Botswana & Namibia trip: Na cestě (americký učitel a ostuda na letišti)

15. července 2012 v 7:56 | Kristýna Botková
Následující den v sedm ráno jsem překročila botswanskou hranici a zařadila se do nekonečné fronty čekající na vstupní razítko. Když jsem se po zhruba hodině čekání dostala téměř na řadu, najednou se odněkud vynořily tři otevřené džípy, vyskákalo z nich asi dvacetičlenné stádo Američanů a suverénně obsadilo všechny tři přepážky, na které jsme my ostatní poctivě stáli frontu. A tak jsem zas jednou zažila intenzivní pocit sounáležitosti s místními lidmi, pramenící z pohoršení nad drzostí muzungu turistů.

Do Naty, města vzdáleného asi tři sta kilometrů od hranic, jsem se dopravila rozhrkaným autobusem s rozbitým předním sklem poslepovaným izolepou. Čtyřhodinovou jízdu jsem si krátila rozhovorem se Samem, který se mnou protrpěl už čekání ve frontě. Sam byl kytarista a gospelový zpěvák a z Livingstone, kde zpíval na svatbě, se vracel do Gaborone ke své manželce a dětem. Rozloučili jsme se v Natě, kde jsem se nechala nasměrovat na silnici vedoucí do Maunu, sedla si na obrubník s dalšími asi deseti lidmi a čekala na nejbližší dopravní prostředek jedoucí mým směrem: autobus, sharing taxi, pick up, dobytčák nebo prostě na kohokoliv, kdo bere stopaře. Po asi půlhodinovém čekání mi zastavil sharing taxi - už když jsem do něj nastupovala, byl plný. Že je auto plné, v Africe ovšem neznamená, že nepojme dalšího cestujícího. A jak se mé sousedce podařilo narvat si na klín ještě navíc dítě a dvacetilitrový chladící box, to už jde zcela mimo moje chápání. Dítě si celou tříhodinovou cestu hrálo s mým náramkem a náušnicemi, celou mě poslintalo, ale aspoň neřvalo.

Do Maunu jsem dorazila kolem šesté večer. Podařilo se mi sehnat místo v backpackers, ovšem po zkušenosti z předchozí noci jsem neměla náladu příliš se družit a šla spát brzy, dřív, než některý z mých sedmi spolunocležníků začne chrápat (a to se v backpackers musí nevyhnutelně stát).
V sobotu ráno jsem z backpackers vyrazila do města s vyhlídkou dlouhého, nudného dne, stráveného čekáním na rodinu. Myslím, že v Maunu jsem konečně pochopila, z čeho pramení moje nepřekonatelná nechuť cokoliv organizovat nebo plánovat. Nejhezčí zážitky nenaplánujete. Přihodí se vám, když je nejméně čekáte. Po asi pěti minutách chůze mi zastavilo auto, jestli nepotřebuji někam svézt. Potřebovala. Auto řídil Scott, učitel angličtiny z Denveru. Když jsem mu na otázku, odkud pocházím, odpověděla, že z České republiky a jedním dechem se chystala vysvětlit, kde se tahle bezvýznamná země nachází, zaskočil mě prohlášením, že tři měsíce učil v Praze angličtinu na jazykové škole. Na desetiminutovou jízdu autem do města přirozeně navázala společná snídaně, na snídani oběd, na oběd večeře. Za jeden den jsme stihli probrat vše od našich oblíbených knížek přes rodinné vztahy až po plány do budoucna. Dozvěděla jsem se, že si Scott vzal rok volna, aby mohl cestovat a současně připravovat podklady k otevření vlastní základní školy. Nespokojený s americkým vzdělávacím systémem, rozhodnul se založit v Coloradu vlastní školu, dotovanou státními granty, pro děti ze slabých sociálních vrstev - například děti mexických imigrantů. A na závěr mi ve své škole nabídnul práci.

Při vzpomínce na tohle jedinečné a nečekané setkání se i po týdnu musím usmívat. Díky Scottově příjemné společnosti jsem se navíc i vyhnula stresu a panice, která by mě možná jinak při čekání na rodinu zachvátily. Do Botswany jsem se vypravila vybavená strejdovým telefonním číslem a jedinou informací: sejdeme se sedmého července ve čtyři odpoledne v Maunu. Neměla jsem pocit, že toho potřebuji vědět o moc víc. Podrobný plán naší cesty s rozpisem na každý jednotlivý den jsem pochopitelně četla. Můj mozek je ovšem naprogramován výhradně k pojímání těch nejnutnějších informací nezbytných k přežití, které se navíc uloží až po několikátém zopakování a při vynaložení urputného soustředění. Když jsem se ani ve tři odpoledne strejdovi stále nemohla dovolat, bylo jasné, že je něco špatně. Matně jsem si vybavovala, že jedním z prvních bodů našeho společného programu je přelet do Namibie. Ve čtyři jsme se proto se Scottem vypravili na letiště - pokud se mi nepodaří se strejdou spojit, nutně na něj budu muset narazit právě tady. Napadlo mě, že se na informacích poptám po nejbližších letech do Namibie a vyprosím si seznam cestujících, abych zjistila, na kterém z nich figurují naše jména. Na letišti mi bylo řečeno, že ten den už do Namibie nic nelétá a že se mám zkusit poptat v některých soukromých aerolinkách. Zašla jsem do dvou a jejich zaměstnanci museli nutně nabýt dojmu, že právě hovoří s tím nejpitomějším turistou, jaký se jim kdy v kanceláři objevil. V obou případech probíhal rozhovor následujícím způsobem: "Kterým letem to letíte?" - "Nevím". "V kolik hodin by to zhruba mělo být?" - "Nevím". "Kam přesně letíte?" - "Nevím, asi někam do Namibie". "Kolik je vás ve skupině?" - "Nevím." - "Na jaké jméno je vaše skupina? - "Nevím". "Odkud vaše skupina cestuje?" - "Nevím". Chlapík za kancelářským stolem se evidentně dobře bavil a když pochopil, že ze mě žádnou informaci nevyrazí, jen bezradně rozhodil rukama a zvolal: "I beg you, give us SOME clue!" Bohužel jediné, co jsem věděla, bylo, že se mám ve čtyři potkat se strejdou v Maunu a že je půl šesté a strejda nikde.
V té chvíli se toho nedalo dělat už o moc víc, než sednout si před letiště, dát si pivo, čekat a doufat, že mě tam moje rodina najde. Ukázalo se to nakonec jako prozíravé řešení a kolem šesté zaparkovalo před kavárnou, kde jsme seděli, auto, vyskočili z něj strejda s tetou a následovalo bouřlivé vítání. Hledali mě po celém městě už asi hodinu, než je napadlo, že by mě mohli najít právě na letišti. Neletěli jsme v sobotu večer, nýbrž v neděli ráno a neletěli jsme do Namibie, nýbrž do Shakawe na severu Botswany. Definitivně jsem si slíbila, že až příště budu někam cestovat, vybavím se alespoň minimálním množstvím základních informací. Třeba si tak příště neurvu mezinárodní ostudu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama