Zambie čtyřikrát jinak

24. března 2012 v 8:07 | Kristýna Botková
Barbora (matka):
Když jsem se vydávala na svou první "mimoevropskou" cestu v životě, neměla jsem vůbec žádná očekávání; bylo mi jasné, že ÚPLNĚ VŠECHNO bude pro mě nové a zajímavé. A tak jsem se nebála, že bych mohla být zklamaná. Je téměř nemožné vybrat nejpůsobivější zážitek - jistě, nabízí se Viktoriiny vodopády, které jsou zejména v této deštivé části roku neuvěřitelným přírodním úkazem, který doslova bere dech. Kdybych však měla shrnout dojem, jaký ve mně Zambie zanechala, řekla bych, že to byl čas objímání. V únoru vás v Zambii příjemně zahřejí sluneční paprsky stejně jako vřelost místních lidí. Přemýšlím, jestli jsem se v posledních patnácti letech objímala s tolika cizími lidmi, jako v uplynulých čtrnácti dnech. Se sestrami ze City of Hope, s mummies v City of Hope, s candidates - našimi spolubydlícími, s ženami z vesnice Kashitu, s muži z vesnice Kashitu...(tak trochu si pohrávám s myšlenkou, že i paviáni u Viktoriiných vodopádů se chtěli objímat, ale poctivě si musím přiznat, že ten, co se vrhl na Zuzanku, jí chtěl opravdu jen ukrást tašku). A když lidem (hlavně dětem) brání ostych vás obejmout, aspoň vám podají ruku, dotknou se vás, pohladí vaše vlasy, nebo vám jen z dálky zamávají. Když se z Afriky vrátíte do Evropy, hned pocítíte, že je tu chladněji. A nejen, pokud jde o teplotu.

maminka se vítá s dětmi z Kashitu:

Míša (kamarádka):
Když jsem před zhruba půl rokem seděla s dvojčatama na Parníku v Přerově, poprvé jsem zauvažovala nad výletem do Zambie. Znělo to docela dobře, a tak jsem se ani moc nepotřebovala rozmýšlet a bylo rozhodnuto. Díky mému pracovnímu tempu jsem prakticky ani neměla čas přemýšlet nad tím, jak tam asi bude. Obrázek jsem si postupně utvářela z Kristiných mailů, tak tak jsem zvládla absolvovat povinné i nepovinné očkování a už tu byl 11. únor a já ráno v 8 hodin nasedla do vlaku směr Ruzyně. A právě díky mému pracovnímu tempu byl pro mě zážitek z cesty ještě intenzivnější. Konečně jsem se zastavila a mohla začít relaxovat, dokonce si i otevřít knížku a celou ji přečíst Usmívající se
Dneska jsem zase dostala otázku, kterou slýchávám teď často: Tak jak bylo v Africe? Usmívající se Kamarádka naštěstí asi pochopila a dodala ještě: Co bys mi popsala jako nejsilnější zážitek? V tu chvíli mi neuvěřitelnou rychlostí před očima proběhl náš výlet na jižní polokouli... co mám říct? Viktoriiny vodopády, které se nám ukázaly v celé své kráse? Cesta z Livingstone do Kiambi lower Zambezi? Zambezi s vyhlídkou na Zimbabwe? Nejkrásnější noční obloha? Vesnice Kashitu s projektem Renato? City of Hope? Sirotčinec Kasisi? Během těchto 14ti dnů, které jsme prožily v Zambii, jsme toho stihly vážně hodně, spoustu emotivních zážitků, na které budu ještě dlouho vzpomínat a díky moderní technice se můžu na chvíli i do Zambie vrátit.
Až na jisté odlišnosti ale tuto přírodní krásu můžeme najít blíž České republice, vždyť i sama naše republika má spoustu krásných míst, kam si může člověk zajet odpočinout, na horách určitě také uvidím spousty hvězd na noční obloze a není to úplně ono, ale slona, zebru, žirafu, dokonce i paviány (jejichž existenci by mohli trochu více zredukovat) u nás také můžeme vidět na vlastní oči.. Co budeme ale hledat obtížně, jsou lidé, kteří tam žijí. Je úplně jedno, jakou barvu pleti mají, to, co mě zaujalo a co se do mě vepsalo: jací jsou. Ač sami mají málo, tak i o to málo se umí a chtějí podělit. Tím, že nemají za čím se honit, se sice na nich odrazí i z negativní stránky (dochvilnost dochvilnost dochvilnost), ale to, že nemyslí sami na sebe, ale právě na ostatní. Od řádových sester a bratrů, kteří vedou internáty, školy, sirotčince velice obdivuhodně, je to takové přirozenější, ale když se setkáte s lidmi, kterým vadilo, že děti z vesnice mají doprava školu 8 kilometrů a doleva 12 kilometrů, pro vodu chodí 4 kilometry, kteří dali ruce a hlavy dohromady a zrealizovali projekt Renato, díky kterému se mohou děti naučit číst, psát, počítat, aniž by hrozilo, že na ně cestou do školy zaútočí nějaké zvíře, postaví studny a pomáhají rodinám ve vesnici, tak v tu chvíli vám dojdou slova.
Toto je můj nejsilnější zážitek - lidé v Zambii. Jakožto lidem s jinou barvou pleti se nám zasluhovalo daleko více pozornosti, ale i tak, když jdu v České republice po ulici, jen těžko se mi stane, že by se na mě někdo usmál a jen tak mi popřál dobrý den, asi bych dlouho hledala nějakého dobrodince, který by mě doprovodil a ukázal cestu kilometr a půl, pak mi podal zdvořile ruku a dál pokračoval ve svojí cestě a nevím kdy naposledy mě jen tak někdo políbil na ruku :-) Občas jsem si až připadla, jako bych z nich cítila instinkt ochránce, přeci jen přijeli turisti z Evropy...

Míša vybírá boty na lusackém trhu:


Barča (sestra):
O Africe se říká, že kdo ji jednou navštíví, nechá v ní navždy kus svého srdce. Když jsem po roce odjížděla ze své roční dobrovolné služby v Kongu, odvážela jsem si s sebou spoustu nezapomenutelných intenzivních zážitků, pozitivních i negativních, zkrátka měla jsem za sebou velkou životní zkušenost, za kterou jsem - a vždycky budu- nesmírně vděčná. Jakkoli se mi ten rok v Kongu líbil, odjížděla jsem s vědomím, že Evropankou jsem se narodila a žít v Africe bych rozhodně nedokázala. Po návratu jsem si užívala skutečnost, že na mě na ulici nikdo nepokřikuje "muzungu", nikdo po mně nic nechce, že se můžu jít projít do (relativně) čistého lesa kousek za městem a třeba i celou půlhodinu nikoho nepotkám… zkrátka, až na občasné záchvaty nostalgie, africký chaos a životní styl mi nijak zvlášť nechyběl.
No a teď jsem přijela do Lusaky, doprostřed toho soustavného afrického shonu, pokřikování, přecpaných autobusů, veselé družnosti - a najednou mi došlo, jak moc mi tohle všechno chybělo, a že kus mého srdce přece jen v Africe zůstal a jak to jen bude možné, budu se do Afriky znova vracet. Zambie - to je pro mě City of Hope, alergická reakce na stonožky (tentokrát naštěstí tvoje, Kviš J ), agresivní paviáni u dech beroucích Viktoriiných vodopádů, livingstonské backpackers, cestování na korbě pick-upu s kupou vesničanů, plavba přes řeku plnou hrochů, západ slunce nad soutokem Zambezi a Kafue, vesničané z Kashitu, kteří nic nemají a i o to nic se s vámi podělí, čerstvé buráky a spousta piva značky Castle J.
Kam to asi bude příště…?

Barča před Viktoriiny vodopády


Zuzanka (sestřenice):
Afrika zvenčí lidem často připadá jako jedna veliká země (rudé slunce zapadající nad savanou posetou zvířectvem a čokoládové děti s vypouklými bříšky a logem UNICEFu) - já jsem na tom byla podobně, než jsem se sem poprvé vypravila. Při delším pobytu tady člověk ale postupně zjišťuje, že kromě roztomilých černoušků a rudého slunce mezi africkými zeměmi existují často rozdíly opravdu propastné, a po roce v Ugandě jsem tak byla hodně zvědavá na to, jak stejná nebo jiná je Zambie v porovnání s tou "mojí" zemí.
Zní to možná překvapivě, ale při své dvoutýdenní návštěvě jsem asi na největší rozdíly narazila při pozorování silničního provozu, jak v hlavním městě, tak mimo něj.
V ulicích Kampaly (hlavního města Ugandy) se člověk běžně musí vyhýbat krávám, kozám, slepicím, hromadám odpadků, stojícím autům, kterým došel benzín (anebo které se jednoduše rozhodly zastavit uprostřed cesty), záplavě kličkujících motorek a kol s nákladem nejrůznějšího druhu (od prasete či svazku 20 slepic, přes manželskou postel, až po pět metrů dlouhé železné tyče), lidem stojícím, běžícím, prodávajícím či spícím (tyto poslední dvě se nevylučují), či v podstatě jakýmkoliv jiným překážkám. Při provozu tu platí zákony džungle, silnější vyhrává, a každá volná skulinka v provozu je v průběhu tří vteřin obsazená nějakým dopravním prostředkem (a je jedno, že se tím na deset minut kompletně zablokuje doprava v obou směrech).
Lusaka mě proto překvapila, jak je až neuvěřitelně uspořádaná. Auta jsou povětšinou na silnici, lidi na chodníku, prodávající v obchodech či stáncích, motorky prakticky žádné, a krávy či slepice mezi auty neběhají - aspoň ne v centru. Na rozdíl od kampalských všudypřítomných děr někdy opravdu hrozivých rozměrů, přes něž auta často spíš přelétávají, než přejíždí, lusacké ulice jsou hladké, rovné a široké, mají nakreslené jízdní pruhy - a pro mě naprosto nepochopitelně, auta ty jízdní pruhy opravdu dodržují! Den, když v Lusace pršelo a byla zácpa, zůstala jsem hledět s otevřenou pusou, protože i když na silnici bylo dost místa pro čtyři auta vedle sebe, řidiči důsledně dodržovali dva nakreslené pruhy a nikdo se nesnažil nacpat se dopředu před všechny ostatní. A co víc - několikrát jsem viděla, že auta dokonce zastavila na přechodech, aby chodci mohli přejít na druhou stranu (něco v Kampale naprosto nepředstavitelného)!
Samozřejmě nechci tvrdit, že organizace lusacké dopravy pro mě byla silnějším zážitkem, než Viktoriiny vodopády, pokousání paviánem nebo západ slunce nad Zambezi - ale způsob, jakým se lidi chovají na cestách a ve svých vozidlech myslím často vypovídá i o tom, jací jsou, když z toho vozidla vystoupí.
Zambie a Uganda toho mají hodně společného: jak Zambijci, tak Uganďané mají pověst jedněch z nejpřátelštějších obyvatel Afriky; lidi na ulici se smějí mnohem víc, než v Evropě; "Zambian time" a "Ugandan time" jsou téměř nerozlišitelné (a čekat tři čtvrtě hodiny na šálek kávy je zcela běžné); jak ugandský, tak zambijský venkov se potýká s velice podobnými problémy; zásadní podíl veřejné dopravy v obou zemích zajišťují nezničitelné Toyoty Hiace, jen v Zambii se jim říká "bus" a v Ugandě "taxi"; obřadné pozdravy a podání rukou jsou základním kamenem jak zambijského, tak ugandského společenského styku... ale jakmile jsem vykročila na cestu, Zambii bych si s Ugandou opravdu splést nemohla.

Zuzanka v Kashitu:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama