Červen 2012

Švábi, poruchy a komunitní život

27. června 2012 v 13:28 | Kristýna Botková

Než se pustím do dnešního článku, ráda bych předeslala a zdůraznila jednu věc: oproti podmínkám, v jakých žijí někteří z lusackých dobrovolníků, se kterými jsem se zde setkala, či jiní čeští dobrovolníci působící různě po světě, si my, dobrovolníci z City of Hope, nemáme opravdu nač stěžovat. Teplá voda (většinou), elektřina (většinou), přístup k internetu, volné víkendy, samostatný pokoj a pitná voda přímo z kohoutku je luxus, o kterém si mnoho jiných dobrovolníků může nechat tak akorát zdát.
I přesto mě však rok života v City of Hope donutil slevit z některých standardů, které doma v Česku považuji za samozřejmost.

Život v komunitě přirozeně posune význam slov "soukromí" a "nezávislost" do zcela jiné roviny. Sitting room a koupelnu sdílím se třemi spolubydlícími (od soboty jich bude šest). Moje zambijská spolubydlící Laura si tuto skutečnost vykládá způsobem: "Vše, co se nachází ve SPOLEČNÝCH prostorech, je (logicky) SPOLEČNÉ." Asi měsíc jsem se tvářila, že nevidím, jakým tempem mi ubývá zubní pasta, prášek na praní, toaletní papír, máslo, marmeláda a chleba, než jsem se oprostila od pocitu, že vznést námitky je projevem lakoty a sobeckosti a konečně jsem zasáhla.
Všichni samozřejmě dobře víme, že v Africe jsou země, kde pod hranicí chudoby žije šokující procento obyvatel (v Zambii je situace z nejkritičtějších). Ovšem až když sem přijedete, najednou vám dojde, co to vlastně znamená. Vlastnit něco, cokoliv, třeba i naprosto zbytečného a bezcenného, je pro mnoho lidí zcela vzácný a výjimečný pocit. Naše holky, které vše, co mají, dostávají od sester, jsou doslova posedlé shromažďováním majetku skládajícího se z vypsaných propisek, prasklých nafukovacích balónků a polámaných hřebenů. Nedávno jsme museli řešit situaci, kdy holky začaly vybírat mezi našimi dobrovolnickými odpadky prázdné tuby, flakony a lahve od šamponů, tužidel a deodorantů, aby si je naskládaly do své skříňky a užívaly si pocit, že vlastní obsáhlou kosmetickou výbavu.

V komunitě se dále budete muset smířit s jistým omezením osobní nezávislosti. O povolení vyrazit si večer s přáteli do města nebo na víkendový výlet jsem naposledy musela prosit možná v patnácti. Ne, že bych ho tu někdy nedostala. Ale jen samotný fakt, že o něj ve svých téměř třiceti musím žádat, mi občas přijde docela úsměvný. Jako malé dítě se tu chvílemi cítím i díky naší vrchní sestře Ryszardě. Od počátku existence CoH se zde vystřídala více než stovka dobrovolníků, která sestrám občas očividně splývá v jeden celek. Automaticky se tak od nás očekává, že budeme vědět a znát věci, o kterých jsme nikdy dřív neslyšeli a na které nás nikdo nikdy neupozornil. "To jste měli vědět", "Na to jste se měli zeptat" a "To jste mi měli připomenout" jsou tři magická zaříkadla, kterými Sr. Ryszarda uzavře každé (rozuměj NAŠE) pochybení.

City of Hope je krásné místo, důsledně udržované v čistotě. Nicméně ani zde se nevyhnu nevítaným spolubydlícím, které kdybych našla u sebe doma v Přerově, nepochybně bych zalarmovala celou armádu deratizátorů, nebo si rovnou hledala nové bydlení. Pavouci velcí jako moje dlaň, švábi (musím se přiznat, že poprvé jsem se s tímto nepopulárním hmyzem setkala až zde v Zambii. První asi měsíc jsem ho tak vnímala jako neškodného velkého brouka jménem cocroach, nijak zvlášť hodného mé pozornosti. Až když jsem si ve slovníku našla, že jde o švába, pojala jsem k němu náležitý odpor...), ještěrky, žáby a v poslední době bonus v podobě krys, se stali mými věrnými společníky, se kterými jsem se musela naučit žít a jejichž přítomnost už mě nijak nevzrušuje.

Když se doma něco rozbije nebo pokazí, zavoláte opraváře, šikovného kamaráda, nebo (pokud nejste úplné dřevo a technický antitalent), opravíte si to sami. Tady závadu nahlásíte sestrám, následující měsíc žádost o opravu několikrát urgujete a na závěr najdete způsob, jak se bez dotyčného spotřebiče či defektního kusu výbavy domácnosti obejít, popřípadě se naučíte pracovat i s jeho poškozením. A tak má Christoph doma sporák, který rozdává smrtící elektrické šoky (jeden jsem obdržela na Štědrý den, kdy jsem připravovala čokoládový pudink. Pudink skončil na stropě, já na zemi.), Janin a Juliane ledničku, jejíž dveře vám zůstanou v ruce pokaždé, když ji otevřete, Asia a Kasia se už měsíc chodí sprchovat ke mně, protože jim neteče teplá voda a já už nezamykám sitting room, protože pak nejde odemknout.

Každý den se tu potýkáme s většími či menšími výzvami, ale nikdo z nás sem nepřijel v očekávání, že život v zambijském sirotčinci bude stejný jako ten, který vedeme doma. Nové a nezvyklé situace ho dělají jen o to zajímavějším.

Tři sezóny a módní diktát

13. června 2012 v 15:19 | Kristýna Botková
Kdybyste se rozhodli vypravit se touhle dobou do Lusaky za žhavým africkým sluncem, čekalo by vás trpké zklamání. Zhruba začátkem dubna jsme pozvolna přešli do dry cold season (suchého chladného období) a když mi bylo řečeno, že v červenci bude ještě hůř, konečně se mi podařilo najít na svém návratu do ČR nějaké pozitivum: pojedu se z Afriky domů ohřát! Začalo to nenápadně před měsícem přidáváním vrstev při našich večerních posezeních pod insakou. O týden později jsem zjistila, že mi ráno od pusy stoupá pára. Další týden jsem bojkotovala svou pravidelnou večerní sprchu, protože jsem se neodvážila svléct a nahá čekat, než ze sprchy začne vytékat něco aspoň vzdáleně připomínajícího teplou vodu. A teď jsem se dostala do fáze, kdy spím v pyžamu, s tlustýma ponožkama na nohách, ve spacáku a přikrytá dalšími dvěma dekami. A stejně je mi zima. Rýmu mám už tři týdny a jestli se v červenci ještě ochladí, tak se zcela vážně obávám, že tu umrznu.

Zambijský rok se dělí na tři roční období. V září a listopadu je to období horké a suché, od prosince do března horké a deštivé, od dubna do srpna pak studené a suché. Většina území Zambie včetně Lusaky se nachází v nadmořské výšce přesahující 1000 metrů, proto tu až na výjimky (kterou je například jih země) nezažijete opravdu vražedná vedra příznačná pro jiné africké země. V horkém suchém období však například v Livingstone teploty nezřídka přesahují čtyřicet stupňů, což bych jako středoevropanka snášela poměrně těžce. V období dešťů zasáhnou zemi bouřky, které v Evropě zažijete jen zřídkakdy. Přiženou se náhle a nečekaně, s ohromující prudkostí lámou stromy, strhávají reklamní billboardy a způsobují časté výpadky proudu. Dětem znemožní dostat se do školy, jejich rodičům do práce. Cesty promění v řeky, pole v bažiny, oblohu protkají hustou změtí blesků. Nakonec se stejně náhle, jako se rozpoutaly, přeženou, objeví se žhavé slunce a do hodiny vše vysuší. To se může zopakovat i několikrát za den. Období dešťů není také nejvhodnější dobou pro turistické návštěvy: většina přírodních parků se během něj stává téměř nepřístupnými. S poslední bouřkou se pak postupně začíná ochlazovat a v době, kdy se v Česku začínám radovat z prvních hřejivých slunečních paprsků, tady vyrážím do obchodů pro svetry a ponožky.

Že jsem však z evropských mrazů přece jenom trochu otužilejší, než naše holky, jsem zpozorovala v době, kdy teploty poprvé klesly ke dvaceti stupňům. Naše svěřenkyně na to zareagovaly tím, že se zabalily do prošívaných bund, rukavic, šál a kulichů, zatímco já stále odolávala v tričku s krátkým rukávem. V poslední době se tu tak začaly objevovat pozoruhodné módní kreace. Holky mají zakázáno nosit kalhoty. V tomhle ohledu jsou naše sestry značně konzervativní. Pro holčičku sukýnka, pro chlapečka kalhoty. Naše Mummies by vám to vysvětlily s odzbrojující logikou: dívka, která nosí kalhoty, se nikdy nevdá. (Kdo ví, možná na tom něco je. Kromě tohoto nařízení zde existuje další, zakazující holkám pěstovat si dlouhé vlasy. Dovedu si představit, že kdyby se některé z našich holek s krátkým sestřihem na hlavě ještě k tomu oblékly do kalhot, těžko byste určovali, jakého jsou vlastně pohlaví). A tak se nám tu začaly objevovat modelky v letních sukýnkách, pletených čepicích, tlustých podkolenkách, žabkách a prošívaných bundách. Když do toho ještě zapracují školní uniformu, bývá výsledek skutečně originální.

Na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí, kde nahota rovná se přirozenost, se Zambie jeví značně prudérní. Sukni nad kolena tady v City of Hope mohou nosit jen ty nejmenší holky. Odhalená bedra jsou vnímána téměř jako vulgární, a tak když se vám náhodou vyhrne tričko, můžete si být jistí, že do pěti vteřin k vám někdo přiskočí, a začne ho urputně stahovat zpět na své místo. Určitému módnímu diktátu podléháme i my dobrovolníci. Když jsem si hned první týden po příjezdu oblékla v pětatřiceti stupních tílko odhalující polovinu zad, vzala si mě Sr. Ryszarda diskrétně stranou a opatrně mi vysvětlila, že podobné odvážné módní výstřelky zde budu muset ze svého šatníku vyřadit. Na šortky tady můžete rovnou zapomenout, řiďte se jednoduše pravidlem "knees-are-not-to-be-seen". Pokud to nebudete respektovat, upozorní vás Sr. Ryszarda na nepatřičnost výrokem typu : "Kristyna, your WHOLE body is coming out!"

Většinou těchto pravidel se však necítím být nijak omezená (už jste mě taky někdy viděli v šortkách či minisukni?). Naopak, hned když jsem se poprvé v Lusace prošla po tržišti, okamžitě jsem pochopila, že jsem se narodila ve špatné zemi. Pestrobarevný výběr dlouhých sukní, šátků, náramků, náhrdelníků a náušnic mě okamžitě okouzlil - postupně jsem se na místní způsob oblékání adaptovala do té míry, že si mě Zambijci i turisté běžně fotí s komentářem "You look so african!" a kolemjdoucí mě oslovují "Mama Africa" ("Mama" je v Africe běžné zdvořilé oslovení pro ženu). Po návratu si budu jen těžko zvykat na nudu evropského šatníku. Obávám se ale, že natáhnout na sebe některý z mých afrických outfitů třeba v Přerově, dřív nebo později by mě někdo zastavil a požádal mě, abych mu z karet vyvěštila budoucnost.



Byrokratickou džunglí za pracovním povolením

6. června 2012 v 13:52 | Kristýna Botková
O zambian time zde padla zmínka už tolikrát, že mi připadá zbytečné se znovu rozepisovat o jeho významu. Když tak někdy zpětně hodnotím čas zde strávený, nemůžu se ubránit pocitu, že jeho polovinu jsem strávila čekáním. A polovinu této poloviny čekáním na imigračním úřadě. V sobotu to bude tři čtvrtě roku, co jsem opustila Českou republiku. Po devíti měsících v Zambii stále čekám na svůj work permit (pracovní povolení).

Když se vrhnete do byrokratického bludiště zambijského imigračního chaosu (pardon, systému), obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Už moje předodjezdové přípravy provázely mírné zmatky ohledně víza: O jaký typ zažádat? Musím zažádat před odletem nebo to stačí až při příletu do země? Z různých zdrojů se mi dostávalo protichůdných informací. Poté, co jsem dva měsíce žila v představě, že vízum snadno pořídím na lusackém letišti, mi přišla z mé vysílající organizace zpráva, že pravděpodobně budu muset do Berlína na zambijskou ambasádu (v ČR Zambie ambasádu nemá) a zažádat si o vízum tam. Asi si dovedete představit, s jakým nadšením se u mě tato informace setkala týden před plánovaným odletem. V této fázi mi nezbylo než to risknout a přidržet se původního plánu. Po prostudování stránek zambijské ambasády jsem se vybavila stohem požadovaných dokumentů a formulářů, sedla do letadla a celou cestu se modlila, abych byla vpuštěna do země. Mé modlitby byly vyslyšeny a já v Lusace na letišti bez větších obtíží obdržela turistické vízum (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1109/prilet).
Na turistické vízum, za které zaplatíte 50 dolarů, v Zambii můžete pobývat tři měsíce. Po uplynutí prvního a druhého z nich si však musíte udělat výlet pro razítko do pasu (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1110/zambian-time). Po těchto třech měsících zažádaly sestry o můj work permit. Pozor! Tady přestává veškerá sranda! Čekání na work permit je totiž během na dlouhou trať. Tři loňští dobrovolníci o něj zažádali současně. První z nich ho obdržel po dvou měsících, druhý po půl roce, třetí tu prožil celý rok se statutem jakého si "čekatele", který se pracovního povolení nedočkal. Neptejte se mě proč. Podle jakých kritérií se work permit žadatelům uděluje, se můžeme jen dohadovat. Tím zásadním bude zřejmě nálada a aktuální duševní rozpoložení příslušného úředníka, se kterým jednáte. Když se Christoph vydal před šesti měsíci na svou pravidelnou měsíční návštěvu imigračního úřadu pro prodloužení platnosti víza, chtěl ho jeho úředník zatknout: žádat o pracovní povolení jako držitel turistického víza je protizákonné. Od toho okamžiku zvolil Christoph účinnou taktiku a o prodloužení povolení k pobytu chodil žádat zásadně v zambijském národním fotbalovém dresu. Následující měsíc mu ten samý úředník dal razítko do pasu bez výhrad a s úsměvem. A já si preventivně pořídila chitenge v národních barvách.

Zhruba před čtvrt rokem jsme pokročili do fáze, kdy jsme obdrželi svá identifikační čísla, kterými se při každé návštěvě imigračního úřadu prokazujeme. Průběh mají vždy stejný: půl hodiny čekáme ve frontě, po jejímž uplynutí nás úředník vyzve, abychom svá identifikační čísla vyhledali v jedné z knih při vstupu. Pokud je v nich nenajdeme, znamená to, že náš work permit není ready. Knih je asi patnáct, označených čísly a nápisy "handle with care" (zacházejte opatrně), což si soudě podle jejich stavu většina návštěvníků úřadu vykládá přesně opačným způsobem. Současně s vámi se v knihách přehrabuje dalších deset lidí a tak problém nastává ve chvíli, když si po zkontrolování pátého salátu uvědomíte, že nevíte, který z nich vám už prošel rukama a který ne. Tak začnete znovu a držíte se poctivě čísel na přebálce. Pěkně od jedničky. Když sáhnete po knize č.5, najednou si všimnete, že některá čísla se na přebálkách objevují dvakrát i vícekrát. Pustíte se do hledání znovu a zjistíte, že si dlouhé seznamy jmen a čísel pomalu začínáte pamatovat. A po dvou hodinách marného hledání, kdy už je umíte nazpaměť, opouštíte imigrační úřad bez povolení k pobytu, protože vaše číslo v nich pochopitelně nebylo.

Moje poslední návštěva imigračního úřadu proběhla před měsícem. Sr. Ana dostala hlášku, že naše work permits jsou už konečně ready, a tak nás s Christophem naložila do auta, o půl třetí vysadila před úřadem s tím, že si musí zajet něco vyřídit, že si zatím máme work permits vyzvednout a že se pro nás po cestě zpátky zastaví. Když jsme si po hodinovém čekání ve frontě už asi posté vyslechli onen nenáviděný ortel "Check your numbers in the books", přísahám, málem jsem se rozbrečela. A protože naše čísla se v salátech nijakým zázrakem neobjevila, nezbylo nám, než do čtvrt na pět čekat na Sr. Anu. Netuším, kde se vzalo to její upřímné překvapení nad tím, že jsme se pracovního povolení OPĚT nedomohli. Po krátké rozmluvě s úředníkem se k nám s rozpaky obrátila a přiznala se, že naše povolení jsou už připravená, ale že nám zapomněla říct jednu maličkost: měli jsme upozornit na to, že naše žádost o work permit šla přes lusacký katolický sekretariát. Pro tyto případy má imigrační úřad zcela samostatné oddělení a naše identifikační čísla v prokletých knihách nikdy nebyla, nejsou a nebudou. No dobrá, znamená to tedy, že nám teď naše povolení můžete vydat? Ne, je nám líto, za deset minut zavíráme. Přijďte příští týden.