Chcete být milionářem?

14. dubna 2012 v 18:35 | Kristýna Botková

Na světě existuje řada zemí, kde si i relativně nemajetný člověk může užít ten jedinečný pocit "být milionářem". Zambie, jedna z pěti nejchudších zemí světa, je jednou z nich. Národní měnou je zde zambijská Kwacha, přičemž přibližný kurz činí 6000 ZK za jedno Euro. "Mám posledních sto tisíc, můžeš mi prosím půjčit?" je věta, kterou když vyslovíte poprvé, zaručeně přeruší aspoň na pár vteřin tok vašich myšlenek. Nebude to ale trvat dlouho a brzy si zvyknete nechávat na spropitném pět tisíc, ignorovat bankovky v hodnotě menší než pět set a především se naučíte nepodléhat dojmu, že jste pohádkově bohatí jen proto, že se vám měsíční kapesné nevejde do peněženky. Mince v Zambii nejsou, hodnoty bankovek se pohybují v rozmezí od 50 do 50 000 ZK. Stejně jako naše hliníkové desetníky a dvacetníky (ještě relativně nedávno v oběhu) jsou i zambijské "padesátky" bezcenným, otravným, nežádoucím a život komplikujícím kusem papíru. Vzpomínáte si, že byste někdy platili desetníky? Pravděpodobně vám zůstaly i dlouho po svém zrušení ležet někde v zavařovačce, tak jako mně se ve skříni hromadí červené nepoužitelné Kwacha padesátky. Mariáš si s nimi asi nikdy nezahraju, ale třeba si s nimi po návratu domů vytapetuji ložnici.

Jsem tady v Zambii už sedm měsíců, ale stále ještě se mi nepodařilo přijít na to, jak naši učitelé (jejichž plat je desetinásobně menší než ten můj český), dokážou přežívat v Lusace, kde ceny za zboží a služby jsou srovnatelné s těmi evropskými (rozuměj západoevropskými). Každodenní realitou mnoha z nich je ráno dvouhodinový pochod do práce a odpoledne z práce. Utratit denně šest tisíc za autobus si prostě nemůžou dovolit. Předpokládám, že taky nenakupují v supermarketu u nejbližší benzínky, jak máme ve zvyku my, dobrovolníci. Na čem však dál šetří, aby dokázali ze sta eur měsíčně živit rodinu, si opravdu představit nedokážu.
Běloch v Lusace představuje chodící peněženku. V autobuse vám automaticky nevrátí drobné (mějte buď nachystanou přesnou částku, nebo buďte připraveni se svých peněz dožadovat - třeba jen z principu), na trhu vám prodavači zaručeně nasadí vyšší cenu, než jakou by požadovali po místních a za taxík taky zaplatíte víc. Ničemu nepomůže, když se nad tím budete rozčilovat. Jsou to věci, se kterými tu jako muzungu musíte počítat.

Můj student minulého trimestru (říkejme mu třeba Musonda) mi před dvěma týdny poslal následující zprávu: "Cher Kristina, am vry glad to hav a friendly person like u, I´m in Love with you. May we talk privately and confidentially when we meet? Think over it & understand it, I feel respect to u. I honor u as somebody who cn help me in life. I miss u". Po tomto vyznání jsem nečekala nic menšího než další nabídku sňatku, a tak se mi spíš ulevilo, když jsem zjistila, že jsem zas jednou špatně vyhodnotila obsah slova "love", se kterým se tu zachází mnohem velkoryseji než u nás. "I´m in love with you" zde nutně nemusí znamenat vyznání lásky a když jsem se předevčírem s Musondou setkala, pochopila jsem velice záhy, že náš rozhovor se bude ubírat docela jiným směrem. I tak mi trvalo asi dvacet minut, než se mi Musondu podařilo zbavit zábran a přimět dotknout se jádra věci. Pak mě konečně, po evidentně dlouho a pečlivě připravovaném úvodním proslovu, požádal o sponsorship.
Musonda patřil k mým nejlepším studentům, jako jednomu ze dvou z patnácti studentů se mu podařilo úspěšně složit závěrečnou zkoušku z francouzštiny. Rodiče v jeho životě žádnou významnou roli nesehráli, vychovala ho babička a stejně jako spousta mladých lidí z jeho sociální vrstvy i jemu trvalo řadu let, než vychodil základní školu. Ne proto, že by na to nebyl dostatečně inteligentní, jako spíš proto, že peníze i sílu bylo potřeba investovat do základnějších životních potřeb, než do vzdělání. I při tom všem si snažil sám na studia vydělávat a šetřit. Učil matematiku na základní škole, ale brzy zjistil že ze 100 000 ZK měsíčně žít nedokáže. Pak se pokusil podnikat. Lovil a prodával ryby, pěstoval rajčata a kukuřici na zrno. Peníze, které si vydělal, pak však hloupě investoval do ilegálního obchodu se slonovinou. Dopadlo to špatně a Musonda o všechno přišel. Vysněná engineering college (kterou by podle mě s přehledem vystudoval) by ho však přišla na 1200 dolarů ročně. Podobný příběh by vám mohla povyprávět spousta dalších mladých lidí žijících v Lusace a Musondova žádost o finanční podporu nebyla první - a pravděpodobně ani poslední - kterou jsem si tu vyslechla. Peníze vás prý šťastnými neučiní. Ale bez nich to taky není tak úplně ono...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cyril Cyril | 17. dubna 2012 v 17:53 | Reagovat

Ahoj Kristýno,

díky za další pěkný článek.
Naše Indie nepatří mezi nejchudší země jako Zambie (aspoň podle HDP), přesto indičtí učitelé vydělávají ještě méně (zhruba 1000 Kč měsíčně). Ovšem v Indii se z toho žít dá.

Líbí se mi příběh toho kluka, že se aktivně snažil si na studium vydělat. U našich mladých lidí takovouto aktivitu bohužel nevidím. Většina z nich bude sedět doma. Když se jich zeptáš, proč nestudují, odpoví, že nejsou peníze, ale že by se snažili si je vydělat, to není moc časté. Bohužel...

PS: přivezeš mi jednu padesátku? vyměním ji za deset rupií :-)

2 Kristýna Botková Kristýna Botková | 17. dubna 2012 v 19:32 | Reagovat

Ahoj Cyrile.
i já tvůj blog čtu pravidelně a moc ráda - každou neděli sleduju, jestli už nepřibyl nový článek. Jsem ráda, že si můžu udělat tak přesný obrázek o místě, kde pracuješ. Až se oba vrátíme a setkáme na Caglieru, budeme oba vědět, o čem ten druhý mluví - a to je skvělé! Padesátek ti dovezu kolik si jen budeš přát, rupie beru! dnes se mi sice podařilo při placení v obchodě zbavit asi dvaceti exemplářů z mé sbírky, ale nepochybuju, že je brzy doplním :-)

3 petra petra | E-mail | 29. července 2013 v 7:38 | Reagovat

prosim vas kolik je one thousand kwacha 1000 rok 2006 ?? mam ho doma a jakou ma cenu na nase koruny? dekuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama