Ohlédnutí

30. července 2012 v 21:18 | Kristýna Botková

Jedenáct měsíců mé dobrovolné služby se naplnilo. Nastal čas loučení. S City of Hope, Lusakou, Zambií, Afrikou. A také s tímto blogem a jeho čtenáři - dnes vám z Lusaky píšu naposledy. Ve čtvrtek ráno budu sedět v letadle směr Londýn.

Poprvé shledávám, že jen těžko nacházím slova. Jak se v tomto okamžiku cítím, může pochopit zřejmě jen ten, kdo se někdy v podobné situaci ocitnul. Dobrovolník na samém závěru své služby v zemi a kultuře tak odlišné, jak jen je možné si představit. Říkám si, jestli na mě ten avízovaný kulturní šok (který měl přijít během prvních dnů v Zambii a nakonec se nedostavil) náhodou s ročním zpožděním nečeká doma v Česku. Představa, že za čtyři dny budu sedět v Přerově u piva se svými českými přáteli, se mi totiž jeví naprosto absurdní.

Zajímalo by mě, jestli i ostatní dobrovolníci opouštěli své projekty s pocitem, že se jejich život převrátil naruby, že se v něm něco zásadního změnilo, a že nic už nemůže být stejné jako dřív.
Rok života v Africe mi otevřel zcela nový pohled na můj evropský domov. Nikdy dřív jsem si tak jasně neuvědomovala, co na něm mám ráda a co naopak stojí za starou bačkoru. A to je velice cenné a důležité vědomí, které stojí za to dál pěstovat. Setkání se všemi lidmi v tomto multikulturním prostředí se složila v jednu velkou a dokonalou mozaiku. Každý z nich mi ze sebe kus předal a učinil můj život bohatším. Jsem Češka, která žila v Zambii a současně všude na světě. Navždy ve mně zůstane kus Zambie, ale také Německa, Polska, Irska, Belgie, Indie, Lesotha, Slovenska, USA, Keni, Itálie, Španělska, JAR, Malty a Zimbabwe.

Je mi smutno z představy, co vše, čtvrtkem počínaje, bude žít už jen v mých vzpomínkách. Nepřetržitý zpěv a tanec holek ze City of Hope, nacpané lusacké minibusy, večerní pivo na prázdné rozestavěné konstrukci budovy školy, filmová odpoledne s Janin a Juliane, nekonečné hodiny a dny strávené malováním, rudé západy slunce, pocit dobrovolnické soudržnosti vyvolaný příležitostnými, těžko pochopitelnými záchvaty našich Salesiánských sester, hlučná, špinavá lusacká tržiště, večerní táboráky, hodiny francouzštiny, nekonečné rozhovory pod insakou o všem a o ničem, dlouhé dopisy domů... A především místní lidé, obecně i sami sebou považovaní za jeden z nepohostinnějších a nejmírumilovnějších afrických národů. Po roce života mezi nimi nemám nejmenší důvod o pravdivosti tohoto tvrzení pochybovat. Jen těžko si v Česku budu zvykat na to, že mě na ulici nikdo nepozdraví, nikdo se na mě neusměje, nezamává, nepodá ruku, nezeptá se, jak se mi daří. Jen kolem lhostejně projde a bez zájmu a bez povšimnutí bude pokračovat svou cestou dál.
Za celých jedenáct měsíců neuplynula jediná vteřina, kdy bych litovala svého rozhodnutí vydat se do Zambie, kdy bych intenzivně nevnímala jedinečnost a neopakovatelnost okamžiků, které právě prožívám a kdy bych si (s mírnými výčitkami svědomí) neuvědomovala, že se mi po domově vlastně vůbec nestýská.

Heslo Salesiánských dobrovolníků zní: "Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme." Nejsem si jistá, že se mi podařilo tak úplně mu dostát. Když se ohlédnu za svou dobrovolnou službou, vidím totiž zcela zřetelně, že jsem Zambii nedala ani z poloviny tolik, kolik jsem od ní dostala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krtek Krtek | 31. července 2012 v 8:58 | Reagovat

Kvištičko, přeju šťastnou a pohodovou cestu a v sobotu na viděnou :*

2 Kristýna Botková Kristýna Botková | 31. července 2012 v 21:49 | Reagovat

Už se těším :-)

3 ZdenekU ZdenekU | E-mail | 17. ledna 2017 v 14:21 | Reagovat

Chtěli byste zvýšit návštěvnost na rokvzambii.blog.cz několikrát? Hledat v google: Masitsu's tricks

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama