V neděli se nemaluje

6. května 2012 v 8:03 | Kristyna Botkova

Jak už jsem několikrát zmínila, pracovní náplň mé dobrovolné služby spočívá převážně v učení - ať už jde o učení francouzštiny v Auxiliu nebo o hodiny čtení či matematiky s holkama z City of Hope. Kromě těchto povinností mě však čas od času sestry pověří i vymalováním některé prázdné zdi či insaky v City of Hope. V říjnu to byly dobrovolnické domky, v prosinci jsem pokračovala insakou a v poslední době se z této původně vedlejší aktivity stává nenápadně, ale zcela jednoznačně moje hlavní pracovní náplň. V průběhu dubna, kdy jsem zdolávala svou zatím největší "challenge" - zeď jednoho z domů obývaného našimi holkami - jsem štětec prakticky nedala z ruky. A vypadá to, že ještě minimálně další měsíc nedám. V současnosti se totiž nenacházím v Lusace, nýbrž v Mazabuce, malém městě asi 130 kilometrů jižně od Lusaky. Místní sestry Salesiánky si mě od těch našich na dva týdny vypůjčily, abych jim jejich projekt trochu vyzdobila. A tak jsem vyměnila čítanku za štětec, Lusaku za Mazabuku a City of Hope za City of Joy (taky se vám zdá, že zambijské sestry Salesiánky fantazií zrovna neoplývají...?), v pondělí ráno sedla do taxíku (pozor, v Zambii vás na stotřicetikilometrovou cestu vyjde levněji taxík než autobus! jedno ale mají oba způsoby dopravy společné: taxík ani autobus nejede, dokud není plný) a na dosud nejdelší dobu v historii celého svého zambijského pobytu opustila City of Hope.

Musím se přiznat, že mě tento nečekaný vývoj mé dobrovolné služby poměrně těší. Je příjemné vědět, že i po mém odjezdu zde po mně zůstane nějaká viditelná stopa. Na druhou stranu i během malování - stejně jako při všech ostatních pracovních povinnostech - zažívám občas nervy zocelující okamžiky. Na začátku jsem si naivně představovala, jaká to bude paráda zapojit do malování naše holky: bude je to bavit, dostanou příležitost podílet se na výzdobě vlastního domova a vůbec, užijeme si spolu spoustu srandy! Holky to bavilo. Mě to bavit přestalo poté, co se mi začaly ztrácet štětče, co jsem všechno musela přemalovávat dvakrát a co si holky začaly olejovými barvami malovat nehty u nohou.
Po velice krátké době jsem je tak od aktivní účasti na zkrášlování City of Hope odstřihla a dovolila jsem jim už jen dívat se. Brzy si našly nový způsob, jak pokoušet mou trpělivost. Stojím na žebříku, se štětcem v ruce, od hlavy až k patě zasviněná od barev a během jediné hodiny kolem mě projde už desátá holka s tou samou nevyhnutelnou a naprosto stupidní otázkou: "Kristýna, are you painting?". Zpozorovala jsem, že smysl pro humor většiny Afričanů se nezakládá zrovna na ironii, a tak se ze všech sil snažím udržet a neodseknout: "No, I´m fishing", abych naše holky neuvedla v totální zmatek. Další otázky typu: "Kristýna, will you paint me?", "Kristýna, you know how to paint?", "Justina (ano, některé z nich si ani po tři čtvrtě roce nebyly schopny zapamatovat mé jméno...), will you finish today?" jsem se naučila více méně ignorovat.

Nutno podotknout, že sestry za holkama nezůstávají pozadu. Když jsem malovala svou zatím poslední zeď, poprosila mě Sr. Florence, jestli bych někam neumístila jeden z citátů Dona Boska (pro nezasvěcené: Don Bosco je zakladatel a patron Salesiánů). Jeho moudro jsem malovala do trávy pod tančící skupinku dětí celé dopoledne. Zřejmě aby se ujistila, že to opravdu bude vypadat tak blbě, jak si představovala, pozorovala Sr. Florence moje počínání až do samého konce a pak mě požádala, abych Boskův výrok přepsala znovu do koruny stromu.
V neděli ráno jsem využila okamžiku, kdy holky i sestry odešly na mši a v prázdném a tichém City of Hope jsem se pustila do malování. Tento báječný, ničím a nikým nerušený pocit jsem si ovšem užívala jen do chvíle, než se ze mše vrátila naše vrchní sestra Ryszarda a zakázala mi pokračovat. Zakázala, čtete dobře. V neděli se v City of Hope totiž nepracuje, křesťan nekřesťan.
Když se pak k tomu všemu přidají ještě mummies se svými postřehy typu "proč má ta sestra jen jedno oko" (byla bych jí pověděla něco o zobrazování z profilu, kdyby mě její otázka nezanechala zcela neschopnou slova) nebo "jak může ten pták sedět na slunečním paprsku", začnete už vážně přemýšlet, jestli by nebylo nejlepší s tím vším praštit.

Svou mazabuckou malířskou kariéru jsem odstartovala tím asi nejneafričtějším možným námětem: krajinou se zasněženými vrcholky hor, rozkvetlou loukou a bublajícím potůčkem (do kýče už chyběl jen koloušek a tyrolská roubenka). Na druhou stranu proč malovat Afriku na zeď, když ji můžete vidět z okna. Mazabucké sestry chtějí mít v obýváku Alpy. Mazabuckým sestrám nic neodmítnu. Mazabucké sestry mi totiž dovolily pracovat i v neděli.












 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama