Byrokratickou džunglí za pracovním povolením

6. června 2012 v 13:52 | Kristýna Botková
O zambian time zde padla zmínka už tolikrát, že mi připadá zbytečné se znovu rozepisovat o jeho významu. Když tak někdy zpětně hodnotím čas zde strávený, nemůžu se ubránit pocitu, že jeho polovinu jsem strávila čekáním. A polovinu této poloviny čekáním na imigračním úřadě. V sobotu to bude tři čtvrtě roku, co jsem opustila Českou republiku. Po devíti měsících v Zambii stále čekám na svůj work permit (pracovní povolení).

Když se vrhnete do byrokratického bludiště zambijského imigračního chaosu (pardon, systému), obrňte se pořádnou dávkou trpělivosti. Už moje předodjezdové přípravy provázely mírné zmatky ohledně víza: O jaký typ zažádat? Musím zažádat před odletem nebo to stačí až při příletu do země? Z různých zdrojů se mi dostávalo protichůdných informací. Poté, co jsem dva měsíce žila v představě, že vízum snadno pořídím na lusackém letišti, mi přišla z mé vysílající organizace zpráva, že pravděpodobně budu muset do Berlína na zambijskou ambasádu (v ČR Zambie ambasádu nemá) a zažádat si o vízum tam. Asi si dovedete představit, s jakým nadšením se u mě tato informace setkala týden před plánovaným odletem. V této fázi mi nezbylo než to risknout a přidržet se původního plánu. Po prostudování stránek zambijské ambasády jsem se vybavila stohem požadovaných dokumentů a formulářů, sedla do letadla a celou cestu se modlila, abych byla vpuštěna do země. Mé modlitby byly vyslyšeny a já v Lusace na letišti bez větších obtíží obdržela turistické vízum (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1109/prilet).
Na turistické vízum, za které zaplatíte 50 dolarů, v Zambii můžete pobývat tři měsíce. Po uplynutí prvního a druhého z nich si však musíte udělat výlet pro razítko do pasu (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1110/zambian-time). Po těchto třech měsících zažádaly sestry o můj work permit. Pozor! Tady přestává veškerá sranda! Čekání na work permit je totiž během na dlouhou trať. Tři loňští dobrovolníci o něj zažádali současně. První z nich ho obdržel po dvou měsících, druhý po půl roce, třetí tu prožil celý rok se statutem jakého si "čekatele", který se pracovního povolení nedočkal. Neptejte se mě proč. Podle jakých kritérií se work permit žadatelům uděluje, se můžeme jen dohadovat. Tím zásadním bude zřejmě nálada a aktuální duševní rozpoložení příslušného úředníka, se kterým jednáte. Když se Christoph vydal před šesti měsíci na svou pravidelnou měsíční návštěvu imigračního úřadu pro prodloužení platnosti víza, chtěl ho jeho úředník zatknout: žádat o pracovní povolení jako držitel turistického víza je protizákonné. Od toho okamžiku zvolil Christoph účinnou taktiku a o prodloužení povolení k pobytu chodil žádat zásadně v zambijském národním fotbalovém dresu. Následující měsíc mu ten samý úředník dal razítko do pasu bez výhrad a s úsměvem. A já si preventivně pořídila chitenge v národních barvách.

Zhruba před čtvrt rokem jsme pokročili do fáze, kdy jsme obdrželi svá identifikační čísla, kterými se při každé návštěvě imigračního úřadu prokazujeme. Průběh mají vždy stejný: půl hodiny čekáme ve frontě, po jejímž uplynutí nás úředník vyzve, abychom svá identifikační čísla vyhledali v jedné z knih při vstupu. Pokud je v nich nenajdeme, znamená to, že náš work permit není ready. Knih je asi patnáct, označených čísly a nápisy "handle with care" (zacházejte opatrně), což si soudě podle jejich stavu většina návštěvníků úřadu vykládá přesně opačným způsobem. Současně s vámi se v knihách přehrabuje dalších deset lidí a tak problém nastává ve chvíli, když si po zkontrolování pátého salátu uvědomíte, že nevíte, který z nich vám už prošel rukama a který ne. Tak začnete znovu a držíte se poctivě čísel na přebálce. Pěkně od jedničky. Když sáhnete po knize č.5, najednou si všimnete, že některá čísla se na přebálkách objevují dvakrát i vícekrát. Pustíte se do hledání znovu a zjistíte, že si dlouhé seznamy jmen a čísel pomalu začínáte pamatovat. A po dvou hodinách marného hledání, kdy už je umíte nazpaměť, opouštíte imigrační úřad bez povolení k pobytu, protože vaše číslo v nich pochopitelně nebylo.

Moje poslední návštěva imigračního úřadu proběhla před měsícem. Sr. Ana dostala hlášku, že naše work permits jsou už konečně ready, a tak nás s Christophem naložila do auta, o půl třetí vysadila před úřadem s tím, že si musí zajet něco vyřídit, že si zatím máme work permits vyzvednout a že se pro nás po cestě zpátky zastaví. Když jsme si po hodinovém čekání ve frontě už asi posté vyslechli onen nenáviděný ortel "Check your numbers in the books", přísahám, málem jsem se rozbrečela. A protože naše čísla se v salátech nijakým zázrakem neobjevila, nezbylo nám, než do čtvrt na pět čekat na Sr. Anu. Netuším, kde se vzalo to její upřímné překvapení nad tím, že jsme se pracovního povolení OPĚT nedomohli. Po krátké rozmluvě s úředníkem se k nám s rozpaky obrátila a přiznala se, že naše povolení jsou už připravená, ale že nám zapomněla říct jednu maličkost: měli jsme upozornit na to, že naše žádost o work permit šla přes lusacký katolický sekretariát. Pro tyto případy má imigrační úřad zcela samostatné oddělení a naše identifikační čísla v prokletých knihách nikdy nebyla, nejsou a nebudou. No dobrá, znamená to tedy, že nám teď naše povolení můžete vydat? Ne, je nám líto, za deset minut zavíráme. Přijďte příští týden.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama