Kashitu: tragédie afrického venkova

13. března 2012 v 16:57 | Kristýna Botková

Od dětství jsem si pojem "vesnice" spojovala s prázdninovými návštěvami babičky, ranním vyzváněním kostelního zvonu, zabíjačkou, péřovými duchnami, jablečným sadem, vůní sena a zlatými kuřátky v krabici u topení. V závislosti na prostředí může ale tento pojem nabýt obsahu tak rozdílného, jak je vůbec možné si představit. Africká vesnice má k vesnici mého dětství asi tak blízko, jako rybářská bárka k zaoceánskému parníku.

Vesnici Kashitu, ležící asi dvě stě kilometrů na sever od Lusaky, jsem poprvé navštívila i s rodinou zhruba před třemi týdny. Monika, která zde v září několik dní pobývala, poslala místní komunitě po mé sestře nějaké knížky. Poskytla nám tak neodolatelnou záminku do vesnice se pozvat a zážitek to byl tak silný, že o tři týdny později jsem se do Kashitu vrátila - tentokrát s naší dobrovolnickou partou.
V Kashitu nás přivítal Joseph, vystudovaný zemědělec a "šéf" celé místní komunity. Lidi jako je on potřebuje chudý africký venkov jako sůl. Se svým vzděláním, podnikavostí a inteligencí by nepochybně sehnal atraktivní a dobře placenou práci kdekoliv ve městě. Rozhodl se ale zůstat v rodné vesnici a svých schopností využít ve prospěch svých vlastních lidí. Se svými spolupracovníky založil v Kashitu školu, organizuje volnočasové aktivity místní mládeže, šíří osvětu o hygieně, péči o děti a základech zemědělství, mezi ženami pak i o jejich právech a plánovaném rodičovství.
Africký venkov sužuje nevyčíslitelné množství problémů, úzce spolu souvisejících. Chudobou a nemocemi počínaje, nevzdělaností konče. AIDS, šířící se mezi vesničany jako neřízená střela, je přirozeně jednou z největších hrozeb. Přestože většina žen projevuje vůli a ochotu se proti této nemoci chránit, naráží na odpor svých mužů, kteří zpravidla kondom odmítají používat a bezstarostně tak přispívají k dalšímu šíření tohoto afrického postrachu. S tím souvisí další problém. V africké vesnici lehce nabudete dojmu, že je obydlená samými dětmi - a to i přes vysokou dětskou úmrtnost. (Ta bývá způsobena nejenom nemocemi, ale - což pro mě bylo překvapením - velmi často i neodpovídající péčí. I přes relativní dostatek jídla matka jednoduše NEVÍ, jak dítě správně živit. A když ho od narození krmí pouze kukuřičnou kaší, dítě zemře prostě proto, že mu chybí většina základních složek potravy. I proti těmto zbytečným úmrtím se Joseph a jeho kolegové snaží bojovat šířením co největšího množství informací.) Průměrná délka života v Zambii je zhruba 40 let. Zatímco na lidi starší šedesáti let tu narazíte zřídka, rodiče vychovávající deset potomků nebývají výjimkou. Přestože jen málokteří rodiče jsou schopní takový počet dětí uživit, pořizují si další a další: ti přeživší se pak o ně ve stáří postarají. Pokud se ovšem stáří dožijí. Násobící se porody matku vyčerpají do té míry, že se jí ten poslední stane často osudným.

Africká žena, to je fenomén, ke kterému jsem zde pocítila posvátnou úctu. Aniž by se kdokoliv ptal na její názor, ve třinácti letech bývá často (samozřejmě protizákonně) provdána za muže, kterého v životě neviděla. Celou svou biologickou dospělost rodí jedno dítě za druhým, přitom pojem "mateřská dovolená" v jejím slovníku neexistuje. S kojencem na zádech dře přes den na poli, v noci u silnice prodává buráky a sladké brambory, a její těžce vydělané peníze se nezřídka utopí v manželově lahvi piva či kořalky. Ve třiceti vypadá na čtyřicet, ve čtyřiceti na šedesát a svůj životní úděl snáší hrdě, trpělivě a beze slova protestu. Jak jinak se dá taky přistupovat k samozřejmosti?

Dalším klíčovým a akutním problémem afrického venkova je nevzdělanost. Do školy v Kashitu v současnosti dochází na tři stovky dětí z okolí nejvzdálenějšího asi pět kilometrů. Jejím vybudováním Joseph a jeho přátelé umožnili přístup ke vzdělání spoustě dětí, které by jinak musely do školy docházet denně často i víc než deset kilometrů tam a deset zpět. Nejen že je takové každodenní putování nesmírně vyčerpávající - je to navíc ztráta drahocenného času, který by jinak děti strávily prací na poli. Za těchto okolností se rodičům prostě nevyplatí děti do školy vůbec posílat. Základní škola v Kashitu končí devátou třídou a ať už je dítě sebebystřejší a sebenadanější, šanci pokračovat v dalším vzdělání má téměř nulovou: nejbližší střední škola je příliš daleko a rodina jednoduše nemá prostředky na to hradit mu výdaje za ubytování nebo dopravu. Po ukončení deváté třídy tak skončí jako většina ostatních na poli nebo u silnice s hromadou buráků. Zkuste pak za takových okolností vysvětlovat jeho rodičům, jak je vzdělání důležité.
Práce, kterou Joseph a jeho přátelé v Kashitu odvádějí, je obdivuhodná. Vyžaduje nepředstavitelné množství trpělivosti, dřiny, optimismu a železné vůle. Mají ale před sebou cestu, jejíž konec leží zatím v nedohlednu.

Joseph (vpravo) a jeho přátelé:

Této matce pěti dětí nebude o moc víc než dvacet let:

Po smrti rodičů děti často vychovávají jejich prarodiče:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama