Švábi, poruchy a komunitní život

27. června 2012 v 13:28 | Kristýna Botková

Než se pustím do dnešního článku, ráda bych předeslala a zdůraznila jednu věc: oproti podmínkám, v jakých žijí někteří z lusackých dobrovolníků, se kterými jsem se zde setkala, či jiní čeští dobrovolníci působící různě po světě, si my, dobrovolníci z City of Hope, nemáme opravdu nač stěžovat. Teplá voda (většinou), elektřina (většinou), přístup k internetu, volné víkendy, samostatný pokoj a pitná voda přímo z kohoutku je luxus, o kterém si mnoho jiných dobrovolníků může nechat tak akorát zdát.
I přesto mě však rok života v City of Hope donutil slevit z některých standardů, které doma v Česku považuji za samozřejmost.

Život v komunitě přirozeně posune význam slov "soukromí" a "nezávislost" do zcela jiné roviny. Sitting room a koupelnu sdílím se třemi spolubydlícími (od soboty jich bude šest). Moje zambijská spolubydlící Laura si tuto skutečnost vykládá způsobem: "Vše, co se nachází ve SPOLEČNÝCH prostorech, je (logicky) SPOLEČNÉ." Asi měsíc jsem se tvářila, že nevidím, jakým tempem mi ubývá zubní pasta, prášek na praní, toaletní papír, máslo, marmeláda a chleba, než jsem se oprostila od pocitu, že vznést námitky je projevem lakoty a sobeckosti a konečně jsem zasáhla.
Všichni samozřejmě dobře víme, že v Africe jsou země, kde pod hranicí chudoby žije šokující procento obyvatel (v Zambii je situace z nejkritičtějších). Ovšem až když sem přijedete, najednou vám dojde, co to vlastně znamená. Vlastnit něco, cokoliv, třeba i naprosto zbytečného a bezcenného, je pro mnoho lidí zcela vzácný a výjimečný pocit. Naše holky, které vše, co mají, dostávají od sester, jsou doslova posedlé shromažďováním majetku skládajícího se z vypsaných propisek, prasklých nafukovacích balónků a polámaných hřebenů. Nedávno jsme museli řešit situaci, kdy holky začaly vybírat mezi našimi dobrovolnickými odpadky prázdné tuby, flakony a lahve od šamponů, tužidel a deodorantů, aby si je naskládaly do své skříňky a užívaly si pocit, že vlastní obsáhlou kosmetickou výbavu.

V komunitě se dále budete muset smířit s jistým omezením osobní nezávislosti. O povolení vyrazit si večer s přáteli do města nebo na víkendový výlet jsem naposledy musela prosit možná v patnácti. Ne, že bych ho tu někdy nedostala. Ale jen samotný fakt, že o něj ve svých téměř třiceti musím žádat, mi občas přijde docela úsměvný. Jako malé dítě se tu chvílemi cítím i díky naší vrchní sestře Ryszardě. Od počátku existence CoH se zde vystřídala více než stovka dobrovolníků, která sestrám občas očividně splývá v jeden celek. Automaticky se tak od nás očekává, že budeme vědět a znát věci, o kterých jsme nikdy dřív neslyšeli a na které nás nikdo nikdy neupozornil. "To jste měli vědět", "Na to jste se měli zeptat" a "To jste mi měli připomenout" jsou tři magická zaříkadla, kterými Sr. Ryszarda uzavře každé (rozuměj NAŠE) pochybení.

City of Hope je krásné místo, důsledně udržované v čistotě. Nicméně ani zde se nevyhnu nevítaným spolubydlícím, které kdybych našla u sebe doma v Přerově, nepochybně bych zalarmovala celou armádu deratizátorů, nebo si rovnou hledala nové bydlení. Pavouci velcí jako moje dlaň, švábi (musím se přiznat, že poprvé jsem se s tímto nepopulárním hmyzem setkala až zde v Zambii. První asi měsíc jsem ho tak vnímala jako neškodného velkého brouka jménem cocroach, nijak zvlášť hodného mé pozornosti. Až když jsem si ve slovníku našla, že jde o švába, pojala jsem k němu náležitý odpor...), ještěrky, žáby a v poslední době bonus v podobě krys, se stali mými věrnými společníky, se kterými jsem se musela naučit žít a jejichž přítomnost už mě nijak nevzrušuje.

Když se doma něco rozbije nebo pokazí, zavoláte opraváře, šikovného kamaráda, nebo (pokud nejste úplné dřevo a technický antitalent), opravíte si to sami. Tady závadu nahlásíte sestrám, následující měsíc žádost o opravu několikrát urgujete a na závěr najdete způsob, jak se bez dotyčného spotřebiče či defektního kusu výbavy domácnosti obejít, popřípadě se naučíte pracovat i s jeho poškozením. A tak má Christoph doma sporák, který rozdává smrtící elektrické šoky (jeden jsem obdržela na Štědrý den, kdy jsem připravovala čokoládový pudink. Pudink skončil na stropě, já na zemi.), Janin a Juliane ledničku, jejíž dveře vám zůstanou v ruce pokaždé, když ji otevřete, Asia a Kasia se už měsíc chodí sprchovat ke mně, protože jim neteče teplá voda a já už nezamykám sitting room, protože pak nejde odemknout.

Každý den se tu potýkáme s většími či menšími výzvami, ale nikdo z nás sem nepřijel v očekávání, že život v zambijském sirotčinci bude stejný jako ten, který vedeme doma. Nové a nezvyklé situace ho dělají jen o to zajímavějším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 maroskobratm maroskobratm | 27. června 2012 v 18:59 | Reagovat

ked dojdes domov, zacni pisat poviedky :D dobre sa to cita

2 cyril cyril | 4. července 2012 v 7:17 | Reagovat

ahoj,
moc pěkný článek.

líbí se mi, jak píšeš, že k těm broukům jsi pojala odpor až tehdy, když jsi zjistila, že to jsou švábi.
já jsem to měl první den pobytu naopak. našel jsem v pokoji šváby, vyhledal ve slovníku anglický ekvivalent a běžel to nahlásit jednomu z našich salesiánů :-)

3 Kristýna Botková Kristýna Botková | 4. července 2012 v 20:28 | Reagovat

...a ti nechápali, na co si stěžuješ..? :-)

4 Eva Sobkova Eva Sobkova | 23. července 2012 v 19:53 | Reagovat

Týno, já jsem to měla stejně, taky jsem si dlouho nedovedla spojit švába a cocroach.:)

5 Dudie Dudie | 30. srpna 2017 v 9:20 | Reagovat

Desinsekce v podání profesionálů- hubení hmyzu, včetně obtížných švábů:

http://deratizace-xsi.cz/dezinsekce/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama