Je libo housenku?

29. května 2012 v 17:20 | Kristýna Botková

Dnešním článkem se doufám zavděčím všem fanouškům gastronomie - rozhodla jsem se ho totiž věnovat dosud až skandálně pomíjenému tématu - zambijské kuchyni. Už od raného dětství pro mě byla charakteristická jedna praktická vlastnost, která mi vydržela až do dnešních dnů: schopnost zkonzumovat téměř cokoliv. Ve školce jsem po svých vrstevnících dojížděla červenou řepu a dušenou mrkev, které žádné normální dítě nepozřelo bez odporu. Ve Francii jsem si pochutnala na šnecích, bílých, rosolovitých, roztřesených dršťkách i všemožných mořských potvorách (pokud byly tepelně upraveny). Játra, ledviny, srdce a žaludek pro mě nepředstavují jen pojmy z učebnice anatomie, ale ráda je najdu i na talíři. A jsem přesvědčená, že bez závažné psychické újmy bych pozřela i psa nebo kočku (no možná s naší Viktorkou bych měla trochu morální problém...)
Proto jsem se nijak přehnaně neobávala, jak se vyrovnám s místní stravou. Nemohu pochopitelně mluvit o "africké kuchyni" obecně - mé zkušenosti se vztahují pouze k té zambijské. V jednom případě ale směle udělám výjimku: s kukuřičnou kaší řidší či tužší konzistence se totiž setkáte snad všude v Africe, akorát zde se jí říká nshima, v Kongu bukari, v Lesothu pap-pap nebo v Zimbabwe sadza. Netěšte se ale na žádný převratný gastronomický zážitek. Nshima má tu výhodu, že je jednoduchá na přípravu, zasytí a je levná. Ale v podstatě jde o bílé kukuřičné těsto bez chuti.
S velkým entuziasmem se u nás dobrovolníků nesetkaly ani kapenta, zhruba čtyřcentimetrové rybičky, které se konzumují po hrstech a celé. Ani okra, zelenina, která se tepelnou úpravou stává nepříjemně až nechutně slizká a mazlavá. A na caterpillars, smažené housenky, jsem bez nadsázky a oficiálně alergická (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1202/den-d) - to si moje obvodní lékařka může klidně poznamenat do mého spisu. Ještě dnes, když vstoupím do jídelny a do nosu mě praští nezaměnitelný puch smažených červů, žaludek se mi obrací naruby.

Až na drobné výjimky se však má zambijská gastronomická dobrodružství odehrávají bez komplikací a většinou jde o zkušeností příjemné.
Jak jsem doma nikdy zvlášť neholdovala burákům, tak jsem se tady na těchto oříšcích, čerstvých, nasládlých a právě vykopaných ze země, stala téměř závislá. V kombinaci s dobrým filmem, na gauči a ve společnosti Janin a Juliane, se jejich nekontrolovatelná konzumace stává vyloženě zdraví nebezpečná!
Zrovna tak jsem si oblíbila manga, která mají snad jen dvě nevýhody - za prvé jde o sezónní ovoce, takže v suchém a chladném období máte utrum. Za druhé po jejich konzumaci vám mezi zuby uvíznou dlouhá pevná vlákna dužniny, které bez zubní nitě (tu naštěstí máte stále po ruce, že...) ven prostě nedostanete. Je to otravné a moc esteticky to taky nevypadá.
Když se v deset dopoledne rozezní před jídelnou zvon, znamená to, že se servíruje tobwa. Jde opět o jakousi kukuřičnou kaši. Na rozdíl od nshima, která připomíná spíš rozbředlý knedlík, tobwa je hustý, sladký, horký kukuřičný nápoj. Půlka hrnku vás spolehlivě zasytí na celé dopoledne (když mě nedávno v kuchyni přistihla Mary, jak po sobě umývám hrnek, v nefalšovaném úžasu vykřikla: "Kristyna, you know how to clean a cup?" Tak nevím, jestli jsem se měla spíš urazit, nebo se nad sebou vážně zamyslet...)

Z několikametrové trasy od dobrovolnického domku ke sprchám, která pro mě až do nedávna představovala pouze přemístění z bodu A do bodu B, dokážou naše holky vykouzlit gastronomickou vycházku o několika chodech. Z tlustého klasu čehosi, co vám připomene rákos, sedřou několik vrstev tuhé slupky a pochutnají si na sladké dužnině. O pár metrů dál si z větve nad cestou utrhnou bobuli, které říkají african bubble gum. Vzápětí z hlíny vykopnou sladký brambor a rovnou se do něj zahryznou. Pochoutky se zkrátka skrývají na každém kroku.
V Africe se tradičně jí rukama, příbor se nepoužívá. Mí spoludobrovolníci si na tento způsob konzumace zvykli a čas od času ho praktikují. Že prý když si do pusy nestrkáte kus kovu, chutná všechno tak nějak líp. Já nevím... držím se stále evropské tradice, nože a vidličky. Ne, že bych na nich tak zásadně lpěla. Moje ruce jsou ale permanentně špinavé od olejových barev a tak si do pusy raději strkám kov, než vlastní prsty.
Je toho určitě hodně, co jsem ze zambijské kuchyně nestihla zmínit či ochutnat. Nepochybně by se našla spousta dalších lahůdek stojících za zmínku, ale musím se přiznat, že třeba do hmyzu, který také figuruje na zambijském jídelníčku, se mi zas až tak moc nechce. Především po zkušenosti s housenkami. Ale kdo ví, možná se přemůžu a příště si dám k obědu třeba kobylku.



Schválně, jak dlouho myslíte, že by mi trvalo spořádat tu hromadu buráků na zemi?

Večeře v Kashitu: Barča servíruje nshimu:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jirka P. Jirka P. | 30. května 2012 v 21:51 | Reagovat

Hezky clanek i fotky. Mohl bych si u tebe objednat maly sacek housenek, (takove ty cerne s ostnama, ty jsou nejlepsi), ze by jsi mi dovezla, teda jestli tam neplanujes zustat ;)

2 Kristýna Botková Kristýna Botková | 31. května 2012 v 9:48 | Reagovat

Zůstat bohužel neplánuju. Pokusím se na tebe myslet, připíšu si to na nějaký seznam :-) (a jinak to bě to VÁŽNĚ chutná?)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama