Květen 2012

Je libo housenku?

29. května 2012 v 17:20 | Kristýna Botková

Dnešním článkem se doufám zavděčím všem fanouškům gastronomie - rozhodla jsem se ho totiž věnovat dosud až skandálně pomíjenému tématu - zambijské kuchyni. Už od raného dětství pro mě byla charakteristická jedna praktická vlastnost, která mi vydržela až do dnešních dnů: schopnost zkonzumovat téměř cokoliv. Ve školce jsem po svých vrstevnících dojížděla červenou řepu a dušenou mrkev, které žádné normální dítě nepozřelo bez odporu. Ve Francii jsem si pochutnala na šnecích, bílých, rosolovitých, roztřesených dršťkách i všemožných mořských potvorách (pokud byly tepelně upraveny). Játra, ledviny, srdce a žaludek pro mě nepředstavují jen pojmy z učebnice anatomie, ale ráda je najdu i na talíři. A jsem přesvědčená, že bez závažné psychické újmy bych pozřela i psa nebo kočku (no možná s naší Viktorkou bych měla trochu morální problém...)
Proto jsem se nijak přehnaně neobávala, jak se vyrovnám s místní stravou. Nemohu pochopitelně mluvit o "africké kuchyni" obecně - mé zkušenosti se vztahují pouze k té zambijské. V jednom případě ale směle udělám výjimku: s kukuřičnou kaší řidší či tužší konzistence se totiž setkáte snad všude v Africe, akorát zde se jí říká nshima, v Kongu bukari, v Lesothu pap-pap nebo v Zimbabwe sadza. Netěšte se ale na žádný převratný gastronomický zážitek. Nshima má tu výhodu, že je jednoduchá na přípravu, zasytí a je levná. Ale v podstatě jde o bílé kukuřičné těsto bez chuti.
S velkým entuziasmem se u nás dobrovolníků nesetkaly ani kapenta, zhruba čtyřcentimetrové rybičky, které se konzumují po hrstech a celé. Ani okra, zelenina, která se tepelnou úpravou stává nepříjemně až nechutně slizká a mazlavá. A na caterpillars, smažené housenky, jsem bez nadsázky a oficiálně alergická (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1202/den-d) - to si moje obvodní lékařka může klidně poznamenat do mého spisu. Ještě dnes, když vstoupím do jídelny a do nosu mě praští nezaměnitelný puch smažených červů, žaludek se mi obrací naruby.

Až na drobné výjimky se však má zambijská gastronomická dobrodružství odehrávají bez komplikací a většinou jde o zkušeností příjemné.
Jak jsem doma nikdy zvlášť neholdovala burákům, tak jsem se tady na těchto oříšcích, čerstvých, nasládlých a právě vykopaných ze země, stala téměř závislá. V kombinaci s dobrým filmem, na gauči a ve společnosti Janin a Juliane, se jejich nekontrolovatelná konzumace stává vyloženě zdraví nebezpečná!
Zrovna tak jsem si oblíbila manga, která mají snad jen dvě nevýhody - za prvé jde o sezónní ovoce, takže v suchém a chladném období máte utrum. Za druhé po jejich konzumaci vám mezi zuby uvíznou dlouhá pevná vlákna dužniny, které bez zubní nitě (tu naštěstí máte stále po ruce, že...) ven prostě nedostanete. Je to otravné a moc esteticky to taky nevypadá.
Když se v deset dopoledne rozezní před jídelnou zvon, znamená to, že se servíruje tobwa. Jde opět o jakousi kukuřičnou kaši. Na rozdíl od nshima, která připomíná spíš rozbředlý knedlík, tobwa je hustý, sladký, horký kukuřičný nápoj. Půlka hrnku vás spolehlivě zasytí na celé dopoledne (když mě nedávno v kuchyni přistihla Mary, jak po sobě umývám hrnek, v nefalšovaném úžasu vykřikla: "Kristyna, you know how to clean a cup?" Tak nevím, jestli jsem se měla spíš urazit, nebo se nad sebou vážně zamyslet...)

Z několikametrové trasy od dobrovolnického domku ke sprchám, která pro mě až do nedávna představovala pouze přemístění z bodu A do bodu B, dokážou naše holky vykouzlit gastronomickou vycházku o několika chodech. Z tlustého klasu čehosi, co vám připomene rákos, sedřou několik vrstev tuhé slupky a pochutnají si na sladké dužnině. O pár metrů dál si z větve nad cestou utrhnou bobuli, které říkají african bubble gum. Vzápětí z hlíny vykopnou sladký brambor a rovnou se do něj zahryznou. Pochoutky se zkrátka skrývají na každém kroku.
V Africe se tradičně jí rukama, příbor se nepoužívá. Mí spoludobrovolníci si na tento způsob konzumace zvykli a čas od času ho praktikují. Že prý když si do pusy nestrkáte kus kovu, chutná všechno tak nějak líp. Já nevím... držím se stále evropské tradice, nože a vidličky. Ne, že bych na nich tak zásadně lpěla. Moje ruce jsou ale permanentně špinavé od olejových barev a tak si do pusy raději strkám kov, než vlastní prsty.
Je toho určitě hodně, co jsem ze zambijské kuchyně nestihla zmínit či ochutnat. Nepochybně by se našla spousta dalších lahůdek stojících za zmínku, ale musím se přiznat, že třeba do hmyzu, který také figuruje na zambijském jídelníčku, se mi zas až tak moc nechce. Především po zkušenosti s housenkami. Ale kdo ví, možná se přemůžu a příště si dám k obědu třeba kobylku.



Schválně, jak dlouho myslíte, že by mi trvalo spořádat tu hromadu buráků na zemi?

Večeře v Kashitu: Barča servíruje nshimu:

Tři týdny v Mazabuce

20. května 2012 v 16:39 | Kristýna Botková
Můj pobyt v City of Joy se ze dvou týdnů protáhnul na tři, a tak vás i dnes zdravím z Mazabuky. Představy Sr. Marie o výzdobě místního projektu se ukázaly být velmi ambiciózní a za dva týdny zde strávené se mi nepodařily naplnit ani z poloviny. A tak si mě u našich lusackých sester vybojovala (a že to nebyl boj jednoduchý...) na další týden.
Sama za sebe můžu říct, že jsem se do Mazabuky v pondělí vracela velice ochotně. Zalíbilo se mi tu. City of Joy je v podstatě City of Hope v menším měřítku, holek tu bydlí kolem pětadvaceti a sestry jsou tu pouze tři. A přestože zde moje pracovní doba začíná kolem osmé ráno a končívá mezi pátou a šestou odpoledne (s jeden a půl hodinovou přestávkou na oběd), připadám si tu stále jako na příjemné relaxační dovolené. Moje pracovní chitenge (kus látky, které zde ženy nosí uvázaný kolem pasu, sloužící v podstatě za zástěru) je barvami ztvrdlá tak, že se v ní téměř nedá chodit, spotřebovala jsem už dvě sady štětců (ano, i štětec se dá "spotřebovat", pokud malujete na zeď drsnou jak nejhrubší šmirgl), terpentýnem smrdím i po půlhodinové sprše a barvy zažrané pod nehty se nezbavím už asi nikdy. A cítím se maximálně spokojená.
V Mazabuce jsem se po měsíci shledala také se svými bývalými spolubydlícími Puleng a Tlhakiso (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1204/rodice-a-spolubydlici-si-clovek-nevybira-ii), které ve své cestě za kariérou řádových sester postoupily na druhou úroveň a absolvují ji právě v City of Joy. Vzhledem k tomu, že snídaně, obědy a večeře míváme společně, má Tlhakiso dokonalý přehled o každém soustu, které pozřu. Přestala mě tedy pronásledovat s odpoledními svačinami a začala se místo toho soustředit na to, abych nechodila bosá, mazala se opalovacím krémem a nepila víc než čtyři kávy za dopoledne.
Pokud mám tento článek věnovat Mazabuce a City of Joy, pak nemůžu vynechat fascinující osobnost sestry Marie. Sestře Marii, Italce, potáhne na sedmdesátku a tady v Zambii žije už přes dvacet let. Od našich lusackých sester jsem dostala kontakt právě na ni a když jsem před třemi týdny nasedala v Lusace do taxíku směr Mazabuka, poslala jsem jí dlouhou a důkladně promyšlenou zprávu vysvětlující kdo jsem, proč píšu, kdy přijedu, kam přijedu a na závěr pochopitelně vyjádřila upřímné nadšení nad nadcházejícím pobytem v City of Joy. Sr. Maria odpověděla "OK". Po prvních asi deseti vteřinách od našeho osobního setkání jsem ale pochopila, že jak je skoupá na psané slovo, tak je štědrá na to mluvené. Přidejte k tomu silný italský přízvuk, frekvenci sto padesáti slov za minutu, gestikulaci fackující vše v okruhu dvou metrů a hlas, který prorve bubínky i netopýrovi a budete mít docela přesnou představu o osobnosti této italské sestry.
Hned první den u oběda mě Sr. Maria podrobila křížovému výslechu. (Jenom jedna sestra?...tak dva bratři, nevlastní.... takže rodiče rozvedení? hmm hmm..., manžel...snoubenec...přítel... žádný? hmm hmm...no možná ve tvém věku už to není tak snadné...Do kostela nechodíš?! ani tvoji rodiče?!! Ani tvoji prarodiče?!!! hmm...hmm...)
Sr. Maria se nám stará u jídla o zábavu. Včera nás při večeři bavila historkami z márnice, kterou musela projít třikrát tam a zpátky, než se jí podařilo identifikovat tělo bývalého řidiče City of Hope. Pro odlehčení tématu přidala historku z opačného konce člověčí životní dráhy a za pomoci pomerančové slupky a příborového nože názorně předvedla, jak probíhal první porod císařským řezem, u kterého asistovala. Následujících pět minut nás bavila imitací bizarního způsobu modlení jednoho z pozůstalých na pohřbu, kterého se den před tím zúčastnila. Na úplný závěr večeře zjistila, jak nesmírně zábavné je skočit Sr. Agnes do řeči ve chvíli, kdy se zrovna chystá k závěrečné modlitbě. A když si uvědomila, že tento vtip nebude vtipný víc než dvakrát, pokusila se k této taškařici zlanařit i mě (now it´s your turn! say something! say something!)
Slyšeli jste někdy výraz "veselá kopa"? Já na jeho ztělesnění narazila v Zambii, Mazabuce, City of Joy. Obávám se, že odteď mi budou všechny naše společné dobrovolnické obědy připadat poněkud suchopárné.

Welcome to City of Joy


Sr. Maria se chystá blahopřát k narozeninám jedné z holek ze City of Joy

V neděli se nemaluje

6. května 2012 v 8:03 | Kristyna Botkova

Jak už jsem několikrát zmínila, pracovní náplň mé dobrovolné služby spočívá převážně v učení - ať už jde o učení francouzštiny v Auxiliu nebo o hodiny čtení či matematiky s holkama z City of Hope. Kromě těchto povinností mě však čas od času sestry pověří i vymalováním některé prázdné zdi či insaky v City of Hope. V říjnu to byly dobrovolnické domky, v prosinci jsem pokračovala insakou a v poslední době se z této původně vedlejší aktivity stává nenápadně, ale zcela jednoznačně moje hlavní pracovní náplň. V průběhu dubna, kdy jsem zdolávala svou zatím největší "challenge" - zeď jednoho z domů obývaného našimi holkami - jsem štětec prakticky nedala z ruky. A vypadá to, že ještě minimálně další měsíc nedám. V současnosti se totiž nenacházím v Lusace, nýbrž v Mazabuce, malém městě asi 130 kilometrů jižně od Lusaky. Místní sestry Salesiánky si mě od těch našich na dva týdny vypůjčily, abych jim jejich projekt trochu vyzdobila. A tak jsem vyměnila čítanku za štětec, Lusaku za Mazabuku a City of Hope za City of Joy (taky se vám zdá, že zambijské sestry Salesiánky fantazií zrovna neoplývají...?), v pondělí ráno sedla do taxíku (pozor, v Zambii vás na stotřicetikilometrovou cestu vyjde levněji taxík než autobus! jedno ale mají oba způsoby dopravy společné: taxík ani autobus nejede, dokud není plný) a na dosud nejdelší dobu v historii celého svého zambijského pobytu opustila City of Hope.

Musím se přiznat, že mě tento nečekaný vývoj mé dobrovolné služby poměrně těší. Je příjemné vědět, že i po mém odjezdu zde po mně zůstane nějaká viditelná stopa. Na druhou stranu i během malování - stejně jako při všech ostatních pracovních povinnostech - zažívám občas nervy zocelující okamžiky. Na začátku jsem si naivně představovala, jaká to bude paráda zapojit do malování naše holky: bude je to bavit, dostanou příležitost podílet se na výzdobě vlastního domova a vůbec, užijeme si spolu spoustu srandy! Holky to bavilo. Mě to bavit přestalo poté, co se mi začaly ztrácet štětče, co jsem všechno musela přemalovávat dvakrát a co si holky začaly olejovými barvami malovat nehty u nohou.
Po velice krátké době jsem je tak od aktivní účasti na zkrášlování City of Hope odstřihla a dovolila jsem jim už jen dívat se. Brzy si našly nový způsob, jak pokoušet mou trpělivost. Stojím na žebříku, se štětcem v ruce, od hlavy až k patě zasviněná od barev a během jediné hodiny kolem mě projde už desátá holka s tou samou nevyhnutelnou a naprosto stupidní otázkou: "Kristýna, are you painting?". Zpozorovala jsem, že smysl pro humor většiny Afričanů se nezakládá zrovna na ironii, a tak se ze všech sil snažím udržet a neodseknout: "No, I´m fishing", abych naše holky neuvedla v totální zmatek. Další otázky typu: "Kristýna, will you paint me?", "Kristýna, you know how to paint?", "Justina (ano, některé z nich si ani po tři čtvrtě roce nebyly schopny zapamatovat mé jméno...), will you finish today?" jsem se naučila více méně ignorovat.

Nutno podotknout, že sestry za holkama nezůstávají pozadu. Když jsem malovala svou zatím poslední zeď, poprosila mě Sr. Florence, jestli bych někam neumístila jeden z citátů Dona Boska (pro nezasvěcené: Don Bosco je zakladatel a patron Salesiánů). Jeho moudro jsem malovala do trávy pod tančící skupinku dětí celé dopoledne. Zřejmě aby se ujistila, že to opravdu bude vypadat tak blbě, jak si představovala, pozorovala Sr. Florence moje počínání až do samého konce a pak mě požádala, abych Boskův výrok přepsala znovu do koruny stromu.
V neděli ráno jsem využila okamžiku, kdy holky i sestry odešly na mši a v prázdném a tichém City of Hope jsem se pustila do malování. Tento báječný, ničím a nikým nerušený pocit jsem si ovšem užívala jen do chvíle, než se ze mše vrátila naše vrchní sestra Ryszarda a zakázala mi pokračovat. Zakázala, čtete dobře. V neděli se v City of Hope totiž nepracuje, křesťan nekřesťan.
Když se pak k tomu všemu přidají ještě mummies se svými postřehy typu "proč má ta sestra jen jedno oko" (byla bych jí pověděla něco o zobrazování z profilu, kdyby mě její otázka nezanechala zcela neschopnou slova) nebo "jak může ten pták sedět na slunečním paprsku", začnete už vážně přemýšlet, jestli by nebylo nejlepší s tím vším praštit.

Svou mazabuckou malířskou kariéru jsem odstartovala tím asi nejneafričtějším možným námětem: krajinou se zasněženými vrcholky hor, rozkvetlou loukou a bublajícím potůčkem (do kýče už chyběl jen koloušek a tyrolská roubenka). Na druhou stranu proč malovat Afriku na zeď, když ji můžete vidět z okna. Mazabucké sestry chtějí mít v obýváku Alpy. Mazabuckým sestrám nic neodmítnu. Mazabucké sestry mi totiž dovolily pracovat i v neděli.