Botswana & Namibia trip: Afrika vodnatá, Afrika divoká, Afrika mrazivá

21. července 2012 v 11:47 | Kristýna Botková
Čtyři dny v botswanských a namibijských parcích byly nabité událostmi. Viděla jsem deltu řeky Okavango z letadla, plavila se po řece Chobe, stanovala v divokém kempu uprostřed divočiny, užila si pohodlí příjemných hotelů a absolvovala několik safari.

Jeden a půl hodinový vyhlídkový let nad Okavango delta byl naplánován na nedělní ráno. Když nás před letištěm přivítal náš pilot, určitě nás všechny najednou napadla ta samá myšlenka: "Kolik mu proboha může být let?!" V letadle jsem pak objevila dvojstránku s fotografiemi a stručným životopisem všech pilotů dotyčné společnosti. Našla jsem mezi nimi i toho našeho. Rok narození sice uveden nebyl, zato jsem se dočetla, že "létá už od svých patnácti let" (Wow! Celé dva roky!). Nicméně poměrně se mi ulevilo, když jsem shledala, že letadlu na první pohled nechybí žádná zásadní součást, nemá prasklá okna poslepovaná izolepou a sedadla jsou bezpečně připevněná k podlaze. A i náš pilot nakonec zvládnul let s přehledem. Spolu s prvním pohledem na Viktoriiny vodopády patří přelet nad deltou Okavanga jednoznačně k mým nejsilnějším dojmům z africké přírody. Při hranicích s Namibií se Okavango rozlévá do husté sítě vedlejších toků, které při pohledu z ptačí perspektivy protkávají zemi pavučinou třpytivých drah, vytvářejí mělké laguny a oblévají břehy drobných ostrůvků rozesetých po celé ploše delty. Tím vším se v dramatických záhybech vine jako nekonečný had široký, hlavní tok řeky Okavango.

Další etapou naší cesty měl být kemp Nambwa, nacházející se v namibijském Caprivi stripe (severovýchodní výběžek země). Podle Jitky mělo jít o divoký, těžko přístupný, turisty dosud neobjevený kemp, který nenajdete ani na mapě. K odbočce ke kempu z hlavní silnice jsme dorazili už téměř za tmy, čímž se následující dvacetikilometrový průjezd velmi náročným terénem ještě zkomplikoval a asi po tři čtvrtě hodině jízdy jsme zjistili, že bloudíme. Vzhledem k tomu, jak početná byla naše skupina, jsme cestovali ve třech autech. Sledovali jsme auto našeho jihoafrického průvodce Jeana-Pierra, když se náhle mezi nás zařadilo malé, asi roční sloní mládě. Celé zmatené si to mazalo za zadními světly JPho auta v domnění, že je to jeho krásně svítící maminka. Ve chvíli, kdy začalo do auta narážet, bylo riziko, že se zraní, poměrně vysoké. Odněkud ze tmy jsme už slyšeli troubit rozrušenou matku a začali se modlit, aby nebyla ve velkém stádu. Zůstat trčet uprostřed noci v džípu, v obklíčení slony, v horším případě (kdybychom slůně zranili), čelit jejich útoku - po takovém dobrodružství netoužil asi nikdo z nás. Tak dramatický scénář se naštěstí nekonal: matku doprovázela pouze jedna slonice, mládě po chvíli zmatkování zmizelo v buši a všichni jsme si šli dál svou cestou.

Do kempu jsme dorazili až pozdě večer a Jitka zažila pořádný šok, když ho našla téměř plný. "Tak už ho ti šmejdi taky objevili!" Postavili jsme stany, povečeřeli a u ohně si poslechli Jitčinu instruktáž o bezpečnosti. Divoký kemp se nachází uprostřed parku, nechrání ho žádný plot ani zeď, takže když v noci vylezete ze stanu, můžete před ním narazit třeba na pasoucího se hrocha (Jitce samotné, když šla další den večer umývat nádobí, skočil přes cestu leopard). Bylo nám několikrát zdůrazněno, abychom se po setmění nepohybovali po kempu sami.

Následující noc byla ta nejhorší, jakou jsem tady v Africe zažila. V souvislosti s tím, co jsem právě vylíčila, teď možná očekáváte popis útoku rozzuřeného stáda buvolů. Je mi líto, že vás zklamu - jde pouze o to, že začátkem července jsme v Africe všichni málem umrzli. Teplota v noci klesla tak k pěti stupňům. Vybaveni pouze lehkými spacáky (já proto, že jsem si žádný lepší s sebou do Afriky nepřivezla, ostatní proto, že - i přes Jitčina včasná varování a upozornění - nebyli ochotní uvěřit, že by v Africe mohly v kteroukoliv denní či noční dobu a v kterémkoliv ročním období teploty klesnout pod dvacet stupňů), jsme následující dvě noci opravdu protrpěli. Přátelé, tak šílenou zimu jsem nezažila ani pod stanem v Alpách či Pyrenejích!

Teta se mi na závěr naší společné dovolené svěřila, jak moc se ve svých představách o Africe zmýlila. Očekávala, že najde suchou, vyprahlou pustinu spálenou žhavým sluncem. Pochopitelně i taková místa by v Africe našla - místo nich ale zamířila do delty Okavanga plné vody, i uprostřed období sucha čerstvě zelené a na vlastní kůži se přesvědčila, jak mrazivý může být namibijský červenec, nejchladnější jihoafrický měsíc. A tak pokud se sem někdy vypravíte, nemyslete si, že jste na Afriku připravení. Afrika vás vždy dokáže překvapit.



Okavango delta z letadla




Slon přes cestu!

S tetou a bratrancem:

Chobe national parc, Botswana



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama