Červenec 2012

Ohlédnutí

30. července 2012 v 21:18 | Kristýna Botková

Jedenáct měsíců mé dobrovolné služby se naplnilo. Nastal čas loučení. S City of Hope, Lusakou, Zambií, Afrikou. A také s tímto blogem a jeho čtenáři - dnes vám z Lusaky píšu naposledy. Ve čtvrtek ráno budu sedět v letadle směr Londýn.

Poprvé shledávám, že jen těžko nacházím slova. Jak se v tomto okamžiku cítím, může pochopit zřejmě jen ten, kdo se někdy v podobné situaci ocitnul. Dobrovolník na samém závěru své služby v zemi a kultuře tak odlišné, jak jen je možné si představit. Říkám si, jestli na mě ten avízovaný kulturní šok (který měl přijít během prvních dnů v Zambii a nakonec se nedostavil) náhodou s ročním zpožděním nečeká doma v Česku. Představa, že za čtyři dny budu sedět v Přerově u piva se svými českými přáteli, se mi totiž jeví naprosto absurdní.

Zajímalo by mě, jestli i ostatní dobrovolníci opouštěli své projekty s pocitem, že se jejich život převrátil naruby, že se v něm něco zásadního změnilo, a že nic už nemůže být stejné jako dřív.
Rok života v Africe mi otevřel zcela nový pohled na můj evropský domov. Nikdy dřív jsem si tak jasně neuvědomovala, co na něm mám ráda a co naopak stojí za starou bačkoru. A to je velice cenné a důležité vědomí, které stojí za to dál pěstovat. Setkání se všemi lidmi v tomto multikulturním prostředí se složila v jednu velkou a dokonalou mozaiku. Každý z nich mi ze sebe kus předal a učinil můj život bohatším. Jsem Češka, která žila v Zambii a současně všude na světě. Navždy ve mně zůstane kus Zambie, ale také Německa, Polska, Irska, Belgie, Indie, Lesotha, Slovenska, USA, Keni, Itálie, Španělska, JAR, Malty a Zimbabwe.

Je mi smutno z představy, co vše, čtvrtkem počínaje, bude žít už jen v mých vzpomínkách. Nepřetržitý zpěv a tanec holek ze City of Hope, nacpané lusacké minibusy, večerní pivo na prázdné rozestavěné konstrukci budovy školy, filmová odpoledne s Janin a Juliane, nekonečné hodiny a dny strávené malováním, rudé západy slunce, pocit dobrovolnické soudržnosti vyvolaný příležitostnými, těžko pochopitelnými záchvaty našich Salesiánských sester, hlučná, špinavá lusacká tržiště, večerní táboráky, hodiny francouzštiny, nekonečné rozhovory pod insakou o všem a o ničem, dlouhé dopisy domů... A především místní lidé, obecně i sami sebou považovaní za jeden z nepohostinnějších a nejmírumilovnějších afrických národů. Po roce života mezi nimi nemám nejmenší důvod o pravdivosti tohoto tvrzení pochybovat. Jen těžko si v Česku budu zvykat na to, že mě na ulici nikdo nepozdraví, nikdo se na mě neusměje, nezamává, nepodá ruku, nezeptá se, jak se mi daří. Jen kolem lhostejně projde a bez zájmu a bez povšimnutí bude pokračovat svou cestou dál.
Za celých jedenáct měsíců neuplynula jediná vteřina, kdy bych litovala svého rozhodnutí vydat se do Zambie, kdy bych intenzivně nevnímala jedinečnost a neopakovatelnost okamžiků, které právě prožívám a kdy bych si (s mírnými výčitkami svědomí) neuvědomovala, že se mi po domově vlastně vůbec nestýská.

Heslo Salesiánských dobrovolníků zní: "Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme." Nejsem si jistá, že se mi podařilo tak úplně mu dostát. Když se ohlédnu za svou dobrovolnou službou, vidím totiž zcela zřetelně, že jsem Zambii nedala ani z poloviny tolik, kolik jsem od ní dostala.

Botswana & Namibia trip: Afrika vodnatá, Afrika divoká, Afrika mrazivá

21. července 2012 v 11:47 | Kristýna Botková
Čtyři dny v botswanských a namibijských parcích byly nabité událostmi. Viděla jsem deltu řeky Okavango z letadla, plavila se po řece Chobe, stanovala v divokém kempu uprostřed divočiny, užila si pohodlí příjemných hotelů a absolvovala několik safari.

Jeden a půl hodinový vyhlídkový let nad Okavango delta byl naplánován na nedělní ráno. Když nás před letištěm přivítal náš pilot, určitě nás všechny najednou napadla ta samá myšlenka: "Kolik mu proboha může být let?!" V letadle jsem pak objevila dvojstránku s fotografiemi a stručným životopisem všech pilotů dotyčné společnosti. Našla jsem mezi nimi i toho našeho. Rok narození sice uveden nebyl, zato jsem se dočetla, že "létá už od svých patnácti let" (Wow! Celé dva roky!). Nicméně poměrně se mi ulevilo, když jsem shledala, že letadlu na první pohled nechybí žádná zásadní součást, nemá prasklá okna poslepovaná izolepou a sedadla jsou bezpečně připevněná k podlaze. A i náš pilot nakonec zvládnul let s přehledem. Spolu s prvním pohledem na Viktoriiny vodopády patří přelet nad deltou Okavanga jednoznačně k mým nejsilnějším dojmům z africké přírody. Při hranicích s Namibií se Okavango rozlévá do husté sítě vedlejších toků, které při pohledu z ptačí perspektivy protkávají zemi pavučinou třpytivých drah, vytvářejí mělké laguny a oblévají břehy drobných ostrůvků rozesetých po celé ploše delty. Tím vším se v dramatických záhybech vine jako nekonečný had široký, hlavní tok řeky Okavango.

Další etapou naší cesty měl být kemp Nambwa, nacházející se v namibijském Caprivi stripe (severovýchodní výběžek země). Podle Jitky mělo jít o divoký, těžko přístupný, turisty dosud neobjevený kemp, který nenajdete ani na mapě. K odbočce ke kempu z hlavní silnice jsme dorazili už téměř za tmy, čímž se následující dvacetikilometrový průjezd velmi náročným terénem ještě zkomplikoval a asi po tři čtvrtě hodině jízdy jsme zjistili, že bloudíme. Vzhledem k tomu, jak početná byla naše skupina, jsme cestovali ve třech autech. Sledovali jsme auto našeho jihoafrického průvodce Jeana-Pierra, když se náhle mezi nás zařadilo malé, asi roční sloní mládě. Celé zmatené si to mazalo za zadními světly JPho auta v domnění, že je to jeho krásně svítící maminka. Ve chvíli, kdy začalo do auta narážet, bylo riziko, že se zraní, poměrně vysoké. Odněkud ze tmy jsme už slyšeli troubit rozrušenou matku a začali se modlit, aby nebyla ve velkém stádu. Zůstat trčet uprostřed noci v džípu, v obklíčení slony, v horším případě (kdybychom slůně zranili), čelit jejich útoku - po takovém dobrodružství netoužil asi nikdo z nás. Tak dramatický scénář se naštěstí nekonal: matku doprovázela pouze jedna slonice, mládě po chvíli zmatkování zmizelo v buši a všichni jsme si šli dál svou cestou.

Do kempu jsme dorazili až pozdě večer a Jitka zažila pořádný šok, když ho našla téměř plný. "Tak už ho ti šmejdi taky objevili!" Postavili jsme stany, povečeřeli a u ohně si poslechli Jitčinu instruktáž o bezpečnosti. Divoký kemp se nachází uprostřed parku, nechrání ho žádný plot ani zeď, takže když v noci vylezete ze stanu, můžete před ním narazit třeba na pasoucího se hrocha (Jitce samotné, když šla další den večer umývat nádobí, skočil přes cestu leopard). Bylo nám několikrát zdůrazněno, abychom se po setmění nepohybovali po kempu sami.

Následující noc byla ta nejhorší, jakou jsem tady v Africe zažila. V souvislosti s tím, co jsem právě vylíčila, teď možná očekáváte popis útoku rozzuřeného stáda buvolů. Je mi líto, že vás zklamu - jde pouze o to, že začátkem července jsme v Africe všichni málem umrzli. Teplota v noci klesla tak k pěti stupňům. Vybaveni pouze lehkými spacáky (já proto, že jsem si žádný lepší s sebou do Afriky nepřivezla, ostatní proto, že - i přes Jitčina včasná varování a upozornění - nebyli ochotní uvěřit, že by v Africe mohly v kteroukoliv denní či noční dobu a v kterémkoliv ročním období teploty klesnout pod dvacet stupňů), jsme následující dvě noci opravdu protrpěli. Přátelé, tak šílenou zimu jsem nezažila ani pod stanem v Alpách či Pyrenejích!

Teta se mi na závěr naší společné dovolené svěřila, jak moc se ve svých představách o Africe zmýlila. Očekávala, že najde suchou, vyprahlou pustinu spálenou žhavým sluncem. Pochopitelně i taková místa by v Africe našla - místo nich ale zamířila do delty Okavanga plné vody, i uprostřed období sucha čerstvě zelené a na vlastní kůži se přesvědčila, jak mrazivý může být namibijský červenec, nejchladnější jihoafrický měsíc. A tak pokud se sem někdy vypravíte, nemyslete si, že jste na Afriku připravení. Afrika vás vždy dokáže překvapit.



Okavango delta z letadla




Slon přes cestu!

S tetou a bratrancem:

Chobe national parc, Botswana




Botswana & Namibia trip: Kam a s kým?

17. července 2012 v 20:46 | Kristýna Botková
Výlet do Botswany a Namibie jsem s radostí uvítala nejen z důvodu, že se konečně podívám do nějakého přírodního parku, ale také proto, že se mi naskytne příležitost srovnat Zambii s jinými africkými zeměmi. Na základě týdenního výletu za hranice Zambie samozřejmě nemohu poskytnout zcela zasvěcené a podrobné porovnání. Některé rozdíly však byly nepřehlédnutelné a doslova do očí bijící.

Zambie, při desetinásobně větší rozloze a jen mírně vyšším počtu obyvatel, než má Česká republika, se může českému turistovi jevit značně pustá. Ve srovnání s Botswanou a Namibií jde však o zemi s poměrně vysokou hustotou zalidnění. Při šestisetkilometrovém průjezdu Botswanou jsem se nemohla ubránit pocitu, že zde skoro nikde nežije. V Zambii narazíte na vesničky roztroušené kolem silnice možná na každém desátém kilometru - v Botswaně jedete desítky kilometrů nekonečnou a stále stejnou buší, takže se vám cesta začne jevit brzy poměrně monotónní. Namibie je pak země s nejnižší hustotou zalidnění v Africe. Významný podíl na těchto statistikách má pak poušť Kalahari, která se rozprostírá na většině území obou zemí.
Další zásadní rozdíl souvisí s ekonomikou zmíněných zemí. Zatímco Botswana a Namibie se řadí mezi nejvyspělejší africké státy s (na africké poměry) mimořádně vysokým HDP, sousední Zambie se nachází na zcela opačném konci žebříčku. V Zambii se mi opravdu NIKDY nestalo, že bych na venkově podél cesty narazila na zděné, relativně prostorné a čerstvě omítnuté rodinné domky, upravená odpočívadla s kamennými lavečkami a stolky, a úplně největší šok jsem zažila, když jsem u cesty spatřila odpadkový koš! Něco naprosto nevídaného v Zambii, kde okolí měst a okraje silnic pokrývá souvislý tlustý koberec sešlapaných pet-lahví, papírových krabic a jiných těžko identifikovatelných odpadků.
Obě země jsou pak evidentně zvyklejší a připravenější na turisty (rozuměj bílé turisty). Jako muzungu zde nevzbudíte tak velký rozruch jako v Zambii. Za celý týden své dovolené jsem dokonce neobdržela jedinou nabídku k sňatku, což se mě, musím přiznat, hluboce dotklo.
Suchopárných statistik a komentářů na úvod bylo myslím dost.

Když jsem se v sobotu večer šťastně shledala se svou rodinou (viz. http://rokvzambii.blog.cz/1207/botswana-namibia-trip-na-ceste-americky-ucitel-a-ostuda-na-letisti ), zjistila jsem, že je naše výprava poměrně početná. S mým strejdou, tetou a bratrancem cestovali jejich přátelé: další dva manželské páry, jeden z nich doprovázen dětmi ve věku dvanácti a osmnácti let. Po krátkém pozorování jsem došla k závěru, že doma musely provést něco opravdu strašného a že je rodiče vzali s sebou do Afriky za trest. Zejména mladší potomek protrpěl dovolenou v agónii smrtelné nudy, kterou v nejkritičtějších okamžicích (jako bylo safari nebo vyhlídkový let nad deltou řeky Okavango) zaháněl četbou či spánkem.
Organizátorkou celého výletu byla Jitka, původem ze Zlína, pro mě fascinující a obdivuhodná osobnost, vášnivá fotografka, potápěčka a odvážná ženská, která se s nikým a ničím neštve. Před šesti lety vypověděl Jitčin organismus po jisté dramatické životní události náhle službu. Doktor jí poradil, aby se sebrala, na měsíc odjela někam daleko a dala se dohromady. Jitka odjela na měsíc do Jihoafrické republiky. Zůstala tam šest let. V JAR potkala svého partnera, založila s ním cestovní kancelář a společně teď organizují výpravy po celé jižní Africe. Jitka vám ušije dovolenou na míru, vezme na místa, o kterých jiné cestovní agentury nemají ani páru, podá vám zasvěcený komentář a pokud nejste přehnaně útlocitní, výborně se s ní navíc pobavíte. (Do kapitoly Etikety, pojednávající o společenské konverzaci, by ji pan Špaček pravděpodobně nepřizval - jeden ze základních pilířů její slovní zásoby tvoří výraz "šmejd", který s oblibou a hojně používá, ať už se baví o paviánech, svých klientech nebo vlastních dětech.) Takže na závěr si dovolím malou reklamu: pokud vás v budoucnosti bude lákat výprava do JAR, Botswany, Zimbabwe, Zambie, Namibie nebo Mozambiku, rozhodně si nastudujte web http://nambwa.wordpress.com/ . Ručím vlastní hlavou: nebudete litovat.




Naše výprava:

Botswana & Namibia trip: Na cestě (americký učitel a ostuda na letišti)

15. července 2012 v 7:56 | Kristýna Botková
Následující den v sedm ráno jsem překročila botswanskou hranici a zařadila se do nekonečné fronty čekající na vstupní razítko. Když jsem se po zhruba hodině čekání dostala téměř na řadu, najednou se odněkud vynořily tři otevřené džípy, vyskákalo z nich asi dvacetičlenné stádo Američanů a suverénně obsadilo všechny tři přepážky, na které jsme my ostatní poctivě stáli frontu. A tak jsem zas jednou zažila intenzivní pocit sounáležitosti s místními lidmi, pramenící z pohoršení nad drzostí muzungu turistů.

Do Naty, města vzdáleného asi tři sta kilometrů od hranic, jsem se dopravila rozhrkaným autobusem s rozbitým předním sklem poslepovaným izolepou. Čtyřhodinovou jízdu jsem si krátila rozhovorem se Samem, který se mnou protrpěl už čekání ve frontě. Sam byl kytarista a gospelový zpěvák a z Livingstone, kde zpíval na svatbě, se vracel do Gaborone ke své manželce a dětem. Rozloučili jsme se v Natě, kde jsem se nechala nasměrovat na silnici vedoucí do Maunu, sedla si na obrubník s dalšími asi deseti lidmi a čekala na nejbližší dopravní prostředek jedoucí mým směrem: autobus, sharing taxi, pick up, dobytčák nebo prostě na kohokoliv, kdo bere stopaře. Po asi půlhodinovém čekání mi zastavil sharing taxi - už když jsem do něj nastupovala, byl plný. Že je auto plné, v Africe ovšem neznamená, že nepojme dalšího cestujícího. A jak se mé sousedce podařilo narvat si na klín ještě navíc dítě a dvacetilitrový chladící box, to už jde zcela mimo moje chápání. Dítě si celou tříhodinovou cestu hrálo s mým náramkem a náušnicemi, celou mě poslintalo, ale aspoň neřvalo.

Do Maunu jsem dorazila kolem šesté večer. Podařilo se mi sehnat místo v backpackers, ovšem po zkušenosti z předchozí noci jsem neměla náladu příliš se družit a šla spát brzy, dřív, než některý z mých sedmi spolunocležníků začne chrápat (a to se v backpackers musí nevyhnutelně stát).
V sobotu ráno jsem z backpackers vyrazila do města s vyhlídkou dlouhého, nudného dne, stráveného čekáním na rodinu. Myslím, že v Maunu jsem konečně pochopila, z čeho pramení moje nepřekonatelná nechuť cokoliv organizovat nebo plánovat. Nejhezčí zážitky nenaplánujete. Přihodí se vám, když je nejméně čekáte. Po asi pěti minutách chůze mi zastavilo auto, jestli nepotřebuji někam svézt. Potřebovala. Auto řídil Scott, učitel angličtiny z Denveru. Když jsem mu na otázku, odkud pocházím, odpověděla, že z České republiky a jedním dechem se chystala vysvětlit, kde se tahle bezvýznamná země nachází, zaskočil mě prohlášením, že tři měsíce učil v Praze angličtinu na jazykové škole. Na desetiminutovou jízdu autem do města přirozeně navázala společná snídaně, na snídani oběd, na oběd večeře. Za jeden den jsme stihli probrat vše od našich oblíbených knížek přes rodinné vztahy až po plány do budoucna. Dozvěděla jsem se, že si Scott vzal rok volna, aby mohl cestovat a současně připravovat podklady k otevření vlastní základní školy. Nespokojený s americkým vzdělávacím systémem, rozhodnul se založit v Coloradu vlastní školu, dotovanou státními granty, pro děti ze slabých sociálních vrstev - například děti mexických imigrantů. A na závěr mi ve své škole nabídnul práci.

Při vzpomínce na tohle jedinečné a nečekané setkání se i po týdnu musím usmívat. Díky Scottově příjemné společnosti jsem se navíc i vyhnula stresu a panice, která by mě možná jinak při čekání na rodinu zachvátily. Do Botswany jsem se vypravila vybavená strejdovým telefonním číslem a jedinou informací: sejdeme se sedmého července ve čtyři odpoledne v Maunu. Neměla jsem pocit, že toho potřebuji vědět o moc víc. Podrobný plán naší cesty s rozpisem na každý jednotlivý den jsem pochopitelně četla. Můj mozek je ovšem naprogramován výhradně k pojímání těch nejnutnějších informací nezbytných k přežití, které se navíc uloží až po několikátém zopakování a při vynaložení urputného soustředění. Když jsem se ani ve tři odpoledne strejdovi stále nemohla dovolat, bylo jasné, že je něco špatně. Matně jsem si vybavovala, že jedním z prvních bodů našeho společného programu je přelet do Namibie. Ve čtyři jsme se proto se Scottem vypravili na letiště - pokud se mi nepodaří se strejdou spojit, nutně na něj budu muset narazit právě tady. Napadlo mě, že se na informacích poptám po nejbližších letech do Namibie a vyprosím si seznam cestujících, abych zjistila, na kterém z nich figurují naše jména. Na letišti mi bylo řečeno, že ten den už do Namibie nic nelétá a že se mám zkusit poptat v některých soukromých aerolinkách. Zašla jsem do dvou a jejich zaměstnanci museli nutně nabýt dojmu, že právě hovoří s tím nejpitomějším turistou, jaký se jim kdy v kanceláři objevil. V obou případech probíhal rozhovor následujícím způsobem: "Kterým letem to letíte?" - "Nevím". "V kolik hodin by to zhruba mělo být?" - "Nevím". "Kam přesně letíte?" - "Nevím, asi někam do Namibie". "Kolik je vás ve skupině?" - "Nevím." - "Na jaké jméno je vaše skupina? - "Nevím". "Odkud vaše skupina cestuje?" - "Nevím". Chlapík za kancelářským stolem se evidentně dobře bavil a když pochopil, že ze mě žádnou informaci nevyrazí, jen bezradně rozhodil rukama a zvolal: "I beg you, give us SOME clue!" Bohužel jediné, co jsem věděla, bylo, že se mám ve čtyři potkat se strejdou v Maunu a že je půl šesté a strejda nikde.
V té chvíli se toho nedalo dělat už o moc víc, než sednout si před letiště, dát si pivo, čekat a doufat, že mě tam moje rodina najde. Ukázalo se to nakonec jako prozíravé řešení a kolem šesté zaparkovalo před kavárnou, kde jsme seděli, auto, vyskočili z něj strejda s tetou a následovalo bouřlivé vítání. Hledali mě po celém městě už asi hodinu, než je napadlo, že by mě mohli najít právě na letišti. Neletěli jsme v sobotu večer, nýbrž v neděli ráno a neletěli jsme do Namibie, nýbrž do Shakawe na severu Botswany. Definitivně jsem si slíbila, že až příště budu někam cestovat, vybavím se alespoň minimálním množstvím základních informací. Třeba si tak příště neurvu mezinárodní ostudu.

Botswana & Namibia trip: Na cestě (ožralý Nigerijec a rozzuřená sibiřská babička)

14. července 2012 v 8:37 | Kristýna Botková
Pomalu jsem se smiřovala se skutečností, že se za celý rok svého pobytu v Africe nepodívám do jediného přírodního parku, když mi v půlce dubna přišel e-mail od mého strýce, ve kterém mě informoval o jeho plánované výpravě do Botswany a Namibie a zeptal se mě, jestli nemám chuť se k němu připojit. Co byste na takovou otázku odpověděli vy? A tak jsem si měsíc před plánovaným návratem do ČR vyprosila u sester týden volna a minulý týden ve čtvrtek ráno vyrazila na cestu.
S mírným překvapením jsem si zpětně uvědomila, že z osmi dnů své dovolené mi přesně polovinu zabrala cesta (zahrnuji v ni i den v Maunu, Botswaně, strávený čekáním na strýcův příjezd) a polovinu samotná dovolená. Pokud se teď ptáte, jestli mi ty čtyři dny v přírodních parcích za to stejně dlouhé cestování stály, pak bez váhání odpovídám: Ano, stály. A nejen to. Čtyřdenní cesta rozdělila mou dovolenou na dvě zcela odlišné části co do průběhu, ale zcela rovnocenné co do zajímavosti.

Existují lidé, kteří by ze strachu, že se na cestě unudí k smrti, raději nejeli nikam, než by cestovali sami. Pro mě však osamělé cestování představuje jedinečnou příležitost setkat se s lidmi, které bych jinak - doprovázená rodinou či přáteli - nikdy nepoznala.
CoH jsem opouštěla ve čtvrtek ráno s tím, že v sobotu odpoledne se sejdu se strýcem, tetou a bratrancem v botswanském Maunu, který je díky své pozici při deltě řeky Okavanga považován za hlavní turistické město země. Jak je mým dobrým zvykem, přípravu, plánování a organizaci jsem tradičně podcenila (zní to lépe než "ignorovala") a z Lusaky jsem vyrážela bez jediného zarezervovaného noclehu a jen s mlhavou představou, jak se do Maunu dostanu. Nakonec není hlavní sezóna a jedno místo v backpackers se vždycky najde. A na cestu se nějak doptám. První den jsem měla v plánu dostat se Livingstone, následující den se přepravit do Maunu a třetí den tam vyčkat do odpoledne, než z výpravy v deltě Okavanga dorazí moje rodina.

Pro ty z vás, co výraz "backpackers" slyší poprvé v životě (tak jako já, než jsem dorazila do Lusaky), jen krátké vysvětlení: backpackers je rozsáhlá mezinárodní síť cenově dostupných a příjemných hostelů pro turisty, kteří nepotřebují přehnaný komfort (seženete tam samozřejmě i jedno či dvoulůžkový pokoj, většinou vás však ubytují se třemi až sedmi dalšími lidmi). V backpackers to většinou žije, tady narazíte na lidi opravdu z celého světa - proto tam ráda chodím a tam jsem také zamířila hned po příjezdu do Livingstone. Recepční mě zavedla do čtyřlůžkového pokoje, jehož polovinu už obývaly dvě rusky mluvící dámy (později jsem se dozvěděla, že jsou ze Sibiře) - usoudila jsem, že půjde o babičku s vnučkou. Na pokoji jsem zastihla pouze babičku, která sice nerozuměla ani slovo anglicky, o to víc si však chtěla povídat. Následoval velice bizarní a vyčerpávající dvacetiminutový rozhovor splácaný z češtiny, angličtiny, trosek mé ruštiny, pracně lovených z hlubin zapomnění a pochopitelně řeči těla. Zachránila jsem se útěkem do města, kde jsem měla sraz s učitelem dramatické výchovy na University of Zambia, kterého jsem den předtím potkala v Lusace v supermarketu. Stejně jako já ve čtvrtek cestoval do Livingstone, pozval mě na pivo a strávili jsme asi hodinu a půl příjemnou konverzací. Protože jsem se moc necítila na to strávit zbytek večera na pokoji debatou se stařenkou ze Sibiře, sedla jsem si po návratu do backpackers k bazénu. O deset minut později už jsem byla v družném a nesmírně zajímavém rozhovoru s Nigerijcem pracujícím pro neziskovou organizaci chindren in wilderness, která zakládá školy nejen v africké divočině. Se vzrůstajícím počtem vypitých vodek se bohužel příjemný společník postupně změnil v dotěrného otrapu a - co bylo horší - ve čtvrtého nocležníka na našem pokoji, s postelí přímo nad tou mou. A tak když se ve čtyři ráno vrátil z nočního tahu po Livingstone, naprosto ten jeden a půl metrový výstup nezvládnul a zřítil se z výšin svého lůžka přímo na mě. Kdyby vás zajímalo, jak vypadá taková konfrontace ožralého Nigerijce válejícího se po zemi a rozzuřené sibiřské stařenky, zajeďte si někdy do backpackers.