Rodiče a spolubydlící si člověk nevybírá II.

1. dubna 2012 v 19:14 | Kristýna Botková

Pravidelní čtenáři mého blogu si snad vzpomenou na článek pojednávající o mých spolubydlících, který jsem uveřejnila asi před dvěma měsíci. Ve středu jsem se rozloučila s Tlhakiso, Puleng, Laurou a Malalou - naše zhruba dvouměsíční soužití bylo tak inspirující, že jsem se rozhodla napsat pokračování.
Že se africká mentalita od té evropské výrazně liší, zjistíte velice brzy. Déle vám už bude trvat, než ji pochopíte. A přijmout ji za svou, to už se podle mě podaří jen málokomu, kdo se nenarodil na tomhle kontinentě. Naivně jsem se domnívala, že soužití se čtyřmi Afričankami mě posune na druhou zmíněnou úroveň. Ve skutečnosti jen odhalilo, jak daleko k ní ještě mám. V nepřetržitém dvouměsíčním kolotoči protichůdných pocitů něhy, vzteku a především totálního zmatku, jsem s holkama zažila chvíle, kdy bych je samým dojetím nejraději umačkala v objetí a vzápětí na to polila benzínem a s řevem prohodila hořící obručí.
Jednání s Laurou, která mi víc než z jiného kontinentu připadla někdy spíš jak z jiné planety, občas vyžadovalo nadlidskou trpělivost. Stále se nedokážu ubránit myšlence, že se v nějaké rozverné chvilce Bůh rozhodnul zhmotnit už tolikrát zmíněný africký přístup k životu a času a stvořil Lauru. Stejně jako je Laura pomalá v pohybu, je pomalá i v řeči a myšlení a než se jí podaří zformulovat konec myšlenky, marně budete lovit v paměti, co vlastně bylo na jejím začátku.
Mé vzpomínky na Malalu se pomalu ale jistě redukují v obraz dvou řad zubů, odhalených v upřímném, kilometrovém a nemizícím úsměvu, zářícím na pozadí temně čokoládového obličeje. Úsměvu, který se člověku nesmazatelně vryje do paměti.
Puleng, drobné křehké stvoření s dětskou duší v dětské tělesné schránce, musí v každém nutně probouzet něžné ochranitelské pudy. Když se kolem sebe rozhlédnu, ještě stále vidím její čtyřicetikilové tělíčko skloněné nad kýblem vody, drhnoucí podlahu, ždímající záclony, věšící prádlo a umývající nádobí. Puleng byla dříč.
Kapitolu samu pro sebe ovšem tvoří fenomén, zjevení a živel jménem Tlhakiso. Sama o sobě s oblibou prohlašovala, že je "crazy", což ovšem ani z poloviny nevystihuje její pravou povahu. Ani za dva měsíce se mi zcela nepodařilo zachytit nit jejich myšlenkových pochodů a nejednou mě zanechala neschopnou slova, tonoucí ve zmatku a nedůvěře ve vlastní smysly. Asi proto, že jsem tak zoufale nepraktická, neumím vařit a nepochybně ani žehlit, prát a zametat, došla Tlhakiso k závěru, že je potřeba nade mnou držet ochrannou ruku. Když asi po měsíci našeho soužití se zděšením zjistila, že mé večeře (pokud se vůbec konají) obvykle představuje miska čínských nudlí, rozhodla se převzít iniciativu. Od té doby mě neustále pronásledovala s talířem ovesné kaše, vařenou kukuřicí nebo kusem chleba a jsem přesvědčená, že kdybych pod jejím přísným dozorem vše nezkonzumovala, narvala by mi to do krku násilím. Dodnes si marně lámu hlavu, kde se v Tlhakiso brala ta námitky nepřipouštějící autorita. Nikdy o nic nežádala, vše jednoduše oznamovala. A tak aniž bych tušila, jak k tomu vlastně došlo, přistihla jsem se, jak beze slova odporu peru záclony, stěhuju nábytek v sewing room Auxilia, tlačím do sebe puding dvacet minut před obědem nebo stojím na pódiu naší společenské haly a před celým osazenstvem City of Hope zpívám píseň o Donu Boskovi v sesotho, lesothském jazyku, kterému vůbec nerozumím.
Na svou obranu musím říct, že tento paralyzující účinek Tlhakiso neměla jenom na mě. Když se během své návštěvy v City of Hope pustila Míša v našem sitting room do zašívání proklatě vysokého rozparku na svých šatech (sestry tady podobné módní výstřelky nevidí moc rády), najednou se odněkud vynořila Tlhakiso, Míšin výkon kriticky zhodnotila, vytrhla jí šaty z ruky a navzdory všem protestům ho vypárala a rozparek znovu zašila sama.
Poměrně brzy jsem taky pochopila, že pojem "soukromí" má v africkém (nebo jen lesothském?) slovníku trochu posunutý význam. A tak když mě v sobotu ráno vzbudila Tlhakiso tím, že bez zaklepání vtrhla do mého pokoje, s mopem a kýblem vody v ruce, a začala vytírat podlahu, rozmrzele (ale bez námitek...) jsem se vyhrabala z postele a za jejího bedlivého dohledu dokončila úklid sama.
Na chabý odpor jsem se poprvé zmohla ten samý den večer, kdy jsem už ležela v posteli a téměř usínala. Rozletěly se dveře, rozsvítilo světlo a Tlhakiso si ustlala vedle mě na posteli se zřejmým záměrem strávit tak noc. Pochopila jsem, že v Lesothu je tento kolektivní způsob nocování běžný. Chápu to a zcela respektuji, ovšem já pocházím z kultury, kde dvě osoby sdílejí jednu postel za docela odlišných okolností. Aspoň částečného úspěchu se mi podařilo dosáhnout tím, že jsem Tlhakiso přiměla přestěhovat se k opačné zdi do postele, která mi v pokoji zůstala po Barči. Dlouho v ní ale sama nezůstala, protože Puleng se ve svém pokoji začala brzy cítit opuštěná.
Jakkoliv mě tyto situace doháněly v danou chvíli k šílenství, dnes už se při vzpomínkách na ně musím usmívat: pochopila jsem, že byly projevem náklonnosti, přátelství a lásky, třebaže jiným, než jaký jsem dosud poznala.

nahoře zleva: Malala, Juliane, Asia, Kasia, Tlhakiso, Christoph
dole zleva: Laura, já, Puleng, Janin

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama