Duben 2012

Welcome to Kulima tower

25. dubna 2012 v 12:53 | Kristýna Botková

Kdybych měla Cairo road, největší lusacký bulvár táhnoucí se městem ze severu na jih v délce čtyř kilometrů, označit za tepnu Lusaky, pak autobusové nádraží u Kulima tower bych nazvala jejím srdcem. Sem se vlévá život z nejbližších měst a předměstí na jedné straně a rozlévá do měst a předměstí na straně druhé. Když jsem v září poprvé vystoupila z minibusu do nepřehledného chaosu Kulima tower, měla jsem sto chutí utéct se někam schovat. Po více než půl roce pravidelného dojíždění do města je mi tohle špinavé, přelidněné a hlučné místo už důvěrně známé a k mému vlastnímu ohromení se stalo jedním z mých nejoblíbenějších v Lusace.

Prodírám se mezi popojíždějícími a troubícími modrými autobusy, kolemjdoucí (či sedící) lidé mě zdraví a mávají na mě, conductors na celé kolo vyřvávají destinace svých autobusů: "Chilenge! Chilenge! Chilenge!", "Kafue! Kafue! Kafue!", "Chawama! Chawama! Chawama!". Některé z těch chlapíků znám už docela dobře. Vědí, že mám namířeno do City of Hope a když se jim podaří mě ulovit a nacpat na (zdánlivě) plně obsazenou sedačku, nikdy nezapomenou nařídit mému sousedovi, aby na mě dával pozor - jako bych byla nějaké jejich soukromé křehké zboží. Mezi nástupními ostrůvky každé ráno náhodně vyrůstají stánky trhovců, ječí z nich ohlušující zambijská hudba a každý se může přetrhnout, aby mi prodal lízátko, kredit do mobilu nebo růženec. V těch chvílích cítím, jak vše kolem mě zběsile pulsuje životem. A vím, že takhle se v Evropě nikdy cítit nebudu.

Autobusové nádraží u Kulima tower ovšem není místo, kde běžně potkáte muzungu (popravdě za celou dobu svého pobytu zde jsem na bělocha v autobuse nenarazila ani jednou) a už vůbec ne místo, kde bych se s kdovíjakou rozkoší pohybovala po setmění. Bohužel ani tomu se občas nevyhnu. Včera jsem držela odpolední směnu v nemocnici, kde byla den předtím hospitalizována s malárií naše německá dobrovolnice Juliane. Když mě po pěti hodinách sezení u jejího lůžka přijela vystřídat Janin, bylo půl osmé večer a na putování večerní Lusakou jsem se zrovna dvakrát netěšila. Osamělá běloška si na místě, jako je autobusové nádraží africké metropole po setmění, může na krk rovnou pověsit ceduli s nápisem "Feel free to attack me". Kromě lidí, kteří by se takovou výzvou nechali ochotně zlákat, se však naštěstí najdou i takoví, kteří se za bezpečnost dotyčné pitomé muzungu budou cítit osobně zodpovědní. Po cestě z nemocnice mi můj conductor Eddie oznámil, že z Kulima tower (kde jsem potřebovala přesednout) už v tuto hodinu autobus do City od Hope neseženu. Ale že nějaký spoj snad pojede z nedalekého trhu. Když Eddie pochopil, že nemám nejmenší tušení, jak se na zmíněný trh dostat, zastavil svůj minibus uprostřed křižovatky, popadl mě za ruku a výměnou za mé telefonní číslo mě na trh osobně dovedl. Po Eddieho odchodu jsem na kraji tržiště zůstala bezradně stát asi půl minuty, než se mě ujala gospelová zpěvačka Bibian, podivná drobná dáma ve vytahaných teplácích, prošívané bundě a rudé, vysoko posazené paruce, zdvojnásobující objem její hlavy. Bibian se mnou obešla všechny autobusy na tržišti, nekompromisně ignorovala všechny conductors požadující za odvoz do City of Hope víc než 5000 Kwacha, až se jí nakonec podařilo usadit mě v tom správném minibuse. Na rozloučenou mě obdarovala svým vlastním CD - výměnou za mé telefonní číslo.

V autobuse si vedle mě přisedl Cedrik, bankovní úředník a zřejmě první Zambijec, který nejenom věděl, kde se nachází Česká republika, ale dokonce znal i její hlavní město. Protože jsem před návratem domů potřebovala nutně pořídit drobný nákup, nechala jsem se vysadit asi kilometr před City of Hope u supermarketu, kde běžně nakupuji. Rozloučila jsem se se svým společníkem s tím, že zbytek cesty už dojdu pěšky. Když jsem platila u pokladny, uviděla jsem stát Cedrika ve dveřích. Po krátkém uvažování došel k závěru, že kilometrová cesta kolem silnice je pro mě příliš nebezpečná, a ke všeobecnému veselí ostatních spolucestujících mě odvedl zpět do autobusu, který na mě po dobu mého nakupování čekal před supermarketem. Telefonní číslo jsem tentokrát dávat nemusela: Cedrik se spokojil s mým kontaktem na Facebooku.




Foťák ve městě vytahuju jen nerada, následující obrázek je stažený z internetu. (Doufám, že za pár dní neobdržím obsílku s předvoláním k soudu za porušení autorských práv):

Upozornění!

17. dubna 2012 v 19:14
Milí přátelé a věrní čtenáři mého blogu. Pro vás, kteří jste ještě nepodlehli přežité módě "Být na Facebooku" a zavedli jste novou módu "Nebýt na Facebooku", mám (snad) příjemnou zprávu. Jelikož jsem po více než půl roce pochopila, jakým způsobem se na blog vkládají obrázky, konečně vás můžu zásobit i skromnou fotodokumentací. Nejen že budu fotky přikládat ke každému článku, který se tu v budoucnu objeví, ale dám si dokonce i tu práci, že obrázky přidám i ke článkům už publikovaným. Mým cílem pochopitelně je, aby se vám můj blog líbil ještě o něco víc než dosud. Děkuji vám za přízeň Usmívající se (už umím i smajlíky!)

Chcete být milionářem?

14. dubna 2012 v 18:35 | Kristýna Botková

Na světě existuje řada zemí, kde si i relativně nemajetný člověk může užít ten jedinečný pocit "být milionářem". Zambie, jedna z pěti nejchudších zemí světa, je jednou z nich. Národní měnou je zde zambijská Kwacha, přičemž přibližný kurz činí 6000 ZK za jedno Euro. "Mám posledních sto tisíc, můžeš mi prosím půjčit?" je věta, kterou když vyslovíte poprvé, zaručeně přeruší aspoň na pár vteřin tok vašich myšlenek. Nebude to ale trvat dlouho a brzy si zvyknete nechávat na spropitném pět tisíc, ignorovat bankovky v hodnotě menší než pět set a především se naučíte nepodléhat dojmu, že jste pohádkově bohatí jen proto, že se vám měsíční kapesné nevejde do peněženky. Mince v Zambii nejsou, hodnoty bankovek se pohybují v rozmezí od 50 do 50 000 ZK. Stejně jako naše hliníkové desetníky a dvacetníky (ještě relativně nedávno v oběhu) jsou i zambijské "padesátky" bezcenným, otravným, nežádoucím a život komplikujícím kusem papíru. Vzpomínáte si, že byste někdy platili desetníky? Pravděpodobně vám zůstaly i dlouho po svém zrušení ležet někde v zavařovačce, tak jako mně se ve skříni hromadí červené nepoužitelné Kwacha padesátky. Mariáš si s nimi asi nikdy nezahraju, ale třeba si s nimi po návratu domů vytapetuji ložnici.

Jsem tady v Zambii už sedm měsíců, ale stále ještě se mi nepodařilo přijít na to, jak naši učitelé (jejichž plat je desetinásobně menší než ten můj český), dokážou přežívat v Lusace, kde ceny za zboží a služby jsou srovnatelné s těmi evropskými (rozuměj západoevropskými). Každodenní realitou mnoha z nich je ráno dvouhodinový pochod do práce a odpoledne z práce. Utratit denně šest tisíc za autobus si prostě nemůžou dovolit. Předpokládám, že taky nenakupují v supermarketu u nejbližší benzínky, jak máme ve zvyku my, dobrovolníci. Na čem však dál šetří, aby dokázali ze sta eur měsíčně živit rodinu, si opravdu představit nedokážu.
Běloch v Lusace představuje chodící peněženku. V autobuse vám automaticky nevrátí drobné (mějte buď nachystanou přesnou částku, nebo buďte připraveni se svých peněz dožadovat - třeba jen z principu), na trhu vám prodavači zaručeně nasadí vyšší cenu, než jakou by požadovali po místních a za taxík taky zaplatíte víc. Ničemu nepomůže, když se nad tím budete rozčilovat. Jsou to věci, se kterými tu jako muzungu musíte počítat.

Můj student minulého trimestru (říkejme mu třeba Musonda) mi před dvěma týdny poslal následující zprávu: "Cher Kristina, am vry glad to hav a friendly person like u, I´m in Love with you. May we talk privately and confidentially when we meet? Think over it & understand it, I feel respect to u. I honor u as somebody who cn help me in life. I miss u". Po tomto vyznání jsem nečekala nic menšího než další nabídku sňatku, a tak se mi spíš ulevilo, když jsem zjistila, že jsem zas jednou špatně vyhodnotila obsah slova "love", se kterým se tu zachází mnohem velkoryseji než u nás. "I´m in love with you" zde nutně nemusí znamenat vyznání lásky a když jsem se předevčírem s Musondou setkala, pochopila jsem velice záhy, že náš rozhovor se bude ubírat docela jiným směrem. I tak mi trvalo asi dvacet minut, než se mi Musondu podařilo zbavit zábran a přimět dotknout se jádra věci. Pak mě konečně, po evidentně dlouho a pečlivě připravovaném úvodním proslovu, požádal o sponsorship.
Musonda patřil k mým nejlepším studentům, jako jednomu ze dvou z patnácti studentů se mu podařilo úspěšně složit závěrečnou zkoušku z francouzštiny. Rodiče v jeho životě žádnou významnou roli nesehráli, vychovala ho babička a stejně jako spousta mladých lidí z jeho sociální vrstvy i jemu trvalo řadu let, než vychodil základní školu. Ne proto, že by na to nebyl dostatečně inteligentní, jako spíš proto, že peníze i sílu bylo potřeba investovat do základnějších životních potřeb, než do vzdělání. I při tom všem si snažil sám na studia vydělávat a šetřit. Učil matematiku na základní škole, ale brzy zjistil že ze 100 000 ZK měsíčně žít nedokáže. Pak se pokusil podnikat. Lovil a prodával ryby, pěstoval rajčata a kukuřici na zrno. Peníze, které si vydělal, pak však hloupě investoval do ilegálního obchodu se slonovinou. Dopadlo to špatně a Musonda o všechno přišel. Vysněná engineering college (kterou by podle mě s přehledem vystudoval) by ho však přišla na 1200 dolarů ročně. Podobný příběh by vám mohla povyprávět spousta dalších mladých lidí žijících v Lusace a Musondova žádost o finanční podporu nebyla první - a pravděpodobně ani poslední - kterou jsem si tu vyslechla. Peníze vás prý šťastnými neučiní. Ale bez nich to taky není tak úplně ono...


Africké pedagogické dobrodružství

8. dubna 2012 v 17:39 | Kristýna Botková
Naše sestry Salesiánky zajásaly, když zjistily, že jim do City of Hope přijela dobrovolničit vystudovaná učitelka. Drtivá většina dobrovolníků, kteří do Lusaky jezdívají, mívá čerstvě po maturitě, nebo kvůli této zkušenosti přerušuje na rok studium na vysoké škole. V porovnání s nimi jsem tak sice poněkud přestárlým, zato plně kvalifikovaným kusem. Učení na českém gymnáziu a v africkém dětském domově (či odborném učilišti) jsou nicméně dvě naprosto nesrovnatelné zkušenosti.
Za dva roky učení francouzštiny na gymnáziu jsem přirozeně zažila situace, kdy mě bezvýsledná snaha vštípit zabedněnému studentovi tu nejjednodušší informaci zcela vyčerpala a ve stavu těžké deprese jsem jen stěží potlačovala chuť švihnout po něm učebnicí. Po půl roce učení v Auxiliu vzpomínám na tyto studenty jako na nejbystřejší lingvistické mozky. Je pravdou, že studenti Auxilia se učí na kuchaře, číšníky nebo švadleny a není příliš pravděpodobné, že by po nich jejich budoucí zaměstnavatelé vyžadovali znalost francouzštiny. Občas si tak kladu otázku, jestli má vůbec smysl pokoušet se naučit cizí jazyk člověka, který nepozná sloveso, neví, co znamená podmiňovací způsob a nedokáže vytvořit množné číslo zájmena "já". Na druhou stranu zdá se, že od minulého trimestru, kdy jsem třináct ze svých patnácti studentů vyhodila od závěrečných zkoušek, zaznamenávám mírný pokrok: z nových pětadvaceti studentů tohoto trimestru složilo minulý týden zkoušku úspěšně už osm z nich.
Docela novou zkušeností je pro mě práce s nejmenšími holkami (první až čtvrtá třída), se kterými mám každé ráno dvě hodiny čtení. Zde narážím hned na několik problémů. Přestože mnohé z nich jsou schopny otevřít čítanku a říct vám, co je v ní napsáno, číst vlastně nedokážou. Jednotlivá slova si totiž pamatují vizuálně. Vnímají je jako jakési piktogramy, takže například řada písmen h-o-u-s-e má pro ně ten samý význam jako obrázek domečku. Stojí mě nadlidské úsilí je tento zlozvyk odnaučit a vysvětlit jim, v čem vlastně čtení spočívá. Navzdory tomu všechny z nich "čtení" milují a každé ráno mě dohání k šílenství nepřetržitým dohadováním, která z nich je na řadě. Další problém pro mě představují holky, které neumí anglicky. Nelly je ve druhé třídě, a přestože její anglická slovní zásoba obsahuje tři výrazy "she", "this one" a "study", je schopná z nich vykouzlit desetiminutový, obvykle velice únavný monolog. Zatím jsem ještě nepřišla na způsob, jak naučit číst anglicky dítě, které tímto jazykem ani nemluví. A tak pokaždé, když se ke mně Nelly přižene s čítankou, musím ji odmítnout, čímž ji (ač nerada) nezřídka doženu k slzám.
Další pedagogické dobrodružství představuje evening study time se sedmačkami Mary, Theresou, Asante a Memory. Mary a Theresu, které sedmou třídu opakují, jsem zdědila z loňska (viz. Study or not to study). Na rozdíl od Mary, která se ukázala být mnohem bystřejší, než se na první pohled zdálo, Theresa i nadále dělá všechno proto, aby v sedmé třídě zůstala až do smrti. A tak spíš než matematikou, biologií a angličtinou se v evening study time zabývá fotkami zambijských fotbalistů, splétáním vlasů a mým mobilem (což jsem jí zatrhla poté, co se před dvěma týdny dovolala Sr. Aně). I když se to může zdát nepravděpodobné, evening study time se sedmou třídou je často obohacující i pro mě samotnou. Jak byste vy řešili úkol podobného typu: "Musonda is carrying some spears in a crowded place. Write some safety rules about how Musonda should carry the spears in public. For example, the spear must point down." Schválně kolik z vás už se někdy zabývalo otázkou, jak bezpečně nosit oštěp na veřejném místě? Ve stejné učebnici o několik stránek dál, v kapitole pojednávající o hygieně, se můžete dočíst: "If we are clean and neat, and are appreciated by other people, we feel better about ourselves. Clean, neat people are more socially acceptable." Tak co, kdypak jste se naposledy sprchovali?

hodina francouzštiny:

ranní čtení:

Rodiče a spolubydlící si člověk nevybírá II.

1. dubna 2012 v 19:14 | Kristýna Botková

Pravidelní čtenáři mého blogu si snad vzpomenou na článek pojednávající o mých spolubydlících, který jsem uveřejnila asi před dvěma měsíci. Ve středu jsem se rozloučila s Tlhakiso, Puleng, Laurou a Malalou - naše zhruba dvouměsíční soužití bylo tak inspirující, že jsem se rozhodla napsat pokračování.
Že se africká mentalita od té evropské výrazně liší, zjistíte velice brzy. Déle vám už bude trvat, než ji pochopíte. A přijmout ji za svou, to už se podle mě podaří jen málokomu, kdo se nenarodil na tomhle kontinentě. Naivně jsem se domnívala, že soužití se čtyřmi Afričankami mě posune na druhou zmíněnou úroveň. Ve skutečnosti jen odhalilo, jak daleko k ní ještě mám. V nepřetržitém dvouměsíčním kolotoči protichůdných pocitů něhy, vzteku a především totálního zmatku, jsem s holkama zažila chvíle, kdy bych je samým dojetím nejraději umačkala v objetí a vzápětí na to polila benzínem a s řevem prohodila hořící obručí.
Jednání s Laurou, která mi víc než z jiného kontinentu připadla někdy spíš jak z jiné planety, občas vyžadovalo nadlidskou trpělivost. Stále se nedokážu ubránit myšlence, že se v nějaké rozverné chvilce Bůh rozhodnul zhmotnit už tolikrát zmíněný africký přístup k životu a času a stvořil Lauru. Stejně jako je Laura pomalá v pohybu, je pomalá i v řeči a myšlení a než se jí podaří zformulovat konec myšlenky, marně budete lovit v paměti, co vlastně bylo na jejím začátku.
Mé vzpomínky na Malalu se pomalu ale jistě redukují v obraz dvou řad zubů, odhalených v upřímném, kilometrovém a nemizícím úsměvu, zářícím na pozadí temně čokoládového obličeje. Úsměvu, který se člověku nesmazatelně vryje do paměti.
Puleng, drobné křehké stvoření s dětskou duší v dětské tělesné schránce, musí v každém nutně probouzet něžné ochranitelské pudy. Když se kolem sebe rozhlédnu, ještě stále vidím její čtyřicetikilové tělíčko skloněné nad kýblem vody, drhnoucí podlahu, ždímající záclony, věšící prádlo a umývající nádobí. Puleng byla dříč.
Kapitolu samu pro sebe ovšem tvoří fenomén, zjevení a živel jménem Tlhakiso. Sama o sobě s oblibou prohlašovala, že je "crazy", což ovšem ani z poloviny nevystihuje její pravou povahu. Ani za dva měsíce se mi zcela nepodařilo zachytit nit jejich myšlenkových pochodů a nejednou mě zanechala neschopnou slova, tonoucí ve zmatku a nedůvěře ve vlastní smysly. Asi proto, že jsem tak zoufale nepraktická, neumím vařit a nepochybně ani žehlit, prát a zametat, došla Tlhakiso k závěru, že je potřeba nade mnou držet ochrannou ruku. Když asi po měsíci našeho soužití se zděšením zjistila, že mé večeře (pokud se vůbec konají) obvykle představuje miska čínských nudlí, rozhodla se převzít iniciativu. Od té doby mě neustále pronásledovala s talířem ovesné kaše, vařenou kukuřicí nebo kusem chleba a jsem přesvědčená, že kdybych pod jejím přísným dozorem vše nezkonzumovala, narvala by mi to do krku násilím. Dodnes si marně lámu hlavu, kde se v Tlhakiso brala ta námitky nepřipouštějící autorita. Nikdy o nic nežádala, vše jednoduše oznamovala. A tak aniž bych tušila, jak k tomu vlastně došlo, přistihla jsem se, jak beze slova odporu peru záclony, stěhuju nábytek v sewing room Auxilia, tlačím do sebe puding dvacet minut před obědem nebo stojím na pódiu naší společenské haly a před celým osazenstvem City of Hope zpívám píseň o Donu Boskovi v sesotho, lesothském jazyku, kterému vůbec nerozumím.
Na svou obranu musím říct, že tento paralyzující účinek Tlhakiso neměla jenom na mě. Když se během své návštěvy v City of Hope pustila Míša v našem sitting room do zašívání proklatě vysokého rozparku na svých šatech (sestry tady podobné módní výstřelky nevidí moc rády), najednou se odněkud vynořila Tlhakiso, Míšin výkon kriticky zhodnotila, vytrhla jí šaty z ruky a navzdory všem protestům ho vypárala a rozparek znovu zašila sama.
Poměrně brzy jsem taky pochopila, že pojem "soukromí" má v africkém (nebo jen lesothském?) slovníku trochu posunutý význam. A tak když mě v sobotu ráno vzbudila Tlhakiso tím, že bez zaklepání vtrhla do mého pokoje, s mopem a kýblem vody v ruce, a začala vytírat podlahu, rozmrzele (ale bez námitek...) jsem se vyhrabala z postele a za jejího bedlivého dohledu dokončila úklid sama.
Na chabý odpor jsem se poprvé zmohla ten samý den večer, kdy jsem už ležela v posteli a téměř usínala. Rozletěly se dveře, rozsvítilo světlo a Tlhakiso si ustlala vedle mě na posteli se zřejmým záměrem strávit tak noc. Pochopila jsem, že v Lesothu je tento kolektivní způsob nocování běžný. Chápu to a zcela respektuji, ovšem já pocházím z kultury, kde dvě osoby sdílejí jednu postel za docela odlišných okolností. Aspoň částečného úspěchu se mi podařilo dosáhnout tím, že jsem Tlhakiso přiměla přestěhovat se k opačné zdi do postele, která mi v pokoji zůstala po Barči. Dlouho v ní ale sama nezůstala, protože Puleng se ve svém pokoji začala brzy cítit opuštěná.
Jakkoliv mě tyto situace doháněly v danou chvíli k šílenství, dnes už se při vzpomínkách na ně musím usmívat: pochopila jsem, že byly projevem náklonnosti, přátelství a lásky, třebaže jiným, než jaký jsem dosud poznala.

nahoře zleva: Malala, Juliane, Asia, Kasia, Tlhakiso, Christoph
dole zleva: Laura, já, Puleng, Janin