):
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama