Welcome to Kulima tower

25. dubna 2012 v 12:53 | Kristýna Botková

Kdybych měla Cairo road, největší lusacký bulvár táhnoucí se městem ze severu na jih v délce čtyř kilometrů, označit za tepnu Lusaky, pak autobusové nádraží u Kulima tower bych nazvala jejím srdcem. Sem se vlévá život z nejbližších měst a předměstí na jedné straně a rozlévá do měst a předměstí na straně druhé. Když jsem v září poprvé vystoupila z minibusu do nepřehledného chaosu Kulima tower, měla jsem sto chutí utéct se někam schovat. Po více než půl roce pravidelného dojíždění do města je mi tohle špinavé, přelidněné a hlučné místo už důvěrně známé a k mému vlastnímu ohromení se stalo jedním z mých nejoblíbenějších v Lusace.

Prodírám se mezi popojíždějícími a troubícími modrými autobusy, kolemjdoucí (či sedící) lidé mě zdraví a mávají na mě, conductors na celé kolo vyřvávají destinace svých autobusů: "Chilenge! Chilenge! Chilenge!", "Kafue! Kafue! Kafue!", "Chawama! Chawama! Chawama!". Některé z těch chlapíků znám už docela dobře. Vědí, že mám namířeno do City of Hope a když se jim podaří mě ulovit a nacpat na (zdánlivě) plně obsazenou sedačku, nikdy nezapomenou nařídit mému sousedovi, aby na mě dával pozor - jako bych byla nějaké jejich soukromé křehké zboží. Mezi nástupními ostrůvky každé ráno náhodně vyrůstají stánky trhovců, ječí z nich ohlušující zambijská hudba a každý se může přetrhnout, aby mi prodal lízátko, kredit do mobilu nebo růženec. V těch chvílích cítím, jak vše kolem mě zběsile pulsuje životem. A vím, že takhle se v Evropě nikdy cítit nebudu.

Autobusové nádraží u Kulima tower ovšem není místo, kde běžně potkáte muzungu (popravdě za celou dobu svého pobytu zde jsem na bělocha v autobuse nenarazila ani jednou) a už vůbec ne místo, kde bych se s kdovíjakou rozkoší pohybovala po setmění. Bohužel ani tomu se občas nevyhnu. Včera jsem držela odpolední směnu v nemocnici, kde byla den předtím hospitalizována s malárií naše německá dobrovolnice Juliane. Když mě po pěti hodinách sezení u jejího lůžka přijela vystřídat Janin, bylo půl osmé večer a na putování večerní Lusakou jsem se zrovna dvakrát netěšila. Osamělá běloška si na místě, jako je autobusové nádraží africké metropole po setmění, může na krk rovnou pověsit ceduli s nápisem "Feel free to attack me". Kromě lidí, kteří by se takovou výzvou nechali ochotně zlákat, se však naštěstí najdou i takoví, kteří se za bezpečnost dotyčné pitomé muzungu budou cítit osobně zodpovědní. Po cestě z nemocnice mi můj conductor Eddie oznámil, že z Kulima tower (kde jsem potřebovala přesednout) už v tuto hodinu autobus do City od Hope neseženu. Ale že nějaký spoj snad pojede z nedalekého trhu. Když Eddie pochopil, že nemám nejmenší tušení, jak se na zmíněný trh dostat, zastavil svůj minibus uprostřed křižovatky, popadl mě za ruku a výměnou za mé telefonní číslo mě na trh osobně dovedl. Po Eddieho odchodu jsem na kraji tržiště zůstala bezradně stát asi půl minuty, než se mě ujala gospelová zpěvačka Bibian, podivná drobná dáma ve vytahaných teplácích, prošívané bundě a rudé, vysoko posazené paruce, zdvojnásobující objem její hlavy. Bibian se mnou obešla všechny autobusy na tržišti, nekompromisně ignorovala všechny conductors požadující za odvoz do City of Hope víc než 5000 Kwacha, až se jí nakonec podařilo usadit mě v tom správném minibuse. Na rozloučenou mě obdarovala svým vlastním CD - výměnou za mé telefonní číslo.

V autobuse si vedle mě přisedl Cedrik, bankovní úředník a zřejmě první Zambijec, který nejenom věděl, kde se nachází Česká republika, ale dokonce znal i její hlavní město. Protože jsem před návratem domů potřebovala nutně pořídit drobný nákup, nechala jsem se vysadit asi kilometr před City of Hope u supermarketu, kde běžně nakupuji. Rozloučila jsem se se svým společníkem s tím, že zbytek cesty už dojdu pěšky. Když jsem platila u pokladny, uviděla jsem stát Cedrika ve dveřích. Po krátkém uvažování došel k závěru, že kilometrová cesta kolem silnice je pro mě příliš nebezpečná, a ke všeobecnému veselí ostatních spolucestujících mě odvedl zpět do autobusu, který na mě po dobu mého nakupování čekal před supermarketem. Telefonní číslo jsem tentokrát dávat nemusela: Cedrik se spokojil s mým kontaktem na Facebooku.




Foťák ve městě vytahuju jen nerada, následující obrázek je stažený z internetu. (Doufám, že za pár dní neobdržím obsílku s předvoláním k soudu za porušení autorských práv):
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama